Před necelými třemi lety jsme s partnerkou adoptovaly malou mopsinku zachráněnou z množírny. Máme od té doby tendenci jí přehnaně všechno odpouštět, protože množírna. A taky máme přehnanou tendenci se k ní chovat jako k vymodlenému dítěti, protože množírna.
A tak nám stačilo vidět jedinkrát její radost, když mohla na Boleváku v Plzni skákat v písku a prohánět ostatní pejsky, aby bylo ohledně naší letošní dovolené jasno. Jedeme k moři. S mopsinkou Judy. Do italského Bibione.
Naštěstí v naší rodině nejsme jediní blázni, kteří svá zvířata uctívají minimálně jako staří egypťané svoje božstvo, proto se k nám na psí dovolenou přidala ještě švagrová s přítelem a jejich šíleným russlíkem Pipinem.
V noci z pátku na sobotu jsme naskládali do jednoho kombíku dva psi, kterým byl vyčleněný celý kufr, čtyři lidi, kteří se tísnili v autě mezi taškami s jídlem a věci na týden, které jsme našťouchali do rakve s nejistým způsobem zamykání. Cesta nám zabrala necelých devět hodin i s občasnými zastávkami na venčení lidí i pejsků. Pipin půlku cesty štěkal na všechno, co se pohnulo, a to včetně vzduchu. Judy zase na oplátku chrápala jako dřevorubec a sbírala síly na zpáteční cestu, kterou nám vyplňovala hlasitým dýcháním.
Trasa vedla přes Rakousko a Německo až do italského Bibione. Dvakrát jsme platili mýtné. Pro našeho kombíka to bylo vždy mezi jedenácti a čtrnácti eury. Tankovali jsme jednou v České republice a podruhé po přejezdu italských hranic. Italské hranice také byly jediným místem, kde doprava trochu houstla, jinak byla noční cesta ideální dobou pro přejezd tří států.
Přestože jsme se v řízení za těch devět hodin prostřídali ve třech lidech, dorazili jsme do Itálie naprosto vyčerpaní. Výjezd z Čech kolem půlnoci znamenal, že jsme prakticky celý den nespali a cestování mezi taškami a kufry také moc prostoru pro kvalitní spánek neposkytovalo.
Do Bibione jsme dorazili v deset hodin dopoledne. Přes Booking.com jsme měli zajištěné ubytování ve Vila Isolda, což byl jeden z několika malých identických domků asi čtyři sta metrů od pláže. Domek disponoval čtyřmi apartmány. My měli apartmán s dvěma pokoji, kuchyní, koupelnou a prostorným balkonem do ulice. Přes Booking jsme také komunikovali s majiteli, kteří přislíbili, že ubytování už v dopoledních hodinách nebude problém, přestože standardně jsou pokoje připravené až ve tři odpoledne. Check-in jsme udělali přes online systém, takže nebylo nutné při ubytování vyplňovat žádné další papíry.
Při příjezdu do Bibione jsme se tedy vydali rovnou směrem ke kanceláři, kde jsme si měli dle dohody vyzvednout klíče. Tam nám však vysvětlili, že naše pokoje ještě nejsou připravené, neví, kdy připravené budou a nic pro nás teď nemůžou udělat. Máme to prý zkusit za dvě hodiny. Nemít pejsky, bylo by nám to asi jedno, ale ležet pět hodin na pláži se psi ve dvaatřiceti stupňovém vedru bylo nemyslitelné. Vyplnili jsme čas krátkou procházkou, kávou v kavárně a šli zkusit štěstí znovu. Opět neúspěšně. To už jsem se telefonicky spojila s majitelkou a dožadovala se vysvětlení, proč není ubytování připravené, přestože jsme se tak předem domluvily. Dostala jsem pár italsko-anglických “sorry, ciao” a ujištění, že pokoj bude skutečně připravený až ve tři hodiny odpoledne.
Auto jsme zaparkovali přímo před naším domkem a intenzivní práci uklízečky tak sledovali zbývající dvě hodiny z lavičky před domem, kde naši psi byli v relativním chládku. Pokoj měla uklizený bleskovou rychlostí a pouze čekala, až se usuší vyprané povlečení na balkoně. Dům opustila hodinu a půl před předáním. Jenže Italové mají svojí pověstnou siestu, kdy zhruba mezi třináctou a šestnáctou hodinou nepracují a mají čas na oběd s rodinou. Přestože byl náš pokoj už připravený, kancelář byla zavřená, a tak nám nikdo nemohl vydat klíče.
Není tedy divu, že když jsme se pěti hodinách potulování v rozpáleném Bibione konečně dostali do našeho ubytování, zalezli jsme do postele a dvě hodiny spali.
Psí pláže
Bibione jsme pro naší psí dovolenou zvolili úmyslně, protože švagrová tu už s russlíkem Pipinem byla loni a předtím asi sedmkrát bez psa. Byla nám tedy ideálním průvodcem. Bibione je přímořské město nedaleko Benátek. Střídají se tu soukromé pláže, kde si bez pronajatého lehátka nemůžete nikam lehnout, pláže, kde si za vyznačenou čárou můžete rozprostřít vlastní ručníky či lehátka hned u moře, psí pláže, kde si můžete zaplatit lehátko či soukromou kukaň a v neposlední řadě veřejné pláže, kde si můžete dělat cokoliv vy i váš pejsek.
Kde začínají a končí pláže určené pro pobyt s pejsky, signalizují viditelné cedule. Dokonce chodníky spojující všechny pláže, mají vyznačené trasy, kterými se můžete a naopak nesmíte pohybovat s pejskem. Když se náhodou o patnáct centimetrů vychýlíte z cesty, navrátí vás na ní aktivní pracovníci “Customer service,” kteří dbají na pořádky na místních plážích. Psí pláže mají u chodníků rozmístěné misky s vodou pro pejsky. Můžete také používat sprchy pro osvěžení nebo omytí pejsků. To nemůžete dělat na plážích, které pro psi určené nejsou, přestože sprchy stojí na stejných místech a disponují identickým vybavením.
Misky s vodou pro psi jsou běžně rozmístěné i ve městě kolem restaurací. Není se moc čemu divit, protože každý druhý člověk, kterého jsme v Bibione potkali, měl s sebou pejska.
Naší oblíbenou destinací byla psí pláž nedaleko majáku. Ta se rozprostírá na ploše zhruba dvou kilometrů a pejsci tu můžou do moře, běhat i bez vodítka a vy naopak musíte přirozeně tolerovat, že vám občas v zápalu hry přeběhne cizí pes přes obličej při ležení na ručníku.
Na psí pláž jsme vyráželi dopoledne, než stihlo polední slunce nabrat na síle, a potom později odpoledne, kdy už opět sláblo. Jediné mínus bylo snad jenom to, že se tu po úzkých dřevěných chodníčcích v písku spojujících pláže pohybovalo opravdu velké množství lidí s pejsky, takže cesta byla vždycky nekonečná a hlasitá, protože naše Judy měla potřebu se s každým psem detailně očichat a Pipin měl potřebu na všechny hlasitě štěkat. Po pár dnech jsem se těšila na naše vesnické venčení, kde si pes může volně běhat i mimo cestičky.
Lignano
Město ležící pár desítek minut cesty autem od Bibione. Další oblíbená turistická destinace. Můžete sem dojet vlakem, autem nebo přívozem z Bibione po moři. Cesta přívozem trvá ale několik hodin, proto jsme zvolili rychlý přesun autem. Lignano je město plné hotelů a restaurací, ale má hezčí a čistší moře než Bibione. V Bibione musíte totiž ujít i dvě stovky metrů než je moře příjemně hluboké tak, abyste si při plavání neodřeli kolena. Moře v Lignano nebylo tak plné mořských řas a plovoucích šneků. Také se tu na mělčině netísní nekolik tisíc turistů vířících teplou vodu plnou písku. Bóje jsou tu až kdesi v dáli a je možné plavat daleko od pláže. Jediné mínus byly stíhačky. Hádám, že v Lignanu probíhá výcvik pilotů stíhaček, což naznačovala i stíhačka zkrášlující jeden z kruhových objezdů. Nad hlavou se nám nepřetržitě proháněly dvě stíhačky a hluk z nich nešel ignorovat.
Na druhou stranu bylo v Lignanu daleko větší vedro, protože většina plochy města jsou vyasfaltované silnice, betonové chodníky a budovy namačkané jedna na druhé bez většího zeleného porostu, který by poskytoval alespoň trochu stínu. Užili jsme si moře, dali si drink na baru na pláži a ochutnali místní špagety aglio olio.
Veganská kuchyně
S partnerkou jsme už několik let veganky a přirozeně se při cestování obáváme, jestli se budeme mít kde najíst. V Bibione jsme to řešily tak, že jsme si v Čechách nakoupily suroviny, které se snadno přetvořily do podoby salátu, protože jsme věděly, že čerstvou lokální zeleninu v Itálii seženeme na každém rohu. Vždy jsme jednou denně měly nějaký “domácí” salát s veganským masem, tuňákem či sýrem a jednou denně pak jedly v restauracích. K našemu velkému překvapení měla snad každá restaurace či rychlé občerstvení nějakou veganskou variantu pokrmu. Střídaly jsme tak veganské hamburgery, špagety aglio olio či pizzu. Veganská pizza byla buď taková, která měla pouze rajčatový základ, olivový olej a koření nebo taková, která disponovala například grilovanou zeleninou.
Každé ráno jsme si také zašly do nedaleké kavárny, která nabízela mimo jiné také veganské croissanty. K němu jsme si dávaly sojové capuccino s karamelovým sirupem. V přepočtu jsme zaplatili necelých 250 korun, což je méně, než bychom za stejnou snídani dávaly ve Starbucksu, kam chodíme poměrně často.
Samozřejmostí pak byla italská zmrzlina. Z nabídky více než deseti příchutí byla vždy téměř polovina veganských.
Úterní trhy
Každé úterý se před místním lunaparkem konají trhy. Rozprostírají se na obrovské ploše, kde jsou na sobě natěsnané velké stánky s oblečením a nejrůznějšími hračkami a doplňky. Jsou to takové ty velké pouťové stánky, kdy vcházíte dovnitř a můžete si zkoušet oblečení. Samozřejmostí je tady smlouvání o ceně. Z brýlí za dvacet eur se po dvou neústupných větách stávají brýle za pět.
Neprodává se tu ale jen oblečení. Celá jedna část je určená pro prodej potravin. Koupíte tu nejrůznější zeleninu známého i méně známého původu, olivové oleje, salámy, sýry a mnoho dalšího. Trhy začínají kolem deváté hodiny ráno a končí ve dvě hodiny odpoledne.
Lunapark
Přímo v Bibione se nachází zábavní park, který mi připomíná vídeňský Prátr. Najdete tu nejrůznější atrakce, horské dráhy, kolotoče a pár stánků s občerstvením. My jsme vyzkoušely asi nejstarší horskou dráhu tady a možná nejstarší, na které jsem kdy jela. Je to taková ta stará železná horská dráha, po které se pohybují vozíky pro 2-4 lidi. Jízdenka pro jednoho člověka stála pět eur. Byli jsme tu už v pozdních večerních hodinách, takže tu nebylo moc lidí a byl to rozhodně příjemnější zážitek než tlačenice na Matějské. Vstup je zdarma.
Lunapark není daleko od promenády, takže pěší chůzí jste za deset minut zpět v centru všeho dění. Promenáda v Bibione není taková ta typická ulice lemující moře. Je to prakticky takové centrum města plné obchodů, restaurací, stánků a barů. Od takové osmé hodiny večerní je tu hlava na hlavě a neustále se vyhýbáte chodcům a kolům. Mimochodem kolo je velmi oblíbeným prostředkem pro pohyb v relativně bezpahorkatém Bibione. Půjčit si můžete nejrůznější přibližovadla snad na každém rohu. Na většině silnic je tu pruh pro cyklisty a dokonce stezky kolem moře jsou rozdělené na pěší a pro kola.
Přes mojí prvotní skepsi vůči turisticky oblíbenému Bibione musím říct, že to byla příjemná dovolená. Všechno je tu kousek, v restauracích na vás mluví lámanou češtinou a pro psího mazlíčka je to vyloženě ráj. Ubytování jsme sehnali pár týdnů před odjezdem za nějakých dvacet čtyři tisíc korun. Pro pár to tedy vyšlo na šest nocí na dvanáct tisíc. Spoustu peněz jsme ušetřili také cestováním ve čtyřech lidech. Cena za jídlo je přiměřená těm českým. Více jsme platili jen v těch opravdu vyhlášených restauracích. Pro dva lidi jsme s sebou vezli zhruba 800 Eur na týden. To nám bohatě pokrylo nákupy suvenýrů a oblečení, jídla v restauracích, návštěvy barů a dalšího. Cestou zpět jsme ještě zaplatili dvakrát mýtné a jednou natankovali plnou nádrž. Zbylo nám všeho všudy 50 Eur.
Určitě by nám tedy stačil i daleko menší obnos peněz, takže bych řekla, že Bibione je ideální destinací pro low cost dovolenou.
