… je prostě boží.
Městečko v srdci Krušných hor, které svým upraveným naturelem působí až nečesky. Všude čisto, útulno a horské domečky, jako z pohádky o Perníkové chaloupce.
Zvláštní, že mne téměř při každém psaní napadne příměrem pohádkový příběh. Konkrétně teď, vyjma toho o sladké chaloupce. (Jasně, chápu, je poměrně pozdě a mám nesmírnou chuť na čokošku), tak o Sněhurce, neb mám pocit, že každou chvíli usnu. (Možná po tom, co si namísto do lahodné čokošky kousnu do jablka, kyselého jistěže… a to mě obrazně řečeno otráví. 😀
Byly jednou jedny hory
Boží Dar a Krušné hory všeobecně jsou dalším turisticky často navštěvovaným místem, jak pro pestrost vyžití, tak pro relativně příjemnou vzdálenost. Ubytovací možnosti nabízí široké, ať už se chcete kochat z vířivky romantickým pohledem do hor, nebo večer sedět ještě romantičtěji u praskajícího krbového ohně v roubence na samotě u lesa. ♥ Dojezdově se dá opět i na otočku. I když, kdo sem zavítá poprvé, měl by myslím zůstat aspoň na tu jednu noc. A to minimálně. Je poměrně škoda se hned vracet. Kdo si je oblíbí stejně jako já, potažmo my, viď Terčo? Může sem jezdit, jako na kafe. 🙂 Na Vary je cesta krásná, jede se sama. S kávou v Toužimi. Mimochodem, překvapilo mě, kolik mých blízkých tuhle benzínku zná a pravidelně navštěvuje… A než se nadějete, tyčí se před Vámi první kopečky, nebo spíš kopce Krušných hor. Naprosto nečekaně. Šumavkou stoupáte hezky pozvolna, už třeba od Chudenic, ale Krušné hory jsou jako nějakým obrem pohozený monolit, který má pomyslně předělit město od přírody. Za Vary prudce vzhůru a během následujících 3 km jste v ráji. V ráji horských luk, lesů a samozřejmě i kopců. Vzpomínám si, že přesně tohle byla moje úplně první myšlenka, která mě tenkrát napadla. Poměrně dlouho mi totiž bylo divné, že hory pořád nikde a navigace hlásí cíl za půl hodiny. Od Jáchymova, nebo Hroznětínu (podle toho, kudy pojedete), mi spadla brada. Dnes už se na ten moment překvapení děsně těším a přijdu si jako pan doktor z „Vesničko má středisková“… se zase kochám no. 🙂
S žabkou na cestách
Na náš poslední společný výlet, (už abychom ho zase zopakovaly), jsme si vybraly ubytování v podhůří, přesněji v Dolním Žďáru v Active a Wellness hotelu Subterra (již tradičně zajistil Booking). A protože se známe a bylo nám předem jasné, že se venku namísto pohádky o odpočívání, určitě zničíme, i s polopenzí a hlavně s wellnessem. Na cestu jsme vzaly žabku, přece jen má větší kufr a je mladá, aspoň se trochu proskáče. Usednutím za volant začíná mood volno a tohle volno bylo víc než za odměnu. Uplynulé období nepatřilo k těm nejklidnějším. Ale smutnění nám není dvakrát podobné. Terču jsem vyzvedávala, jak jinak než s úsměvem od ucha k uchu a stejný úsměv mne i vítal. Naše společné výlety totiž dycky stojí za to. Počasí na objednávku. Slunko a takový ten ranní opar, který dává tušit výjimečně krásný den. Nadšené jsme jako děti. V Toužimi SAMOZŘEJMĚ zatoužíme po kávě a už kujeme pikle, co a jak a kdy a kde. Cesta utekla, jako mávnutím kouzelného proutku. Nutno podotknout, že pusiny se celou cestu nezavřely a naše úsměvy drží lépe, než vlasy s Taftem… 🙂 a než se rozkoukáme, parkujeme v Božím Daru, neb jsme operativně vymyslely, že dáme nejprve túru a až poté se přesuneme ubytovat. Jasně, i přes původní plán si celý den hrát na rybky v akváriu a nehnout se z wellnessu. Známe své lidi. 😀
Pohádková cesta
Výběr okruhu byl jasný hned, ale možností jsou kvanta, od těch kratších, až po vysokohorské, vedoucí po hřebenech. My půjdeme Ježíškovu cestu.
Celkem asi 13 km okruh plný stanovišť s informačními tabulemi a vyřezanými pohádkovými figurkami ze dřeva. (Zase ta pohádka). Člověk by si řekl, že to bude procházka pro mrňata, možná i je, ale když se mrňata vezou, nebo nesou. Nás neměl kdo nést, a tak to zbylo na nás. 🙂
Šla jsem ji už dvakrát a i přes to mně dobrou čtvrt hodinu nezarazilo, že mi nebyl začátek trasy zas až tolik povědomý. No jasně, Dita jde totiž od konce… a Terka Ditě věří… 😀 A tak jsme se společně zasmály a šly takříkajíc proti proudu, ostatně, jako za těch společných 19 let nejednou. Celý okruh je vyvážený, jak na stoupání tak sestupy. V průměru se pohybujete kolem 1100 m.n.m. Příjemná je jak na chůzi, tak na kolo. V zimě si ji užijí hlavně běžkaři. (A na přilehlých návětrných loukách kiteři, viďže Teri? 😉 )
Okolní krajina, jak jinak než dech beroucí. Výhledy do širokých horských luk. Nezničené lesy (tady díky bohu ještě kůrovci nechutná) a všudypřítomné vyhlídky do údolí. Krásná je i etapa vedená mokřady – takzvaná Naučná stezka Boží Dar (obdoba Kladské), kde se jde po typických dřevených vyvýšených mostících. Počasí na ťapkot ideální, 16 st., občas na nás z nízkých mraků mrklo vykukující slunko, občas foukl fryšný horský vítr, ale v tom našem tempu byl vítaným společníkem.
Krmení dravé zvěře
Na vzduchu vždycky vyhládne. Mně obzvlášť. A kdo mě zná, ví, že hladová občas vystrkuju růžky. 🙂 A to nechceš a já taky ne.
Občerstvit se můžete ve stylovém lesním kiosku Krmelec, který je zhruba ve 2/3 cesty (počítám, že půjdete na rozdíl od nás správně). Nás bohužel odradilo krom otočené lokace i množství lidí. Už na dálku hukot, jako v úlu a při přiblížení byl Krmelec obsypaný turisty, jako první jarní kytička včelkami, nebo spíše, lesní krmelec v mrazech!
Takže bude oběd na horalky (a ne, nemyslím tatranky 🙂 ), v lese na odpočívadle a o samotě. Budiž ticho. Káva, čaj, sendvič, jerky a na cestu ještě proteinová musli tyčka. Zásobu jsme pokoupily na benzínce u parkoviště (slušný výběr, ovšem Toužimi konkurovat nemůže).
Poslední kilometry už docela bolely, ona ta otočená trasa bude o něco málo náročnější. Kupředu nás krom vyhlídky wellnessu hnala i chuť na něco dobrého. To máme totiž také společné. Celkově je hrozně fajn vědět, že veškeré plánování proběhne ve shodě. Ať už jde o místo, ubytování, nebo právě kávou provoněné pauzy, do kterých neodmyslitelně patří i něco sladkého. Po návratu jsme tedy ještě zakotvily doplnit palivo v restauraci Sněhulák u hlavní třídy, neobjednaly si první poslední a hle, máme tu prví zádrhel. Nelze platit kartou, dobré vědět. Po delším googlení nám bylo obsluhou vysvětleno, že to aktuálně nejde nikde, hodně dobré vědět… proč? Protože Covid. Nechápu, dřív to šlo. No nic, půjdu vybrat. Jenže to bychom musely mít u sebe karty a ne jen telefony. Aha! Takže Terka čeká a já peláším do auta pro peněženku. Aspoň hned zaplatím parking. Nepatří k nejlevnějším, co si budem, ale to se dá čekat. Na druhou stranu je na strategickém místě nad městem a pod sjezdovkou a míst nabízí nespočet.
Za pět minut už sjíždíme Jáchymovem, dříve poměrně vyhlášenými lázněmi. Nyní z jejich slávy zbývá jen sympatické náměstíčko s kostelem. Mimochodem bydlet bych tu nechtěla, vše je v kopci. Co v kopci, (hezky Plzeňsky) v „krpálu“ a to taky nechceš. Možná a jedině v rámci tréningu a ještě s rozmyslem. 🙂
Dlouhý, široký, hladová a ukecaná
Hotel nás na první dobrou neučaroval, ale po vstupu do haly jsme změnily názor, vše vkusně zrekonstruované. Paní (slečna) recepční k nejmilejším nepatří, ale svou spontánností jsme si ji získaly. Předpokládám, že ty naše záchvaty smíchu ze schodů viděla na kameře hezky live. Dokumentaci sem nevložím, to si necháme v sekci nepublikovatelné. 😀
Po procházce, pro změnu v okolí, bylo zřejmě, že ve Žďáru už nic nového nenalezneme a že dalších 5 kilometrů stačilo. Lákala nás ještě „místní“ vyhlídka, ovšem dalších 8 km ne. Jinak kdo by si chtěl zakoupit pravého nefalšovaného trpaslíka ze sádry, má zde jedinečnou příležitost. A rovnou celou tlupu a Sněhurku navrch (a jsme u ní zas 🙂 ).
Na večeři jsme se dotáhly navzájem. Hladové jako vlci(čice). Objednávkou překvapili nejprve obsluhu, prý nás typovali na saláty. Ty byly také, ale navrch k dalšímu jídlu. Aperoly a pivko k tomu. Po donesení jídla se zasmáli i okolní hosté. Dotaz na sladkou tečku byl už pouhou formalitou. To říkám, hladové. 🙂
Jídlo fajn, pro polopenzi s 3-chodovou večeří výběr z 5 hlavních jídel, který zahrnoval salát, jeden bezmasý pokrm, stejk a českou klasiku v podobě svíčkové. Polévku a ňamku. Opět formou výběru. Drinky velké, možná až moc. Po sportu nám stačily dva Aperoly a už byla sranda. Pravda, s námi je sranda i bez něj. Aneb, black and white duo, jak jinak než mission completed. 🙂
Smíchem naladěné jsme zamířily do wellnessu, který byl jen náš. Značka ideál. Načasování po večeři bych doporučila všem případným návštěvníkům. Celý wellness zahrnuje vířivku, klasickou finskou saunu, infra-saunu a příjemnou odpočívárnu. Po turistice a celém tom maratonu posledních týdnů stačily tři cykly saunování a usínáme ve stoje. Ale svaly si odpočinuly, hlava vyčistila, jen pusiny se stále nezastavily. Já si ještě po wellnessu rebelsky zaběhla pro pivko na pokoj, neb žízeň je veliká a po sauně desetinásobná, ale regulérně jsem ho nedopila a padla za vlast. Co já, obě.
Na oplatku a domů
Po snídani, (vajíčka výborná, bábovka jakby smet) papa hory a za pravidelného bubnování deště ještě zajet na oplatku do Mariánek. Sem spolu jezdíme už tradičně. Procházka po kolonádě a co, že stále poprchává, nejsme přece z cukru, nerozpustíme se…
a také platí, že kdo se bojí deště, nemá oplatku a ani kafíčko. Což by byla velká škoda. Ona ta teplá, voňavá a na jazyku se rozplývající lázeňská oplatka rozhodně stojí za to. Nevím jak vy, ale my máme nejradši tradiční oříškové. A káva je jasná věc, netřeba vysvětlovat. Vy už víte. 😉
Hezky rozloučit a zpátky domů. Pravda, celá neděle propršená, ale slunce v nás nekonečné. Aneb, jak se do dvou dnů vejde vícero zážitků, než do kufru mojí žabky.
PS: Ta nakousnutá je, jak jinak než má 🙂
A teď už spát. ♥
