Loni delší souvislé volno nějak nevyšlo, nebo vyšlo, jen jsem ho využila pro stěhování a ne dovolenkování. Je tedy víc než jasné, že offline režim byl nezbytně nutný nejen na telefonu.… a tak jsem podle plánu koupila jízdenky nach Ostrava Svinov (bo na hlaváku v Ostravě fakt vystupovat nechceš)! A když ti tohle napíše rodilá a Ostravou zběhlá, ostřílená Havířačka, neřešíš proč a prostě poslechneš! 🙂
Cestu autem jsem zavrhla z dvou podstatných důvodů. Jednak cena benzínu vs. místenka tam a zpět celkem za třetinu. Asi není o čem, že? A za druhé, byla jasná vize sednout, koupit kávu, vínko, nasadit sluchátka, vypnout a užívat. Mimochodem nakonec i ke psaní. Neb když přijde múza tvořivá, opět neřešíš a píšeš. Sice jsem nebrala noťas. Ale iPhone poznámky „za dobře“. 🙂 A tak první odstavce článku doslova hrají v rytmu kolejí.
Den „D“
Dospat jsem nemohla, to se mi dlouho nestalo! Né, že bych měla cestovní horečku, ba naopak. Balení probíhalo poklidně, vlastně až podezřele. Večer a hlavně ráno před odjezdem, ale těšila jsem se, jako dítě čekající, kdy že už přiletí tolik očekávaný Ježíšek. Nepřiletěl sice nikdo, ale Vánoce jsem měla. Letní. A jako správný vánoční skřítek (163 cm vysoký skřítek 🙂 ) jsem je hodlala vzít i s sebou. Vzala a myslím, že i radost udělala.
A tak tedy, po půl roce znovu, jak jsme si před loňskými (skutečnými) Vánoci řekli a slíbili. Ač opět Pendolinem a trasa byla stejná, okolní krajina k nepoznání. Za okny vystřídalo namísto hnědých, místy mrazem ojíněných ploch polí, zlato ve větru se vlnícího obilí. Zamračenou, pošmournou, zimní oblohu vystřídal jasný blankyt a do očí bodající paprsky letního slunce. Blížila se zlatá hodinka. Ta hodinka, v jejímž světle zkrásní vše.
Chvíle uvědomění si tolik vzácného přítomného času… Úsměv, dlouhý pohled přes zelenkavou sklenku Rýnského do širé dáli a konečně mi došlo, že mířím na dovolenou… nebo a to spíš, do druhého doma. Srdce mě tam táhne a ví moc dobře proč. ❤
Na nádraží v Ostravě mě s otevřenou náručí očekávala moje havířovská holka a po řádném pomojání se, jsme společně vyrazily pozdravit i její pracující drahou polovičku. Marek je policista, ten den, nebo spíš tu noc měl noční. Myslím, že i trochu strategicky, aby nám dopřál holčičí povídání. A dobře udělal. Otevřenému vínku jsme se podívaly na dno a usínaly skoro za zpívání skřivánků. Dvě sovy. 🙂
Den první
Ráno dlouhá snídaně aka hotel a hurá vstříc novým zážitkům. První den mě chtěla Niky zasvětit do tajů a krás Ostravy. Před odjezdem jsem opakovaně slýchala tvrzení, jak moc je černá (rozuměj hornická) a není v ní zhola nic k vidění. Přirovnání k Mostecké pánvi a tak podobně. Po celodenním průzkumu můžu s klidem na srdci říci, že je nejen neskutečně zelená, plná parků, lesíků, travnatých ploch, ale i pestrá. Aha, tak tady asi vznikl název festivalu – Colors of Ostrava! Po těžbě tu samozřejmě zůstala nezaměnitelná stopa, ale ta k historii města neodmyslitelně patří a i tu je dobré zažít. Aneb, jak těžební dým a prach vzal vítr dob dávno minulých. Pohled z Radničního Toweru a město jako na dlani. Jakoby obehnané hradbou pyšně shlížejících Beskyd. Jo, to chceš.
Abych získala vskutku reálnou představu o době fáravé, vzala mě Niky do dolu Landek, ze kterého je od roku 1993 hornické muzeum. Jasně, že došlo i na fárání. Nebyl čas přemýšlet, zda netrpím klaustrofobií. Naštěstí mohu potvrdit, že ne. 😀 Dnes už se nefárá do hlubin matičky Země, ale jen něco málo přes 4 metry. Stačí to. Okružní trasa celkem asi 11 stanovišť s velmi pěkně vyprávějícím průvodcem. Místy jsem absolutně nechápala, jak tak náročnou práci mohl vůbec někdo vykonávat! Mimochodem Niky děda je bývaly horník. Později nám u oběda vyprávěl, že on kupříkladu fáral až do 900 metrů. Tak zdař Bůh a svatá Barborka při nás.
Celý komplex bývalých dolů je krásně revitalizovaný do parku (Landek Park), kde se můžete i ubytovat. Pro karavany jsou zde nachystané přípojky elektřiny, pro špunty tábor se stanovými chatkami. Nedaleká hřiště nabízejí nemalé vyžití. My, jakožto hladové skoro hornice jsme zamířily do místní, vyhlášené restaurace BistrOPEN. Surový základ interiéru se vkusně mísí se špetkou moderny a hlavně nabízí naprosto výborné burgery přímo z grilu.
Další zastávkou byla Ostravská ZOO. Popravdě jsem toho o ní mnoho neslyšela a o to víc mne překvapila. Koncepčně je jako naše plzeňská, ale je tak ohromná. Výběhy pro zvířátka, jako v reálné přírodě. Okolí plynně navazuje lesoparkem s odpočívadly. Relaxační zóny s lehátky uprostřed zeleně. Oáza klidu uprostřed zdánlivě nekončícího štěbetání. Čas pro vychutnání kávy a rekapitulaci zážitků. Prý jsme nestihly projít ani třetinu. Sem bych se chtěla určitě vrátit a klidně na celý den. Ne, že bychom aktuálně neměly čas, přece je dovolenka, jen jsme už byly z celého dne v 35 stupňovém horku uťapané. Slunko nám vskutku přálo. O tom žádná. Ale přestat se má v nejlepším, že?
Na závěr jsme společně i s Markem zajeli navštívit jejich budoucí doma. Domeček v Havířovu nedalekých Bludovicích. V nefalšovaném Beskydském podhůří. Ze zahrady mají výhled přímo na Lysou a stejně, jako my víme, že se vracíme domů, když v dáli spatříme obrysy hradu Radyně, oni mají středobodem návratů právě ji. Véču s pivkem v restauraci, jejíž zahrada přímo sousedí s jejich. To chceš – dvojitě. Ještě jeden dlouhý pohled do hornaté dáli, tentokrát přes sklenici „Plzně“ a den první se může chýlit ke konci. Že v mezičase došlo i na můj běžecký trénink nemusím snad ani psát. Holt nezmar.
Den druhý
Na ten jsem se těšila nesmírně. Čekali nás hory. V příspěvku o Lysé jsem se myslím zmiňovala, že pro mne byly Beskydy lehce nezmapovaným územím. Teď už ne. Se snídaní jsme strategicky počkali až do Čeladné a vyjeli ještě za „příjemna“. Počasí hlásilo atakování teplotních rekordů. 37 stupňů ve městě a na vrcholcích hor JEN 31. Na túru zcela ideální podmínky. Ale nás tři jen tak něco nerozhodí. Neb team pohodáři – požitkáři. V bříškách nám už kručela hotová symfonie. Že se vyplatí čekat, jsme věděli. Já z fotek. Moji drazí ze zkušeností. Brunchová restaurace Kovárna je možná trošku snobská. Zaparkovaná Porsche a Ferrari to koneckonců dosti potvrzovala, ale gurmánský zážitek neskutečný. Vlastně celkový zážitek. Stavba víc než povedená. Výhled pro bohy. Míchaná vajíčka tak krémová, že bych se v nich snad i koupala. Cappucino vyvoněné a co se cení, nepřešlehané. 🙂 Obsluha příjemná, prostě všechno na jedničku. Pro milovníky dlouhých snídaní absolutní návštěvnický bod č. 1.
Aby nám před výšlapem trošku slehlo, vydali jsme se procházkou ke „Golf resortu Čeladná“. Golfisté jej znají stoprocentně. Pořádá se zde turnaj European PGA Tour – Czech Open. Ne-golfisté o něm minimálně slyšeli, nebo mají v povědomí nedaleký hotel Miura, který získal v roce 2019 cenu Czech hotel Awards . Řeknu jediné, jestli jsem někdy o golfu uvažovala, tak tady se vidím třpytem ranní rosy počínaje a třpytem hvězd konče. Ani hrát nemusím, klidně budu běhat pro míčky, jako pejsek pro aport. 🙂 Ten výhled z greenu do hor, je něco, co se nezapomíná.
A protože, kdo si hraje, nezlobí, mířili naše další kroky ještě na místní Bobovku. Dlouhá je, moderní také. Hecování se, že ji dáme bez brzd, se ukázalo sice, jako neproveditelné, bo serpentiny ostré jako břitva, ale Ditipaldy ve svém živlu. Dávka adrenalinu na počkání. 🙂
A konečně zaparkováno na výchozím trekovém místě, lahve doplněné průzračnou vodou ze studánky a může se vyrazit. Tempo uzpůsobené aktuálnímu vedru. Jen tak jít, kochat se a absolutně vypnout. Signál nula, duševní baterka do plných. Za celou cestu necestu jsme potkali jednoho člověka. Slovy jednoho! Na vrcholku povinná rámečková sekvence. Nechci se opakovat, na horách jsem ve svém živlu. Každé jsou krásné a každé jiné. Beskydy jsou jednoznačně malebné. Zelené, oblé kopečky, jeden jako druhý. Fotogenické a, jak se dnes hojně používá – instafriendly. A to dost. Občerstvit se v jediné restauraci široko daleko Pod Starým bukem. Holčičí výběr padl na borůvkový knedl, pro jeho ohromnost nemůžu napsat knedlík. Moje pěst je myslím malá. Navrch s borůvkovým rozvarem a šlehačkou. Pánská část teamu sáhla po mužnější variantě v podobě americkém hot dogu. Food porn toho dne level 2.
Cestou zpět koupel v horské říčce. Okolní vzduch 30 stupňů, voda jiskrných 10. Osvěžení v jedné vteřině. Namožené svaly děkovaly. Vydržet až do jehliček, nebo spíš do křečí a nabrat směr domů. No, mě i v úterý čekal trénink. Nebo měl. Celou cestu zpět jsem tvrdila, že túra stačila a přeložím ho na středu. HAHA. Jen co jsme vešli do bytu, měla jsem v hlavě jen jedno, přezout se a běžet. Ti dva mne znají líp, než kdokoliv jiný. Ještě než jsme se stihla vůbec nadechnout, jednohlasně pravili, že až doběhnu, vymyslíme, co dál. Jo jsou prostě moji. Tady se víc než hodí napsat jedno mé uvědomění. V Havířově jsem byla podruhé. Prvně v zimě, dá se říci za tmy. Okolí tudíž nemohu (nebo bych logicky neměla) znát. Výběh do nedalekého parčíku, dál k řece a pokračovat na cyklostezku. Nikča mi trasu v pár větách popsala, ale já běžela najisto. Namísto vrácení se po stejné trase, zaběhnutý regulérní okruh. Nechápu. A takhle to mám se vším. Duše v naprostém zenu. Hlava čistá. Něco ve mně, je tu doma. Možná minulý život? Co já vím. ♥
A kdo by čekal, že po takto nabitém dnu jsme únavou padli na gauč, se mýlí. Neb žijeme len raz a dovolená se má užít do posledního dechu, nebo doušku? Náš poslední doušek tak vedl na nedalekou přehradu Žermanice. V okolí mají dvě. Ano, dvě! Jednu hezčí, než druhou. Ale hezky po pořádku. Autem jste na ni za takových 10 minut. Bar přímo na pláži, posezení s výhledem na pomyslnou Marinu. Gin tonic s cintronem a jako bonus zapadající slunko nad vrcholky hor. Chvíle, kdy musí zjihnout i neromantici. A co teprve my, jimž duše plesá při každém západu.
Aneb:
more sun
more wine
more travel
more love
more sunset
more smile
More LIFE ♥
A tak skončil den druhý. Den nadupaný tak, že jsou na něj slova málo.
…… pokračování příště……
PS: pro množství zážitků a celkovou délku článku tu prvně máme skutečný „to be continued“.
