Když jsme si plánovaly svou další dovolenou s mou sestrou a kamarádkou, nedokázaly jsem si představit lepší místo než Alanya v Turecku. Daly jsme tedy spíš na rady naší kamarádky, která už v Turecku byla. Vybraly jsme si 4****hotel s allinclusive, protože jinak to snad ani neumíme. Jako podmínku jsme si stanovily i bazén u hotelu. To vše se nám splnilo a celé nás to vyšlo na cca 27.000,-.
Po přistání na letišti v Antalyi, které se nachází asi 120 kilometrů od Alanye, jsme se nemohly dočkat, až se ponoříme do tohoto nádherného města. Ale ta cesta z letiště stála za to. Transfer – minibus v čele místního šoféra Mustafi, byl opravdu zážitek. Jel s námi, jako by nás právě ukradl, nebo si možná jen vzpomněl zrovna na scénku z filmu Rychle a zběsile, nebo se mu možná jen chtělo na velkou, doteď to nevím, ale zkrátka ho něco tlačilo, respektive něco mu tlačilo nohu na pedál směrem dolů a my jely jako o závod. Díky Bohu, tedy vlastně Mohamedovi, jsme to přežily, a tak mohu vyprávět dál…
Let trval z ČR přibližně dvě hodiny a my jsme si užily každou minutu našeho vzletu a klesání.
Jakmile jsme dorazily na naše ubytování, ihned nás pohltilo slunečné počasí. V letních měsících je v Alanyi obvykle kolem 30-35 stupňů Celsia, což je ideální na plážové lenošení, zejména když máte hotel přímo u proslulé Klaopatřiny pláže.
Moře v Alanyi mě okouzlilo svou tyrkysovou barvou a čistotou. Teplota vody byla cca 20 stupňů Celsia, což je příjemné. Snad jediné, co bych vytkla je obtížnější vlez do vody. Po 5 krocích jste najednou v hloubce. Je tam dost nerovný povrch a my jsme i schytaly celkem velké vlny.
Ale zase se bylo na co koukat, když jste se z toho „rozbouřeného“ moře dostaly ven. Sledovat, jak ty vlny nenápadně zezadu fackovaly osoby, snažící se dostat z moře elegantně ven. Ne jednou jsem se nasmála se vší úctou, samozřejmě.
Takže budovaní fyzičky, aby Vás nevzala voda nebo třeba Kraken, bylo na prvním místě. Vřele tedy doporučuji si s sebou do kufru přibalit nafukovací křidýlka nebo kruh a vzkaz v lahvi, kdyby náhodou.
Ochutnávka místních pokrmů byla nezapomenutelným zážitkem. Mezi tradičními jídly, která mě uchvátila, byly kebab, dolma a místní sladkosti jako baklava. Navštívily jsme i několik místních restaurací. Já jsem si moc pochutnávala na fetě s typickým kořením a tureckou bílou cibulí. Byla jsem úplný feta feťák! Tak moc mi chutnala.
Jejich vína nepřijdou také na škodu, k sýrům vyloženě lahodí. Pivo osvěží a neurazí, ale Plzeň to rozhodně není. A kdo hledá jistotu, pro toho tu mají tradiční míchané alkoholické drinky – rum s kolou, vodka s džusem, whisky, sex on the beach aj. Tak se nemusíte bát, že tam budete jako „u Suchánků“.
Jedním z největších zážitků naší dovolené byla vyjížďka lanovkou na hrad Alanya. Nastupujete na Kleopatřině pláži a končíte u pevnosti na vrcholu ostrova, 250 m nad mořem.
Cena za jednu osobu za jednu jízdu činila 6 euro, tedy 12 euro tam i zpět. My jsme se rozhodly pro noční vyjížďku, a udělaly jsme dobře. Sedět v té kukani, která by byla rozehřátá od slunce, by nebylo zrovna dvakrát příjemné. Cesta nahoru trvala cca 3 minuty.
Když jsme dorazily na vrchol, výhled na město a moře byl ohromující. Tolik života, tolik světýlek, tolik barev, a ten podkres zvuku vln z moře, nádhera. Hrad s jeho historickými stěnami a věžemi mě přenesl zpět v čase a odhalil krásy, které se skrývaly v každém koutě města.
Na Kleopatřině pláži je jemný písek. Pláž nabízí nejen nádherné okolí, ale také skvělou atmosféru, kterou vytváří i přítulné toulavé kočky a psi, jež se volně pohybují po okolí. Místní na ně mysleli, a tak skoro u každé restaurace byla mistička s vodou a někdy i s granulemi.
Naším dalším výletem byla procházka do přístavu Iskele, malebné místo plné restaurací a kaváren, kde jsme si daly ne jeden osvěžující nápoj. Jakmile dorazíte do Iskele, okamžitě vás uchvátí malebnost přístavu. Ty malé rybářské lodě houpají se na vlnách, zatímco větší jachty a výletní lodě vyplouvají na moře. Atmosféra všude kolem je uvolněná a přátelská. Místní obyvatelé se smíchem zdraví a zvou vás na čerstvé ryby a tradiční turecké speciality či pravou tureckou vodní dýmku.
Vrcholem naší dovolené byl výlet do Pamukkale. Ten se také stal jedním z nejvýznamnějších zážitků. Přes delegátku jsme si zařídily tento úžasný celodenní výlet. Cesta tam totiž trvá 6-8 hodin. Záleží na trase a zastávkách.
Cestou tam jsme asi po 3 hodinách zastavili u jednoho místního hostelu, který měl vedle velkou restauraci. Prvně, když autobus zastavil, jsme si všechny nahlas řekly: „Ty kráso, kde to jsme?“ a hle, ona to byla naše první zastávka na oběd, který byl součástí výletu. Ta restaurace vypadala spíš jako klubovna na letním táboře. Vypovídaly o tom ty letité ubrusy na starých dřevěných stolech s všemožně vypadajícími židlemi k nim. Oběd byl formou bufetu. Jídlo vypadalo jako v hotelu, ale o level níž, možná o dva. Ale alespoň tam byl záchod, který měl dost toaleťáku.
A když jsme si myslely, že to nejděsivější jsme už zažily, jeden z cestujících nás vyvedl z míry. Když jsme všichni seděli u stolu a jedli ty zdejší ňamky, najednou slyšíme ránu, a tak se ohlídneme, co se sakra děje.
Někdo upadl na podlahu. Byl to mladík, který jen na výlet s mámou. Jeho matka nad ním stála celá vyděšená, nevědíc, co má dělat. A to byla „naše“ chvíle! Já a moje kamarádka jsme zdravotní sestřičky, a tak jsme ihned přiběhly na pomoc. Spolu s námi tam byla i lékařka. Poskytly jsme první pomoc, respektive jsme společně s lékařkou odhadly, že se dle příznaků – tonicko-klonických křečí, pěna od pusy, pomočení…jedná o epileptický záchvat. Všechny jsme se snažily uklidnit, mezitím dorazila 112, sanitka, ze které vyskočila posádka, které se snažila delegátka vysvětlit, co se právě stalo. Místnímu záchranářovi/lékaři se naše teorie nezdála, pořád dokola se ptal, co naposledy mladík jedl a byli tuze přesvědčení, že se jedná o otravu jídla…Což se vlastně zpětně ani nedivím. 😀 Šokoval mě hlavně zásah zdravotníků, kteří mladíka dali ze stabilizované polohy do polohy vodorovné, a to čelem k podlaze. Absolutně jsem nechápala, co si od toho slibují a rozhodně bych si od té chvíle nepřála, aby se mi něco v Turecku stalo, a já musela navštívit místní nemocnici…Nicméně mladíka odvezli do nemocnice. Přežil to! A opravdu to byl epileptický záchvat. Dovolená tedy tímto výletem skončila pro tohoto mladíka i jeho matku. Na doporučení letěli zpět do ČR na další vyšetření a stanovení léčby.
A po tomto nezapomenutelném zážitku jsme už radši nikdy nezastavovali a další zastávka byla až přímo ve městě Hiarapolis.
Bílé travertinové terasy a teplé prameny nás uchvátily svou přírodní krásou. Hned za Pamukkale se nachází město Hierapolis, kde jsme objevily starobylé ruiny a koupaliště s minerálními bahny. Hierapolis je nejznámější právě svými termálními prameny, které vytvářejí unikátní terasovité travertinové útvary. Voda, bohatá na minerály, se shromažďuje a kalcifikuje, což vytváří bílé vápencové terasy, které jsou známé po celém světě a jsou zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO.
Město samo o sobě bylo významným místem během antiky. Nacházejí se zde pozůstatky mnoha památek, včetně divadla, latríny, nekropole a chrámy zasvěcené různým božstvům, jako je Apollón a Pluto. Hierapolis byl také domovem raně křesťanského společenství.
Pamukkale, což v turečtině znamená „bavlněný hrad“, je jedním z nejzajímavějších a nejnavštěvovanějších přírodních míst v Turecku.
Tato přírodní památka se vyznačuje bílými, kalcitovými terasami, které tvoří bazénky naplněné teplou vodou. Teplota vody v těchto pramenech se pohybuje okolo 35-100 °C a pomocí topných procesů, které probíhají pod zemí, se voda dostává na povrch a vytváří tak úchvatné terasy.
Lidé se koupali v místních kaskádovitých minerálních bazénech. Mazali si bílé bahno všude po těle za účelem ozdravení. Chvíli jsem si připadala jako v bahenních lázních. Tento krásný zážitek přebyl ten minulý.
Celé horkem umořené jsme se těšily na cestu zpět na hotel, až se pořádně najíme a po celém dni si konečně odpočineme. Ale Turecko s námi mělo jiné plány, bohužel.
Cestou zpět jsme začali cítit spáleninu. Při pohledu z okna ven, jsme se uklidňovali myšlenkou, že to hoří asi něco v dáli, jako tomu bývá v Chorvatsku. Ale ono ne. Po chvíli se náš autobus zastavil a všechny nás vyhnali ven se slovy: „Asi hoří motor.“ Super! Na té rozpálené dálnici jsme měli pocit, že asi shoříme i my. Ten horor nekončí, pomyslela jsem si a u toho jsem vymýšlela, kam budeme utíkat, až bude mít autobus tendence vybouchnout. Naštěstí si pro nás po půl hodně přijel jiný autobus a tím jsme konečně dojeli až k hotelu.
Asi pochopíte, že po tomhle jsme už žádný výlet neabsolvovaly. 😀 Máme se celkem rády a ještě bychom si chtěly užít nějakou jinou dovolenou.
Alanya je zkrátka místem, na které máme nesčetně vzpomínek. Dají se tady i mimo jiné pořídit různé suvenýry, jako třeba amulet nazar ve tvaru modrobílého oka, které má ochraňovat majitele před zlým pohledem a uhranutím nebo třeba typickou tureckou vodní dýmku a nesčetně druhů tureckých tabáku do ní. Také jsem si jednu malou dýmku dovezla, stále mě 20 euro. Ale co se týče funkčnosti, je to spíš dekorace. Kvalitu nečekejte.
Ve městě můžete také narazit na mnoho obchodů, které nabízejí všechny možné světové značky za výborné ceny, ať už jde o oblečení či doplňky. Kdo v Turecku byl, ví, že se převážně jedná o padělky.
V závěru chci napsat, že každý okamžik strávený v Alanyi byl pro nás nezapomenutelný a já se už teď těším na svou další dovolenou, tentokrát do jiného koutu světa. Turecko mi prozatím stačilo. Viděla jsem, zažila jsem, odešla jsem.
