Tento výlet jsem si naplánovala s kamarádkou a byla moc ráda, že nám plány konečně vyšly. První smluvený termín jsme totiž musely přesunout z důvodu mé nemoci. Nakonec jsme na Sněžku odjely počátkem září v noci z pátku na sobotu. Slunce vycházelo v 6:23 a tomu jsme musely přizpůsobit cestu a i následný výstup. Do Pece pod Sněžkou jsme vyrážely z Plzně, spát se tedy ten den vůbec nešlo. Příjezd do města přibližně ve 3:30 hodin ráno. Menší skluz způsobil, že jsme se jen rychle oblékly, nasadily čelovky a vyrazily na trasu. Nevěděly jsme, jak bude noční cesta probíhat, ani jak bude za tmy náročná, ale abychom k cíli dorazily podle plánu, nezbýval čas dál vymýšlet a prostě se šlo. Na výběr jsme měly ze dvou tras, které jsem znala již z předchozích výstupů. Cesta po červené je za mě rychlejší, ale také strmější (na Sněžku přijdete z Polské strany) a cesta po žluté je tedy pomalejší, ale za mě i pohodovější. A o to šlo. Hlavně si to celé užít.
Vyrážíme
Vydaly jsme se po žluté přes Růžovou horu, kde mají mimochodem nejlepší borůvkové knedlíky na světě. Pokud tudy půjdete, samozřejmě ve dne, doporučuji přibrzdit a ochutnat. Upřímně jsme měly trochu obavu, že až vejdeme do lesa, čeká nás bobřík odvahy, ale za sebe můžu s klidem říct, že jsem pocit strachu nezpozorovala ani na jednu jedinou vteřinu. Často se Vám stane, že dojdete nějakou skupinku lidí, nebo naopak dojde někdo Vás. Jsou sice úseky, kde jste úplně sami, ale rozhodně ne po celou dobu. Spíš chvílemi. Z tohoto důvodu doporučuji výstup na Sněžku ideálně v týdnu, víkend přeje turistům ve velkém a to i v noci. Dál musím varovat osoby, které mají panickou hrůzu z pavouků, protože ty cestou vidíte lézt úplně všude a rozhodně je jen tak nepřehlédnete. Do batůžku doporučuji zabalit termosku s teplým čajem a něco na zub na posilnění. Po cestě nahoru Vám sice bude spíš horko, ale na vrcholu využijete teplou, větru vzdornou bundu a rozhodně přibalte i zimní čepici. Spánkovou krizi jsem pocítila za celý výstup jen jednou a trvala maximálně 5-10 minut. Jinak mi absolutně nepřišlo, že jsem už tolik hodin nespala.
Celý výšlap na Sněžku nám zabral přibližně dvě hodiny a zbyl nám tak čas pozorovat, jak se nebe postupně mění. Počasí nám tu noc vyloženě přálo a obloha byla po celou dobu naprosto jasná. Co nás ale při zdolání vrcholu překvapilo, bylo obrovské množství lidí všude kolem, a proto znovu doporučuji, jít výstup v týdnu a pokud možno ne o prázdninách. Samotný dojem nám to však nezkazilo. My si našly pěkné místo těsně pod vrcholem, kde byl daleko větší klid a ne hlava na hlavě, jako o pár metrů výš. Východ slunce byl naprosto nádherný a jsem si jistá, že jsem ho neviděla naposledy. Možná si z toho udělám takový svůj každoroční rituál, protože to za to opravdu stojí.
Cestu zpět jsme zvolily již po zmíněné červené trase, kde můžete vidět i daleko hezčí výhledy, než po žluté (a po tmě, že? 🙂 ).
V Peci naše první kroky nemohly vést nikam jinam, než do kavárny. Tady jsme se docela zdržely, také nebylo kam chvátat. Check-in ve Špindlerově Mlýně jsme měly až od 14:00 hodin. Z Pece do Špindlu jsme vyrazily něco po 12. Po příjezdu jen zaparkovaly auto u hotelu a šly na zasloužený oběd v podobě pořádné nálože svíčkové. Vypily lahev Prosecca a vyrazily se ubytovat. Na pokoj jsme se dostaly kolem 15 hodiny. Doslova na hodinu a půl odpadly a až do večera relaxovaly. Pak již řádně odpočaté vyrazily posedět do místního Silver Rock music baru, kde nás uvítala nejen příjemná atmosféra, ale i skvělá hudba. Jako jediný mínus vidím fakt, že v baru nepřijímají platební karty, takže pozor a hotovost s sebou!
Kam dál vyrazit
V Krkonoších je pochopitelně spousta dalších možností, kam se můžete vydat. Já chtěla kamarádku vzít ještě na Mumlavské vodopády, i proto, že k nim mám silné citové pouto. Tím, že pocházím z Jablonce nad Nisou, jsme sem každý rok jezdili s dědou a babičkou. Moc ráda se na tyto místa vracím a vzpomínám na nádherné zážitky z dětství, které díky nim mám. Mumlavský vodopád je asi 10 m vysoký a nachází se v Harrachově. Cesta ze Špindlu Vám nezabere víc než 45 minut a opravdu doporučuji navštívit. Pěšky se k vodopádu dostanete cca za čtvrt hodinky a během ní můžete zastavit i na něco dobrého k jídlu a pití (nic zdravého zde ale nečekejte).
Další místo, které jsme navštívily už cestou domů do Plzně, byla Malá Skála a konkrétně tedy Hrad Vranov – Pantheon. Jedná se o skalní hrad s nezapomenutelnými výhledy ze strmých srázů…, ke kterým musíte projít neméně strmými schodišti. 🙂 Občas byly schody tak úzké, že jsem měla opravdu strach, ale o to víc, je pak výsledný prožitek zajímavější. 😀 V bývalé hradní kapli, která je nejzachovalejší částí hradu, najdete letohrádek a u něj možnost občerstvení nebo zakoupení nějakého suvenýru. Prohlídka jako taková neprobíhá s průvodcem, ale je zde krásně a systematicky uzpůsobená pomocí ukazatelů, takže naprosto přesně víte, nejen kudy se dál vydat, ale i se dočtete zajímavosti z každého konkrétního místa. Malá Skála je také velmi oblíbená vodáky, a občas Vás tu může překvapit horší parkování, ale v každém případě stojí za návštěvu.
