Ten den jsem prožila spontánní rande v Kodani. Jednodenní. S ranním příjezdem a večerním odjezdem. Na podzim! Bože to je romantika co? Všechny ty cihlové domky, ledové moře, designový nábytek, svíčky, ponuro, vítr, zima, mlha, svetry, Hygge atmosféra, skořicový šneci a dobrý kafe……
Prostě dokonalá představa o Dánsku. Vidíte to před očima, že jo? Přiznejte, že si to teď představujete. Nádhera, jeden by se hned zasnil. Dneska vás provedu spíš takovým randícím „fakapem“. Jediná nádhera na tomhle výletě bylo místo, kde se odehrával.
Nejšťastnější země na světě
Asi nikoho z nás neminul fenomén posledních let – Hygge (čti Hue-gah). Kdo má rád interiéry a jejich design, tak mu útulný styl bydlení jistě neutekl. Snad každý z nás má doma knihu Hygge, nebo nějakou jinou, o stejném tématu pojednávající literaturu. Skandinávský styl je velkým trendem a jeho minimalismus si zamilovalo spousta z nás. Mně samozřejmě nevyjímaje. Design interiéru miluju a spoustu let jsem se jím živila. Můj byt je kombinací hygge, boho a Pařížského stylu. To sice do tohohle článku nepatří, ale nejspíš se snažím oddálit den, na který jsem dlouho chtěla zapomenout.
Pan X aneb „Co kdybys jel se mnou“
Seznámili jsme se jednou takhle random ve městě. Za bílého dne, cestou pro kávu. I když mi má mocná intuice napovídala, že to není muž pro mě, zrovna jsem nějak nepřekonatelně toužila po vztahu. A tak jsem přijala pozvání na procházku. Chodili jsme parkem pár hodin. Přes to, že mně to nijak zvlášť nebavilo ani nezaujalo, rozhodla jsem se neházet flintu do žita a dát tomu prostě šanci.
Pár dnů před tímto setkáním, jsem naplánovala kratičký sólo výlet do Kodaně. Byl to takový ten levný zájezd na otočku. I když jsem už pár měsíců nikde nebyla, zrovna nebylo ani v mých možnostech jet na dlouhou cestu. Našla jsem tedy přes cestovku jednodenní poznávačku v Kodani, s přespáním jen po cestě v autobuse. Nikdy jsem v Dánsku nebyla, ale jak vám asi došlo z úvodu, toužila jsem po tom, se tam vydat. Termín byl v polovině října 2018 a já už se nemohla dočkat. No a teď se vraťme k panu X.
Při procházce jsem se rozpovídala o výletu, který se chystám podniknout. Pan X utrousil, že v Kodani nikdy nebyl a že i když ho to moc nezajímá, (první červená vlaječka) tak by jí možná vlastně rád viděl. No a co slyší ženské uši, které se snaží tomu dát šanci? „Moc rád bych s Tebou na ten výlet jel!“ …
Asi tušíte, jak to dopadlo. Moje spontánnost zase jednou udělala přešlap a nabídla cizímu týpkovi, že bychom se mohli lépe poznat, kdybychom jeli do Dánska spolu. Souhlasil. Za pár dní se odjíždělo. Pan X si dokoupil výlet u stejné cestovky a poprosil delegátku, zda by nás mohla posadit vedle sebe.
Jsme na místě
Jelo se z Prahy přes Berlín a poté trajektem po Baltském moři. Asi v 8 hodin ráno jsme dorazili na místo. Řidiči nás vysadili z autobusu přímo u známého zábavního parku Tivoli. Ten jsem bohužel nenavštívila, ale v příštích pár letech se do Kodaně chystám znovu, tak ho určitě přidám do itineráře. Přímo naproti vstupu do zábavního parku stojí městská radnice. Všechny domečky kolem jsou tak úchvatné. Minimalistické červené cihličky tvořící fasády, mně opravdu hodně baví. S delegátkou bylo domluveno, že půjdeme po své ose a sejdeme se až večer u autobusu. No, co vám budu povídat. Nejsem úplná semetrika, ale po téhle zkušenosti cestuju zase raději sama. Ptala jsem se tehdy pana X, jestli má připravená nějaká místa, která by chtěl vidět. Měla jsem pár míst v merku a chtěla ty jeho také zahrnout. Na nic se prý nedíval a je mu to fuk. Oukej. (další červená vlaječka)
Den v Kodani
Mé tolerantní já tedy navrhlo, že strávíme den po svém. Nebudeme se hnát za památkami, ale prostě se procházet… a kam nás to zavede, tam dojdeme. Při procházce mě hřálo u srdíčka. Bohužel ne z pana X, ale z tohohle krásného města.
Vážně. Je to tady tak malebné. I lidé jsou tu velmi milý. Všichni jezdí na kole, i když skoro mrzne. Možná i mezi Dány platí známé Norské pořekadlo: „Není špatného počasí, je jen špatné oblečení“. Překvapila mě ta všudy přítomná čistota. Na ulici ani smítko. A ty domečky, jak z Harryho Pottera. Architektura prostě jak z pohádky.
V tom roce jsem pracovala v jednom designovém studiu. Tento výlet byl tedy pojat také jako příležitost k seberozvoji. Hojně jsem tedy směrovala naše kroky k místním designovým studiím. Ach ty kuchyně. Ty lampy. Sedačky. Nádobí. Nádhera! Když se chcete inspirovat v této oblasti, je za mě Dánsko číslem jedna!
Procházeli jsme starými uličkami, kolem útulných, designových kavárniček. Káva nabízená na tabulích před vchodem, překvapila svou cenou. Je to tak, výlet na sever není, co se kapesného týče, zrovna z nejlevnějších. Ale zase to není tak hrozné, jako třeba v Londýně. Kurz dánské koruny se už pár let drží kolem 3,5 Kč za 1 DKK.
Stihli jsme národní muzeum, různá romantická náměstíčka i známý dechberoucí přístav Nyhavn. Lidé posedávali v té zimě venku v na teráskách pod markýzami, jedli ikonické chleby obložené nakládaným sleděm a pili Glogg. (obdobu našeho svařáku) Hlasitě u toho hovořili dánsky a mně bylo tááák hezky. Jdeme taky na chleba a víno!
Pro mě to byl klasický low cost výlet s batohem, a tak v peněžence bylo něco kolem 50 eur a 100DKK. Na 1 den to snad stačí. I když je tu dost draho.
Idylka v Hygge kavárně
Protože pana X nezajímalo nic (to se hezky rýmuje), vybrala jsem i kavárnu.
Bohužel už nevím, jak se jmenovala, ale byla kousek od přístavu Nyhavn. Každý z nás si objednal jeden typický, v Dánsku oblíbený, obložený chleba. Říká se mu Smørrebrød. Můj byl s nakládaným sleděm, avokádem a koprem. Pan X měl s lososem, bramborami a vajíčkem. K tomu jsme objednali lahev červeného vína a každý malou kávu. Nejen program, ale i veškeré objednávky a komunikace byli na mně. Pan X bohužel neuměl slovo anglicky. Pak přišla jedna z mnoha fajnových situací. Přímo při placení se pan X svěřil, že si s sebou do Kodaně nevzal žádné peníze. Jestli tedy mohu zaplatit. No, z mého low cost (i když na jeden den docela vysokého) kapesného, rázem nezbylo skoro nic. Eura nestačili, tak jsem zbytek doplatila v DKK. No, co vám budu… Byla jsem trochu spruzená. Neříkám že má muž platit všechno, nejsem tenhle typ ženy. Každopádně, když už jedu někam do světa, s holkou, kterou neznám, vezmu si aspoň peníze pro sebe, kdyby se třeba něco stalo. (další červená vlaječka). Ať si jenom nestěžuju, interiér kavárny byl dokonalý. Stěny obložené dřevem, natřené na černo. Všude zavěšená světýlka, zapálené svíčky a designové lampy. Dřevěné stolečky s černými židlemi. Tmavě zelené, těžké, sametové závěsy a jemné záclony. Spousta zelených rostlin. Tichá hudba. Odvážné fialové talíře. Sklenky na zlaté nožce, zlaté příbory i stylové ubrousky. Všude libá vůně a perfektní obsluha. Pan X byl bohužel celou dobu uražen. A jak se říká lidově „špačkoval“ 🙂 Napřed že nerozumí jídelnímu lístku, potom že je tam moc tma.. A po tom, co se mi nelíbil jeho nápad, nevzít si s sebou na výlet ani korunu, byl nespokojen i se svou spolucestující.
Procházka městem
Další výprava už byla trochu oddělenější. Chápejte, my nebyli žádní oficiální partneři. Nedali jsme si ještě ani pusu. Nic dalšího už vůbec ne. A tak o chození za ruku nemohla být řeč. Bohužel, po tomhle zážitku se oddělení značně promítlo i na chodník. Pan X byl výletem znechucen. Do dnes moc nevím proč, měl s sebou vlastní delegátku, co ho ještě zve na drahé obědy 🙂 Když jsme si ještě před tím, přes den povídali, často ze mně dělal blbce a v každé volné chvíli poukazoval na to, že když je starší než já, je samozřejmě ve všem také automaticky lepší, chytřejší, světaznalejší.. atd.
Já se nehádala. Nemělo to cenu. Sebestředný přístup je pro mě často znamením proměnit se v asociála, který přestává argumentovat, protože v tom nevidí žádný smysl.
Prošli jsme mlčky také kolem nádherného renesančního paláce Rosenborg a navštívili jeho zahrady. Stále s tří metrovým rozestupem. Dále cesta vedla k Den Lille Havfrue – tedy Malé mořské víle. Dalšímu skvostu a možná nejnavštěvovanějšímu místu v Kodani. Poté jsme omrkli rozsáhlou pevnost Kastellet se známým červeným mlýnem a prošli kolem skvostné sochy princezny Marie. Od Baltského studeného moře přicházel správný chlad. Ošleháni větrem jsme spolu stále neprohodili ani slovo. Cestou zpět k přístavu Nyhavn bylo v plánu zastavit v Design museum Denmark. Tam jsem šla sama. Pan X mezi tím odešel neznámo kam. Cesta z muzea vedla kolem Dánského královského paláce Amalienborg, který dnes funguje jako muzeum. Přes kanál je odtud krásný pohled na moderní budovu opery.
Christianie
Přes náměstíčko Christianshavns, kde postává pár prodejců s pojízdnými stánky, se dostanete do tzv. Christianie. To je takový zvláštní stát ve státě. Nebo tedy, nevím přesně, jak tohle místo chápat. Je to prostě alternativní čtvrť, kterou založila parta svobodomyslných, alternativních lidí. Vytvořili komunitu, která si prý začala diktovat vlastní pravidla. Mají své vlastní zákony i vládu. I proto mám z tohoto místa jen jednu fotku. Jedním ze zákonů je totiž zákaz fotografování. Proti alternativním lidem rozhodně nic nemám. Sama se často za alternativce považuji, ale tady.. no nevím nevím. Podle pachu a vzhledu lidí z Christianie tu jistě není nouze o všechny druhy drogy a alkohol v hojné míře. Prý je tady právo stavět bez povolení, a tak si možná dokážete představit, jak to tu vypadá. Působilo to na mně spíše jako zahrádkářská kolonie. Pokud chcete vidět více, zkuste googlit. Já raději zákony neporušila a více fotek nepořídila.
Den je u konce
Pan X se neobjevil až do doby, než se mělo jet domů. Nebudu lhát. Polední hodinu o samotě jsem si užila asi nejvíc, z celého dne. Procházela jsem Kodaní a pozorovala místní kulturu. Bavilo mně, jak si lidé třeba nezamykají kola. Nejspíš si opravdu důvěřují. V Dánsku je prý obecně velmi nízká kriminalita. Také mně v té době překvapil počet elektro aut a všudy přítomných zásuvek. Občas jsem se schválně vyptávala místních na různé věci, abych trochu potrénovala jazyk a přesvědčila se, zda jsou tak příjemní všichni. A jo. Za celý den jsem nepotkala nikoho, kdo by se mračil. V Dánsku se prý lidé mají dobře. Sice platí vysoké daně, ale stát je za to zase hodně podporuje. Mají hezky nastavený balanc mezi prací a volným časem. A tak vůbec.
Před cestou zpátky k zábavnímu parku Tivoli, kde byl sraz na odjezd, probíhala má vnitřní rozloučila s městem. Zaběhla jsem pro kávu a pověstného skořicového šneka. Bylo to dokonalé spojení. Koupila jsem ještě typickou magnetku z cest s malou mořskou vílou, nějaké jídlo na cestu (peníze došli, přišla na řadu karta) a štrádovala si to zpátky k autobusu.
Donesla se ke mně skvělá informace. Některý ze spolucestujících párů byl prý domluven s delegátkou, že v zůstanou v Kodani.
Tedy, že jejich cesta vede pouze jedním směrem. A protože chodím všude včas, tak mi (v tomto článku lehce opomenutý) Vesmír přihrál volnou dvousedačku v autobuse jen pro mně. Nádhera. Celá zmrzlá a ofoukaná větrem jsem se zabalila do deky a do uší pustila Imagine Dragons. Můj unavený úsměv musel zářit přes celý bus. Byla jsem vděčná a moc šťastná! I přes nepříjemnosti spojené s panem X – a že jsem velmi diplomaticky zmínila jen 10 % ze 100 – mi tohle městečko učarovalo. Atmosféru se dá nasát i takhle na skok. Nádherná Kodani, už brzo se za tebou vrátím.
A jak to dopadlo s panem X ? Seděli jsme každý na jiné straně autobusu. Když autobus dojel zpátky do Prahy, zahlédla jsem jen jeho ztrácející se záda v davu.
Od té doby jsme se neviděli. Takže poučení zní? Poslouchejte svou intuici, sledujte červené vlaječky a nesnažte se započít vztah s naprosto nevhodným kandidátem jen proto, že si chvíli přijdete samy. Až to bude ten správnej člověk, ucítíte to! A všechno půjde jako po másle….
PS: Fotky jsem záměrně nijak neupravovala, abyste navnímali to pravé severské počasí 🙂
