Krásný den všem. Pamatujete si ještě na můj první článek o Thajsku? Tak zhruba v jeho třetí čtvrtině je zmínka, o tom, že jsem se z Chiang Mai přesunula do Kuala Lumpuru a povíme si o tom příště. No a teď nastalo PŘÍŠTĚ. Tohle je příběh o Malajsii, který bude pomyslným chybějícím puzzlíkem do Thajské skládačky. Mezi Chiang Mai a Krabi teď tedy vmáčkněme jednu přetopenou prádelnu, plnou vůní indického jídla, ceremoniálních vonných tyčinek, pižmo místního mixu hinduisticko-muslimského obyvatelstva.. a necháme se unášet do míst, kde se budete bát i se kochat místním koloritem zároveň.
Výlet do Malajského Kuala Lumpuru mně tehdy napadl úplně random. Byla jsem mladá, plná odhodlání a touhy splnit si všechny své bláznivé sny. Od té doby se mimochodem vůbec nic nezměnilo 😀 A tak, když jsem objednávala letenky na sólo trip v Thajsku, naskytla se mi jedna levná jednosměrná přímo do hlavního města Malajsie – Kuala Lumpuru. Nevím už, jestli jsem to zmiňovala v článku o Thajsku, ale když jsem přiletěla do Bangkoku, první den mi na velkém víkendovém trhu ukradli foťák. Den na to vlivem vlhka přestal fungovat mobil. Simku jsem tedy přehodila do mobilu náhradního. A s tím jsem se vdala vstříc dalšímu dobrodružství v nové kultuře.
Hodinky a pas!
Chiang Mai International Airport je docela malé, i když na místní poměry moderní letiště. Dá se tu rychle a dobře zorientovat. Seděla jsem tehdy sama u gate a snažila se představit si, jak to bude v cílové destinaci vypadat. Za nedlouho nás trochu zmateně a na přeskáčku nechali nastoupit do letadla. Letěli jsme s Air Malaysia a řeknu vám upřímně… zopakovat už bych si to nechtěla. Ten, kdo letadlo pilotoval byl buď velkej střelec a nebo pod vlivem velkého mixu omamných látek 😀 letěli jsme totiž celou dobu jako
ve spirále, která je vzhůru nohama a celá se třese. Moje okénko bylo hladině moře v jednu chvíli tak blízko, že jsem spatřila na skle pár kapek vody. Při tak zmateném nastupování a následném šíleném letu jsem ani znovu nekontrolovala svoje věci.
A když jsme (střemhlav) přistáli … zjistila jsem po východu z letiště, že nemám mobil. Najednou jsem úplně přesně věděla, kde jsem ho nechala. Ležel teď chudák sám na vedlejším sedadle u gate na letišti v Chiang Mai. Takže jsem sama, v Kuala Lumpuru… a mám hodinky a pas? Skvělé, děj se vůle boží, abych se ve zdraví vrátila domů. Na paniku nebyl čas, určitě se to dá nějak vyřešit. Rozhodla jsem se tedy vyrazit rovnou do domluveného hotelu a zkusit tam odtud zavolat na letiště a telefon zajistit k vyzvednutí. Když jsem se dovolala, jednak moc lidí nerozumělo anglicky, i když se u telefonu střídali jak na běžícím páse.. a druhak mi každý z nich řekl, že žádný telefon nenašli. Martino, budeš se s tím muset smířit! Jeden nefunguje, druhej nemáš. Prostě Tvá dovolená pokračuje bez mobilu. To sis přece přála, udělat si tento trip jen sama se sebou, ne? Jenže… jak dám vědět domů? A co mapy? A fotky! No, jak už jste asi pochopili z názvu, tenhle článek je bez fotek. Zvýrazním vám tedy důležitá místa, ať víte, jaké obrázky hledat na google.
Brickfields
První výlet tedy vedl na ubytování do hotelu v indické části města. Ta se nazývá Brickfields, tzv. Malá Indie. Bydlela jsem v poměrně moderním Citi Hotel KL Sentral. Veškerá vybavenost i čistota byla dostačující. Jen všude všude voněli tyčinky. A na mém patře bydlelo několik indických rodin, které kdo ví, co slavili celé noci. Hotelový servis asi věděl, proč dát špunty do uší jako součást základní výbavy. Po tom, co jsem se smířila s tím, že nebudu mít fotky, nikam se nedovolám ani nedopíšu, a musím si dávat bacha
na těch pár věcí v batohu, co mi ještě zbyli, bylo na čase zajít někam na jídlo.
Na Brickfields navazuje městská část Bukit Bintag, která je poměrně živá. Právě tady jsem zabrousila do místního ráje street food, na Jalan Alor. Dlouhá řada „restaurací“ a stánků s místními dobrotami mi zvedla náladu. Vlastně jsem se rozhodla, že poztrácené věci opravdu nebudu řešit a užiju si to naplno!
Jídelní okénko Když budete v Malajsii, určitě ochutnejte: Murtabak – jedná se o pikantní, dejme tomu palačinku, nebo těsto, plněné mletým masem někdy vejci, zeleninou a sýrem. Vše je obaleno do filo těsta, a osmaženo do křupava. Laksa – kokosový vývar s nudlemi, krevetami nebo masem či tofu a kořením. Chutná podobně jako kokosová polévka z našich thajských restaurací. Je to dobrota. Roti Canai – zatočený indický chleba, tak bych to asi popsala 😀 ale je dokonalý. Místní ho často snídají. Jedná se o těsto, které je zatočené do velké placky. Uvnitř měkoučké a nadýchané, zvenku křupavé. Nasi Lemak – Moje nejoblíbenější tamní jídlo. Jedná se vlastně o rýži vařenou v kokosovém mléce s citronovou trávou a bylinkami, podávanou s pěknou dávkou pálivé omáčky Sambal Oelek.
Je toho na výběr ale mnohem více, jen se nebojte zkoušet. I tady stejně jako v Thajsku platí, čím hůře stánek vypadá, tím chutnější je jídlo. Ale i tak doporučuji si před cestou zařídit očkování proti břišnímu tyfu a žloutence typu B.
Po jídle jsem se rozhodla vzít to do vlastních rukou a dát vědět domů, že se dalších skoro 14 dní neozvu. Poptala jsem se na trhu, jestli není v blízkosti internetová kavárna. Jo, taky mi to dnes přijde jako retro, ale tam se žilo trochu jinak. A je to hlavně 8 let zpátky.
Internetová kavárna
Přímo ve čtvrti Bukit Bintag se jedna nacházela. Výborně! „Kavárna“ byla v domě se strmým schodištěm. Vešla jsem dovnitř a zadýchanou angličtinou povídala… „Hello, i have problem.. my phone is.. i need write home… eeee..“ A pak jsem se rozhlédla a všimla si, že takhle kavárna je spíš muslimským pánským klubem.
Všude mlha z vodních dýmek a muži v turbanech, s upřenými pohledy na mně. Měla jsem na sobě totiž kraťasy, tílko a žabky. A k tomu rozpuštěné vlasy. Chápejte, bylo tak 42 stupňů a snad 97% vlhkosti vzduchu. Ale co si budeme povídat… pro místní kulturu je to jaksi nepřijatelné. Sedla jsem si tedy rychle k počítači, napsala tátovi, ségře a dvěma nejlepším kamarádkám že žiju a do konce své dovolené už se neozvu. Rodině jsem ještě připsala kdy se vracím a že pokud se ten den nevrátím, měla jsem je ráda. Můj humor pro ně byl tehdy určitě k nezaplacení. Rychle jsem položila na stůl pár Ringitů a běžela si po svých.
Prošla jsem se městem a zamířila zpátky k hotelu. Ten den už toho na mně bylo přece jenom dost.
Batu Caves a příběh Rámy
Další den jsem vyrazila na vlak, který mně měl odvézt za jednou z nejhezčích místních památek. Na nástupišti jsem se cítila zvláštně. Ano, pořád jsem měla ty kraťasy, tričko a žabky. Když cestujete low cost s batohem, moc toho s sebou netaháte… A tak jsem se ani tady neubránila zlověstným pohledům místních. Tentokrát nejen mužů, ale hlavně žen. Vagóny jsou jasně označeny modrými panáčky a růžovými panenkami podél dveří. Cestování žen a mužů pospolu je nepřípustné. Nedivím se, že na mně ženy koukaly skrz prsty. Většina za nich byla oblečena v dlouhých černých šatech s dlouhými rukávy, zpod kterých vykukoval svetr, džíny a uzavřené šněrovací boty. V tom vedru mi jich bylo opravdu líto. Stejně tak
měly zakryté vlasy a ve většině případů i všechno kromě očí. Sedla jsem si sama na dvoj-sedačku a modlila se, aby cesta utekla co nejrychleji. Po hodině a půl vlak zastavil v Batu Caves.
Právě tady se nachází tři jeskyně. Jedna je uvnitř hodně barevná a projdete si příběh Rámy od samého počátku. Celá historie je vytesána do kamene a hojně barevně nastrojena, jako většina hinduistických staveb a dalších počinů. Tehdy se platilo vstupné asi 5 ringitů. Uvnitř se mi moc líbilo. I pro nezasvěcené je příběh k pochopení a vyobrazení je řešeno moc hezky a zajímavě. Kolem se rozprostíral park s vodou, KOI kapry a volně lákal k druhé – největší jeskyni, zvané právě Batu Caves. Možná jí znáte z fotek. Dlouhatánské nekonečné schody vedoucí až na vrchol stráží obrovský zlatý bůh Murugana – bůh války. Tedy jeho socha. Ta měří 43 metrů a prý jí stavěli 3 roky. Schody jsou barevné, každý jinak velký (a bezpečný – dávejte bacha kam šlapete) a lemují je všudypřítomní holuby a opice. (Tak pozor na tašky a jídlo, které si nesete s sebou). Vstup do Batu je zdarma. Když totiž vyjdete nekonečné strmé schodiště… nečeká vás… eee… nic. Jen pár krápníků a netopýrů. I tady jistě platí, že cesta je cíl 😀 Třetí jeskyně se jmenuje Dark Cawes. Řekla bych, že ta je jen pro odvážlivce. V temné jeskyni je spousty akvárek, klecí a košíků s různou havětí. Od pavouků, přes brouky až po všemožné druhy hadů. Proběhla jsem jí jen tak zběžně, ale řeknu vám… ne všechno bylo jen v akvárkách…. Spousta toho lezlo všude kolem a myslím si, že místní chovatelé o tom neměli ani tušení 😀
Přímo u Batu Caves jsou další stánky se street foodem, kde jsem si ten den dala další skvělou pálivou rýži se zeleninou, okoukla místní ženy v sárí a zakončila výlet přeslazenou kávou s kokosovo pandanovým dezertem svítivě zelené barvy. Cesta vlakem zpět byla podobná jako ta ranní. Jen s tím rozdílem, že jsem si
nasadila sluneční brýle. Přeci jen není tak jednoduché zírat vám přímo do očí, když si je zakryjete.
Poslední den
Třetí den byl v Kuala Lumpuru můj poslední. Vzala jsem s sebou už všechny věci, protože to ráno byl i můj check-out v hotelu. S těžkým batohem už není radno mít velké plány, protože se docela pronese. Ráno jsem se tedy zastavila na místní tržnici. Nakoupila trochu tropického ovoce a rozhodla se, že se budu jen procházet. Rozloučila jsem se s Brickfields a vydala se zpět do Bukit Bintag. Můj dnešní cíl byly Petronas Towers. Petronky jsou nejvyššími budovami v Malajsii a myslím že světově před nimi vede už jen Burj Khalifa v Dubaji. Ale nechci kecat, třeba už se postavilo něco vyššího, o čem už nemám ponětí. I tak jsou dech beroucí. Jedná se o dva mrakodrapy propojené uprostřed. Každý z nich má 88 pater a měří 452 metrů. Nahoru jsem se ten den nevydala. Ale vstupné tehdy stálo kolem 85 ringitů. Dá se říct, že ať se ve městě nacházíte kdekoliv, vždycky na Petronky dohlédnete. Pokaždé někde vyčnívají. Pod nimi je ale krásný park s fontánami, kde se můžete osvěžit. Mimo jiné jsou zde i bazény, kde se koupali místní děti (jestli to ale bylo povolené netuším) a spousty krásných tropických stromů a keřů. Radost posedět.
Ten den jsem dočetla druhou knihu, kterou jsem si brala s sebou. Stavila se na Jalan Alor pro jídlo, dala si zmrzku a upřímně se těšila zpátky do Thajska. Po příšerném letu mně těšilo, že koupená letenka byla jednosměrná. Cestu na Krabi jsem totiž chtěla v rámci více zážitků a změny zkusit klimatizovaným mikrobusem. A to se také povedlo. Cesta trvala kolem 9 hodin. Pak ještě hodinku lodí přímo na AoNang. Voilá – milý Thajci byli zpět.
Závěrem Co bych tak řekla o Malajsii jako své shrnutí? Za prvé – že ji po tří denní návštěvě vůbec nemůžu hodnotit. Za druhé – zážitek byl nejspíš ovlivněn tím, že jsem všechno
poztrácela a byla tu sama. Za třetí – nejela bych sem znovu, mám ráda jiný vibe při cestování. Ale stálo to za to! Sledovat, jak se mísí muslimská kultura s hinduistickou. Občas někde vykoukne buddhistický chrám i křesťanský kostel a přes to se mezi sebou lidé celkem tolerují. I když ve vzduchu je napětí znát. Na veřejnosti je zakázáno se objímat, dávat si pusu, nesmí tam chodit psi, … a když jsou vám vidět nohy, všichni muslimští muži do jednoho jdou kolem vás a dívají se vám do očí tak hluboko, dokud vás neminou. Nebylo mi příjemně. Ale teď už mně čekal jen poslední týden v krásném thajském ráji… u pláže… s třetí knihou z batohu.
Jak to všechno dopadlo se dozvíte zpátky v článku Tři týdny v zemi úsměvů 🙂
Moc děkuji za přečtení.
Budu se těšit zase příště. S láskou Martina
