Před pár lety, právě v době, kdy jsem si procházela nelehkým rozchodem, jsem přesvědčila samu sebe, že jsem spontánní dobrodruh, který svojí hlavu vyléčí jedině tak, že podnikne něco výjimečného.
Přestože bych si ukřivděné srdíčko raději léčila s Mojitem v ruce někde na Maledivách, můj studentský rozpočet vypadal spíše na presso s mlékem na Šumavě.
Pak se ke mně dostal článek, skoro jako na zavolanou, o cestě jedné reportérky do Santiago de Compostely. Psala o osvobozující poutní cestě, na které nepotřebujete nic, než odhodlání ujít několik set kilometrů pěšky.
V zásadě měla pravdu. Letenky do portugalského Porta, odkud má cesta měla započít, stály pár stovek. To bylo ještě v předcovidové době, kdy nákup letenek na poslední chvíli byl ten výhodnější. Poslední zbytek na účtě jsem si vybrala hotově v Eurech a žádné další náklady jsem nepotřebovala řešit.
Do Porta jsem přiletěla v brzkém odpoledni. Věděla jsem, že mám hledat kostel, kde mi dají vše potřebné pro mojí cestu. Zbytek jsem nechala spíše náhodě a intuici. Na cestu jsem dostala průkaz poutníka, který sloužil jako jakási evidence toho, kolik už jsem toho zdolala. S místním výdejcem průkazek jsem prohodila pár slov o tom, odkud jsem a proč se na cestu vydávám. Ukázal mi na mapě nejčastější trasy, kterými se do Compostely dostanu.
Pobřežní cesta vedla do své poloviny podél oceánu. Centrální cesta bývá nejvytíženější, protože je to taková přímá linka do cíle. Třetí cesta vedle přes Guimaraes, ale jevila se mi jako zbytečná oklika. Všechny tři se spojují v Tui, odkud vede závěrečný úsek přímo do Compostely.
Na zdolání svatojakubské cesty nemusíte být zrovna kartograf. Trasa je značená svatojakubskými mušlemi zakomponovanými jako ukazatel do zdí, chodníků, fasád, rozcestníků, atp. Rozmístěné bývají stejně často, jako například turistické značky v Čechách. Zrovna v oblasti Porta jsou navíc obyvatelé na poutníky zvyklí a ochotně vám vždy lámanou angličtinou pomůžou se zorientovat. Někteří mi nabízeli i jídlo třeba v podobě pomerančů z vlastní zahrady.
Já si zvolila cestu podél oceánu. Mezi lidmi nebyla tak populární, a to ze dvou důvodů. Po cestě není prakticky žádná civilizace, takže se limituje možnost sofistikovaného občerstvení. Zadruhé, ubikace pro poutníky jsou tu relativně dost vzdálené od sebe, takže musíte být fyzicky schopni ujít delší trasy. Vidina tří dnů bez lidí pro mě byla ale velkou motivací.
Že jsem měla své rozhodnutí promyslet déle jsem zjistila hned první den. Nemám se Sluncem zrovna kladný vztah, takže mě silné pobřežní paprsky spálily do ruda hned první den. Přeplněná krosna na zádech se pak nepříjemně zařezávala do ramen a pot na zádech pod ní štípal jako blázen.
Navíc jsem podcenila své fyzické schopnosti. Říká se, že máte první dny ujít maximálně třicet kilometrů. Nohy si tak navyknou na zátěž batohu a nepřetržitou chůzi. Je však častým jevem, že z letadla vyskočíte namotivovaní a podobně jako já, ujdete první tři dny denně čtyřicet kilometrů. Samozřejmě to odnesla nejdříve moje achilovka, která se odmítala pohnout zbytek mé cesty a trekové boty jsem pomalu ale jistě začínala nenávidět. Většinu své cesty jsem tak hrdě a reprezentativně ušla v sandálech a ponožkách.
Standardně bývají ubytovací zařízení pro poutníky rozmístěné každých zhruba dvacet kilometrů. Abych mohla využít ubytování, které je pro poutníky za symbolickou cenu v řádu několika Eur, musela jsem vždy předložit průkaz, který jsem získala v Portu. Po cestě jsem do něj sbírala razítka, která mi dávali v kavárnách, info centrech atp. jako důkaz, že jsem skutečně poutník. V ubytovnách vždy byla teplá voda k umytí, postel s polštářem a povlečením a někdy i něco k zakousnutí, nejčastěji teplá polévka.
Na ubytovnách spí poutníci pohromadě v jedné místnosti. Pro mě, která většinu cesty spala v osamělých ubytovnách na pobřeží, byl šok, když jsem v Tui, kde se spojují všechny tři trasy v jednu, měla přespat v místnosti plné lidí. Chrápání ostatních spolupoutníků nebralo konce, neustále někdo přicházel a odcházel a ne všichni poutníci jsou zrovna vyznavači voňavého prádla.
Ale za těch pár Eur dostal člověk teplo a postel, což se v některé dny ukázalo jako nedocenitelný luxus. Špunty do uší pak kvalitu ubytování jen zvyšovaly.
Pouť do Santiago de Compostely nevnímám ze své zkušenosti jako spirituální cestu. Pro mě to byl příjemný track. Zhruba deset dní, které jsem na cestě absolvovala já, jsem nemusela řešit nic jiného, než vzdálenost, kterou zvládnu ten den ujít a co si dám k jidlu. Ve chvíli, kdy jsem utíkala od reality byla cesta neočekávaně přínosnou v tom, že jsem si vyčistila hlavu od všedních starostí a lépe si tak dokázala představit, co mi aktuálně schází, k čemu se doma budu vracet a co k životu vlastně potřebuju.
Potkala jsem spoustu lidí se spoustou životních příběhů. V hlavě mi utkvěla paní, kterou jednou manžel v hádce vykázal z auta při cestě domů z něčí svatby. Tahle paní, Francouzska, pak demonstrativně kráčela domů padesát kilometrů v sandálkách. Když mi to vyprávěla smála se a řekla: “Samozřejmě, že mě bolely nohy jako čert, domů jsem přišla bosky a úplně vyčerpaná, ale ten výraz toho blbce, když jsem otevřela hrdě dveře od domu a šla se v klidu vysprchovat, to stálo za to.” Od té doby pořád chodila. Každý rok absolvuje nový úsek cesty a postupuje z Francie až do Compostely.
Seznámila jsem se také s párem, který tvořila Australanka a Belgičan. Ti se poznali na jedné z podobných poutí. Když se pak náhodou potkali na další, domluvili se, že se každý rok setkají na nějaké nové a půjdou spolu. Vznikla z toho láska a ti dva se každý rok setkávají v cizí zemi, odkud se vydávají společně na pouť.
Covid se slavnou svatojakubskou cestou poměrně zamával. Podle mě si lidé zvykli na určitý diskomfort po letech zavřených ve svých bytech a současně objevili možnost levného dobrodružství. Dnes už jsou prý cesty přeplněné turisty a sotva má člověk chuť a čas rozjímat s vlastní hlavou při pohledu na oceán.
Pamatuju dny, kde jsem přecházela hory mezi Portugalskem a Španělskem a zaboha jsem nevěděla, kudy mám jít. Někde v lesích jsem sešla z cesty a nevěděla, kde navázat. Když jsem konečně narazila na silnici, zastavila mi mladá Španělka, která očividně poznala, že jsem poutník a nabídla mi odvoz. Nepsaná pravidla poutě však říkají, že jí má člověk absolvovat po svých, takže jsem jí laskavě poprosila, jestli by mě odvezla zpět do vesnice, kterou jsem si pamatovala jako poslední. Odvezla mě na místo a s Buen Camino se se mnou rozloučila skrze okénko auta. No a já se vydala zpátky do lesů, kde jsem prve zabloudila, abych navázala na svou pouť.
Závěr cesty byl poměrně náročný. Začátek léta provázely silné deště a ráno bývaly mrazy. Na to moje výbava, jejímž účelem bylo, aby vážila co nejméně kil, nebyla vůbec připravená. Nohy už bolely a motivace polevovala, jak se každý den zdál být stejný. Vidina cíle byla však silnější a překonala mráz, nepřetržitě se řinoucí vodu z nebe i nehynou achilovku.
Má hranice mezi Španělskem a Portugalskem byla na visutém mostě, kde dělící čáru kdosi nakreslil na děrovanou podlahu. Od té chvíle jsem se hrozně těšila do Compostely. Představovala jsem si, jak asi bude vypadat ceremoniál, kterým poutníci končí svojí pouť. Asi jsem si představovala velkolepý příchod do katedrály, pod níž je pohřbený Svatý Jakub, dav jásajících lidí vítajících poutníky a okvětní lístky padající ze zdobených stropů majestátní budovy. No nebo něco minimalističtějšího v tomto duchu.
Závěr byl ale minimalističtější než jsem čekala. Poutníci se se svými průkazy shromáždili před úřadem, kde skrze okénka úředníci vydávali jakési diplomy o dokončení cesty. Navíc má snaha správně vyhláskovat mé jméno skončila poměrně komicky a můj diplom prakticky vůbec nevypadá, že patří mě. Ale je krásný. Jméno na něm ani zdaleka nepřipomíná to moje, ale je krásný.
Když se mě na mojí pouť dneska někdo zeptá, doporučuji její absolvování každému, kdo chce vystoupit ze své komfortní zóny. Na nadarmo platí mezi poutníky pořekadlo, že opravdová pouť začíná až po návratu.
Závěrem pár poznatků z mé cesty, které bych bývala chtěla vědět před ní.
Do batohu si sbalit teplé oblečení, které je skladné nebo takové, které vás nebude mrzet odhodit po cestě až se stane zbytečnou zátěží s ohledem na počasí. Jakkoliv zdatný turista nebo turistka jste, začněte v poklidu a dobře si rozložte síly. První dny se zdá, že třicet kilometrů denně jsou hračka, ale skutečnost, že je absolvujete desetkrát za sebou je pak už otázka sil a vůle i pro zdatné chodce. Nezapomeňte si špunty do uší. Fešná trička nechte doma na úkor dalších balení odolných ponožek. Leťte s přestupem v Bruselu. Stihnete prohlídku města a letenky jsou výhodnější.
Jestli nepatříte k vyznavačům samoty a třeba nemáte parťáky na cesty existují skupiny na Fecebooku, kde se sdružují milovníci cestování, kteří jsou třeba v podobné situaci jako vy. Také věřte, že s vámi v letadle poletí další nadšenci, kteří mají stejný cíl. Pravdou je, že na cestě málokdy budete sami. Obzvláště dnes. Jestli ale hledáte opravdu duchovní zážitek a samotu, nezačínejte svojí pouť v Portu či Faru. Svatojakubská pouť křižuje celou Evropu a napojit se na ní můžete v každé zemi. Třeba i v Čechách.
