Kdybych na svém celoživotním seznamu zemí, které bych chtěla navštívit, měla mít jednou z nich napsanou tučným písmem a kapitálkami, bylo by to Dánsko.
V hlavě jsem návštěvu téhle severské země nosila už dlouho a upřímně ani nevím proč. Nejsem fanouškem horka. Už co jsem byla malá, mi nedělalo dobře horko, nerada se vystavuju v plavkách, nemám ráda slanou vodu v očích a špatně snáším písek zanesený ve všech myslitelných údech. Zkrátka, nejsem nejlepší společník na letní dovolené v tropických krajinách.
A možná tam se zrodila představa, že destinace, kde k moři můžu chodit v mikině a pískem se brodit v teniskách, je to pravé pro mě.
Celkově si užívám atmosféru chladnějších měsíců. Přijde mi, že i tady v Čechách, jsou lidi milejší, když ví, že nejlepším okamžikem celého dne je, když si zalezou domů nebo někam do tepla a nikdo od nich neočekává trajdání do noci někde po náplavkách, jako je tomu v těch horkých měsících. Všichni máme najednou jedinou starost, a to být v teple.
U nás doma to od podzimu do jara vypadá jako v nějakém vánočním filmu. V krbu hoří oheň, na stole hoří svíčky a v každém rohu místnosti svítí světýlka. Návštěvě servírujeme svařák a při každé procházce s pejskem nadechujeme vzduch vonící tím, jak se lidem kouří z komína.
Dánové mají pro tyhle okamžiky dokonce slovo. Hygge.
Hygge je koncept, který zahrnuje pohodlí, pohodu a spokojenost. Je to způsob života, který se zaměřuje na jednoduché radosti, teplé okamžiky a kvalitní čas strávený s blízkými. Když si do vyhledávače zadáte “hygge” a podíváte se na obrázky, typicky najdete fotografie člověka u krbu zabaleného v měkké dece u filmu s šálkem horké čokolády. Hygge není pouze o fyzickém prostředí, ale také o pocitu klidu a přítomnosti v daném okamžiku. Dánové často zdůrazňují důležitost hygge v každodenním životě jako prostředek k dosažení štěstí a duševní pohody. Společné večeře s rodinou a přáteli, kde se sdílí jídlo a příběhy, jsou také považovány za hygge zážitek. V posledních letech se hygge stalo populární i mimo Dánsko, protože lidé po celém světě hledají způsoby, jak zpomalit a užívat si života. Pro Dány je hygge klíčem k vyváženému a šťastnému životu, který jim pomáhá zvládat stres a každodenní tlak.
Hodně lidí vyráží do Dánska především za účelem návštěvy Kodaně. Přestože je to nádherné město, myslím, že je velká škoda, když lidé trošku nevystoupí ze své komfortní zóny a vycestují i za hranice tohoto moderního města s veškerou občanskou vybaveností.
Já jsem věděla, že si jedu do Dánska vychutnávat místní atmosféru a potřebuju k tomu alespoň týden času. Samozřejmě jsem se nejdříve intuitivně porozhlížela po něčem v okolí Kodaně nebo velkého města, pak jsem ale našla možnosti pronájmu prázdninových domů. Dánové jsou známý pro svůj cit pro architekturu a design, takže myšlenka na to, že můžete mít vlastní ultimátně dánský dům na týden, mě naprosto uchvátila. Našla jsem malý prázdninový domek v Dannemare za neuvěřitelných sedm a půl tisíce na sedm dní! Pro srovnání je to běžně cena za hotel pro dva lidi na dvě až tři noci, kterou obvykle platíme v ČR.
Dannemare leží jihozápadně od Kodaně na jednom z ostrovů, které tvoří Dánsko. Na mapách to vypadá celkem strašidelně a odlehle, ale dostanete se sem autem po krásné silnici přímo z Kodaně, a to bez nutnosti využít trajekt. Podívala jsem se tedy rovnou na podmínky, za kterých mi v Dánsku půjčí auto a vůbec poprvé v životě se rozhodla si zapůjčit na týden cizí auto. Nejdříve mě všude odrazovaly celkem vysoké ceny za kauci v případě, že člověk nemá kreditní kartu, ale když jsem do půjčovny zavolala, ujistili mě, že mi auto zapůjčí oproti občanskému průkazu bez sebemenšího problému. Půjčovna byla samozřejmě v prostorách letiště, takže stačilo najít tu správnou, vybrat v katalogu vozidlo, předložit občanku, podepsat smlouvu a už mi v ruce cinkaly klíče od VW GO!. To je asi tak nejmenší auto, ve kterém jsem kdy seděla, ale na dánské silnice naprosto dostačující.
Když jsem dojela na místo, kde stál domek, který jsem si pronajala přes Booking, začal můj dánský zážitek. Měla jsem se zastavit ve vesnici, abych si vyzvedla klíčky od domu. Šlo o jakési malé infocentrum, kde po mně nechtěli prakticky nic než adresu a klíčky mi vydali. Dánové rozhodně nemají českou povahu a jsou neuvěřitelně důvěřiví jeden k druhému. Když jsem dům po týdnu opouštěla, měla jsem nechat klíčky prostě viset ve volně otevíratelné poštovní schránce.
Samotný domek byl naprosto nádherný. Byl to takový malý dřevěný plážový domek s vlastní zahradou. Na zahradě byl další malý domek, ve kterém byl k dispozici moderní gril s veškerým myslitelným vybavením na letní grilovačku. Zařízení vypadalo, jakobyste procházeli Ikea obchodním domem. Na nádobí ještě visely visačky z obchodu. Co je ale na dánské architektuře nejlepší, jsou okna. Všude jsou okna. Všude. Náš domek měl dokonce udělané mezipatro, kde byla matrace, ze které se dalo ležmo dívat z proskleného stropu na nebe. Nebyl to pokoj. Byl to prostě prostor, kde jste si s knihou mohli vychutnat svůj hygge moment.
Z domku to bylo nějakých tři sta metrů k moři. Přes den se teplota v místech, kde nefoukal silný vítr, pohybovala kolem dvaceti stupňů. V létě. Když jsem šla k večeru na pláž se svojí přítelkyní, která tam byla se mnou, míjeli nás místní obyvatelé na kolech s obličeji upřenými na moře. Mimochodem, Dánové jsou stejní milovníci kol, jako Holanďané. Kolo tu má každý. A není divu. Je to placatá země, kde nejvyšší výčnělek tvoří všudypřítomné větrné elektrárny. Jeden večer kolem nás na pláži prošla dáma, které bylo odhadem asi sedmdesát let, s úsměvem nás pozdravila, odhodila župan, který zakrýval její jinak nahé tělo a skočila do vody. Uplavala pár temp v moři, opět se oblékla do županu a šla domů do tepla.
Obyvatelé Dánska a vůbec celá jejich životní filosofie je za mě postavena velmi dobře. Dbají na vyvážený poměr mezi prací a osobním životem, všude mají spoustu světla, 90 % potravin (a to i v nejzapadlejších potravinách v nejvzdálenější vesnici) jsou bio a místní. Na místních je životní pohoda vidět celkem očividně. Senioři tu nestrádají, mladí lidé netráví celé dny v práci a veřejný prostor je řešen tak, aby se vám tu chtělo žít.
Pochopitelně jsme za ten týden viděly spoutu věcí, ale dvě mi uvázly v hlavě velmi intenzivně. Jednou z nich byla návštěva útesů Mons Klint. Jedná se o přírodní rezervaci na pobřeží ostrova Mon. Útesy se tyčí do výšky přes 120 metrů a sahají do délky několika kilometrů. Kolem útesů vede několik turistických stezek, takže je možné si tu užít celý den a stále mít co vidět. Když jsme nechaly auto na nejbližším parkovišti, vydaly jsme se po směru ukazatelů kamsi do lesa. Bylo tu docela dost lidí, ale nikde ani náznak toho, proč tu všichni jsou. Když se průvod turistů začal formovat do delší řady, která se přestala hýbat, bylo nám jasné, že jsme asi u vrcholu naší cesty. Po úzkém železném schodišti klesaly davy lidí z lesa dolů k moři. Až tady se otevřel ten úžasný výhled na křídově bílé skály tyčící se nad tyrkysovou hladinou. Kameny dole pokrývaly řasy zelené jako čerstvý hrášek, takže celá scenérie hrála barvami a dokonale brala dech.
Útesy jsou staré několik desítek milionů let, rostou tu volně orchideje a poletují nejrůznější druhy ptactva, které není k vidění nikde jinde. Je to jako vstoupit někam do prehistorie. Návštěvu Mons Klint doporučuju všemi deseti a řadím je i nad turisticky tolik milovanou Kodaň. Koho by pak zajímalo z historie a vývoje útesů více, nachází se přímo v rezervaci geologické muzeum, které interaktivně přibližuje místní historii a unikáty.
Dalším neopakovatelným zážitkem byla cesta na ostrov Bornholm. Mimochodem, musela jsem si chvíli zvykat na místní navigaci, která vás zavede na okraj pevniny a z ničeho nic oznámí “nyní nastupte na trajekt,” jako byste jím denně cestovali do školy. Ale transport trajektem je tu asi tak místní, jako cesta Prahou v metru. Stojí to pár dánských korun, povětšinou se dostanete i zdarma.
Cesta na Bornholm je denně otevřena jen v jistém časovém okně. Z pevniny dojdete na ostrov po svých nebo na kole. Silnice sem nevede, takže auto je potřeba nechat na pevnině. Dojdete na krásný ostrůvek s běloskvoucím pískem a nekonečným výhledem na moře. Stojí tu i jakási zřícenina, ale my jsme se k ní nevydaly a rozhodly se vychutnávat jenom dechberoucí nekonečnou bílou pláž. O Bornholmu se říká, že je to neslunečnější ostrov v Dánsku. Co je na tom pravdy, nevím, ale teplo tu bylo, takže jsem se vůbec poprvé v tom týdnu jala i otestovat teplotu vody v moři. Voda byla chladná, ale ne nijak drasticky, takže jsem zkusila plavat od břehu trochu dál a po týdnu jezení sýrů a pití vína, vyzkoušet fyzickou aktivitu. Tento instinkt mě ale opustil přesně ve chvíli, kdy jsem svojí hlavu v plaveckých brýlích strčila pod vodu a všimla jsi hejna medúz volně se vznášejících těsně u hladiny.
Předvedla jsem snad nejrychlejší podmořskou otočku v historii planety a plavala zpátky na břeh. Od té doby mě už v dánském moři nikdo neviděl. Medúz se prostě bojím. Nevím, jestli žahají, ale přijdou mi jako plastový sáček ve tvaru pavouka, a to jsou dvě věci, které pod vodou potkávat nechci.
Samozřejmě jsem na pláži úplně ztratila pojem o čase a dokonce ignorovala fakt, že jsme tu už prakticky jen já s přítelkyní. Jak jsem psala, časové okno pro návštěvu Bornholmu, určuje dobu, kdy moře vlivem odlivu umožňuje pěší chůzi z pevniny na ostrov. Když tomu tak není, pěší cestu zaplaví moře a není jiného způsobu než zpátky plavat. Voda v tu dobu už dosahovala v některých místech kolen a musím přiznat, že jsem se dost bála. Není to zrovna procházka na pět minut, takže jsem se strachovala, že s každou minutou bude hladina moře výš a my se ve studené dánské vodě plné medúz utopíme.
Samozřejmě jsme poslední den před odletem navštívily i Kodaň. Já miluju Amsterdam a Kodaň je mu hodně podobná. Abych si vychutnala ten obrázek Kodaně, který znám z časopisů a pohledů, navštívila jsem historický přístav Nyhavn, který je přímo v centru města. Barevné domky se táhnou podél nábřeží, všude voní jídlo z místních restaurací a z barů se line hudba. Jesti si někde vychutnat čerstvou rybu a cítit se jako pirát, pak v Nyhavnu.
Další zastávkou v mém oblíbeném low cost stylu, čili zastávkou, kde nemusím nic platit, byly zahrady v komplexu renesančního hradu Rosenborg. Tady se můžete dlouho procházet, dát si svačinu v parku a odpočívat spolu s místními.
Milovníky všeho alternativního nadchne čtvrť Christiania. Nejsem si jistá, jak o ní mluví různé průvodce, ale já bych to nazvala uměleckým squatem. Jsou to tuším bývalé kasárny, kam se nastěhovala komunita lidí, která tu v jakési vzájemné harmonii žije. Je tu super uvolněná atmosféra, všude jsou barvy, graffity, umění a pohodoví lidé, kteří tu žijou nebo sem chodí zajezdit na skteboardu, posedět u pivka nebo za hudbou a různými akcemi.
A co by to byla návštěva Kodaně bez Malé mořské víly. Já jsem tuhle zastávku nevybírala, takže jsem moc nevěděla, kam vlastně jdu a né náhodou jsem sochu mořské víly minula a nemohla jí najít. Jediným vodítkem, že jste na místě, je dav tlačících se turistů snažících se vyfotit malinkou sochu jakoby to byl obraz Mony Lisy. Chápu, že Malá mořská víla je symbolem Dánska a milujou jí lidi po celém světě, ale nemohla bych s čistým svědomím doporučit návštěvu tohoto místa, protože tu není k vidění vlastně vůbec nic a stejně skeptická duše, jako jsem já, by si mohla říct jen: “Hm, socha.”
Dánsko je nicméně srdcovka a kdyby na mém listu “Where to live, if…” nebylo Holandsko, pak si umím představit život právě v Dánsku, kde můžete nechat klíče od baráku na ulicí a auto odemčené celý den a najdete je možná ještě v lepším stavu než při odchodu.
