Krásný den všem. Dlouho jsme se neviděli, ale to nevadí. Co není tak častý, to je přece vzácnější. Říká se to tak, nebo ne? Omáčku a vysvětlivky proč nemám čas psát i když to tolik miluju pro jednou vynechám, protože toho máme dost před sebou. Dneska vám totiž budu vyprávět o naší cestě na Bali. A to bude nejspíš hodně dlouhý článek …
Bez toho abych viděla Bali do hrobu nepůjdu!
Kdybyste mně znali osobně, věděli byste, že se dost zamýšlím nad životem a často přemýšlím o smrti. Ne že bych se na ní těšila, jen mám spíš život postavenej tak nějak jinak. Tím že jsem během své středně dlouhé existence už hodně lidí ztratila a prožila s nimi jejich konce a ty chvíle kdy litovali, co všechno nezažili nebo si během života nesplnili, hodně dbám na to, abych – když už mám nějaký sen – si ho taky „stihla“ řádně splnit. Prožívání a cítění jsou u mě prostě číslem jedna. Mají přednost před šetřením a zpytováním svědomí. A Bali bylo jedním z mých velkých snů. Snad od 15 let jsem toužila vycestovat právě na tento ostrov. A proč? Myslela jsem si, tak jako asi všichni, že je ztělesněným rájem na zemi. Věřila jsem, že je to kouzelné místo, kde čas běží jinak a kde se plní všechny sny. Byla přesvědčená o tom, že lidi tady mají tak propracovaný mindset, že tu zůstanu bydlet a budu se od nich učit neskonalé moudrosti. V určité části života jsem dokonce často přemýšlela, jak to udělat, abych se sem skutečně mohla přestěhovat. Tak jako každý milovník filmu Jíst, meditovat, milovat jsem si Bali představovala jako tajuplnou, dech beroucí zemi, plnou rýžových polí, barevných šatů, šťastných lidí, naplněného života a všude pulzující lásky. Hodně lidí Bali tak vnímá. Asi je to tím, že je nám tak prezentováno ve filmech i na sociálních sítích. Asi když točíte ta správná místa, a přidáte k tomu romantický podkres místní hudbou, tak to může vyjít… A jak vnímáte Bali vy? Máte o něm také lehce zkreslenou představu, jakou jsem měla já.. a možná i zbytek světa? 😉
Už mi neutečeš!
Koncem loňského roku se ke mně se dostalo pár peněz navíc, které jsem vyčlenila na první společnou (velkou) dovolenou. Věděla jsem, že chceme buď na Bali a nebo do Peru. Vybráno bylo víc než rychle. Když jsme si projeli internet a zjistili na kolik vyjde Peru, bylo to víc, než náš aktuální rozpočet dovolil. A tak mi najednou naskočila husí kůže… Bože, my fakt poletíme na Bali. Já uvidím svoje vysněné Bali! Můj život se stane o něco více naplněnějším 😄 a naše kniha přání a snů získá další fajfku do sbírky! Výborně! Zájezd už jsem měla několik let předvybraný. Už jednou jsme ho totiž s kamarádkou Marťou měly objednaný, ale covid nám nepřál a cesta byla zrušena ještě, než jsme se začaly pořádně těšit. Ta věc na C už je ale tatam.. a tak jdu dohánět nesplněné sny.
Píšu to hodně za sebe, ale určitě chápete že se Jirka taky těšil a nebyl násilně zavleknutý do letadla. Zájezd jsme koupili od jedné mladé surfařskou cestovky. Nevím úplně na 100%, jestli bych jí doporučila, tak název psát nebudu, ale zase to nebyla žádná tragédie, abych jí chtěla nějak pomluvit. Jen prostě ruku do ohně nedám 😄. Právě u nich mně zaujal pobyt Jóga na Bali, který měl daný a celkem propracovaný program na 14 dní. Během toho času se 3x změnilo i ubytování, takže jsme mohli vidět více. A samozřejmě i pár výletů v ceně a další s možností dokupu.
Teď se už jen těšit na květen. Dovču jsme totiž objednali v lednu.
Letíme na „Báloš“
Báloš byla taková naše hovorová přezdívka, kdykoliv jsme se bavili na téma nadcházející exotické dovolené. A jak čas utíkal, byl Báloši stále blíže. Od ledna do dubna jsem nakupovala plavky, kufry, boty, kraťasy, šnorchly, opalováky, poopalováky, šaty… prostě v záchvatu euforie spousta věcí, a hromadu z nich, které jsme nakonec (samozřejmě) vůbec nepotřebovali. 😆Teď zase vážně.
Důležité
Když přišel květen, přistály v mailu letenky a pokyny. Ráda bych podotkla že je spousta věcí, které musíte před odletem na Bali zařídit. Když poletíte na Bali, vždy je nutné mít cestovní pas, který je platný ještě minimálně 6 měsíců poté, co se odtamtud vrátíte domů. Tím nejdůležitějším, co potřebujete, je rozhodně zařídit vízum: https://molina.imigrasi.go.id/. (cca 800,-/osoba)
My letěli s Emirates přes Dubaj. Tady bylo potřeba odbavení – které jsme raději dělali online, abychom si mohli vybrat místa v letadle. Online check-in Emirates: https://www.emirates.com/hk/english/manage-booking/online-check-in/
Poté bylo potřeba udělat celní deklaraci https://ecd.beacukai.go.id/ (zdarma) a ještě zaplatit turistický příspěvek https://lovebali.baliprov.go.id/. (250,-/osoba). Samotný check-in a celní lze udělat 24 hodin před odletem. Vždycky se ale dívejte na stránky ministerstva zahraničí, kde najdete AKTUÁLNÍ informace. https://mzv.gov.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/asie/indonesie/cestovani/index.html
Všechno si raději fyzicky vytiskněte. Když přiletíte do Denpasaru, je tato část letiště hodně prostá a zaměstnanci dělají věci po staru, a tak bude průběh spíše bezproblémový, když na ně nebudete vytahovat aplikace a kódy, ale spíš obyčejný papír s potvrzením.
Letíme
Letěli jsme klasicky z Prahy, s přestupem v Dubaji a do Denpasaru. S Emirates to bylo poprvé, a i když jsou letadla krásná, marně jsem si myslela že budou taky pohodlnější než ostatní. Pro Business nebo First Class to určitě platí, ale v klasické Ekonomce je člověk pořád stejná sardinka, jako u jiných leteckých společností. Ale tak přežili jsme to. I když bych asi doporučila vysokým pánům jako je můj Jirka, aby si připlatili za místo na nohy. Pokud teda mají na rozhazování. Když jsme to chtěli my, příplatek za místo na nohy byl 20 000,- a příplatek za Business 50 000,- …za osobu samozřejmě a jen za jeden směr cesty. No.. kdo ze střední třídy by se radši trochu nepomačkal, že? 😆.
Vítejte v prádelně!
Ou jé, na tohle jsem se těšila už od poslední návštěvy Thajska. Až zase přiletím do země, kde vyjít z budovy letiště znamená dostat mokrým ručníkem po hubě. Miluju to, upřímně že jo. Najednou se ztěžka dýchá, jste celý olepení, potí se vám zadek.. ale zároveň cítíte tolik moc štěstí v jednom momentu! Všude kolem je cvrkot, mísí se dohromady všechny možné příjemné i nepříjemné vůně a samozřejmě každý smrtelník, kterého potkáte, Vám nabízí taxi, chce po vás cigáro a nebo peníze.. My měli už domluvený transfer, a tak na nás čekal místní dobrák Gede. Z letiště jsme se vydali do prvního hotelu. I když bylo ubytování vzdáleno asi 60 km, jeli jsme balijskými silnicemi zhruba 3 hodiny. A nejen silnicemi 😀 Ono je totiž Batu “tak trochu na kopci” .. a tak jsme se doslova prodírali.. šplhali džunglí, jeli cestami, po kterých je lepší nechodit ani pěšky, a když jsme zaparkovali šikmo v kopci, měla podle mne ruční brzda hodně co dělat, aby to nevzdala, než celá parta z mikrobusu vystoupila.
Batukaru Cofee Estate
Zpočátku jsem byla trochu nejistá. Když jsme se ocitli před prvním ubytováním, všude kolem jen byla tma. Chápejte, TMA V DŽUNGLI na druhém konci světa. Sem tam viselo světýlko, které zvýrazňovalo obrysy typických dřevěných střech. V tom asi nejčerstvějším vzduchu, který jsem kdy cítila se pohupovali obrovské listy místní flóry. Ale jako obrovské. Vsadím krk, že se tam houpali už od pravěku. Kolem bylo slyšet spousty tajemných zvuků, od papoušků přes opice, až po to, co bude lepší neidentifikovat. 😀 Sešlo se nás z různých koutů republiky na tomto místě asi 16 + 1 delegát + 1 jogínka a 1 její příjemný manžel. Tento tým pro nás připravil báječnou uvítací večeři. Stůl byl obložený banánovými listy a na něm všechny místní dobroty. Abych ještě trochu představila Batukaru Cofee Estate, jedná se o fair trade farmu, která vlastně vaří jen z toho, co si sama vypěstuje. Takže převážně vegansky. K tomu zde roste místní káva, kterou si sami praží, vyrábí si do ní své kokosové mléko, prostě všechno, co vás napadne.
Jsou ubytování, na která budete vzpomínat i po letech. A Batu je právě jedno z těch míst, které mi zůstane navždy v srdci. Při večeři jsme se společně seznámili a řekli si pár základních informací. Také jsme dostali “klíče” od pokojů. U nás to byli opravdu klíče jen v uvozovkách. “Marti a Jirko, vy jste tady jediný pár, a tak jsme vám dali ten nejhezčí pokoj, který tu máme” … No … a to on opravdu byl. Jen tak trochu neměl žádné dveře, ani stěny. Střecha, postel a závěsy. Tečka.
Jo, a ještě jsme měli vlastní malý bazén.
Usínat uprostřed džungle, být odděleni od všeho toho hluku divočiny a neznámých nebezpečí jen závěsem byl skvělý zážitek. A ranní vstávání? Dokonalost. Východ slunce odrážející se na listech obřích banánovníků, Jackfruitů a kolem květy ibišku? … mmmm..
Jen si na to vzpomínám a už se tajně v mysli nadechuju zbytků tamního vzduchu. Čtyři dny, které jsme tu strávili, byly nádherné. Každé ráno dokonalá káva, vynikající snídaně, pak jóga, procházka, pomilovat se na čerstvém vzduchu.. Trochu tišeji když dům neměl stěny… pak oběd… bazén, povídání, sledování místních rostlin, mazlení místních koček a psů… skvělá večeře… a těžké usínání v řevu přírody všude kolem nás. Nádhera. Po tom všem, co jsem zažila za posledních 5 let, to bylo jako pohlazení na duši. Těsně před tím, než jsme na Bali odletěli, jsem skončila v hodně toxické práci. A tak na mně sedl opravdu svobodný vibe, že nic nemusím, na nic nemusím myslet. Prostě jen být. Užívat si Bali a naši lásku.
Ztraceni v rýžových polích
Poslední ráno na tomhle božském místě končilo snídaní. Bylo na čase přejet do další části destinace. Zpětně by bylo nejlepší zůstat jen v horách 😊 Cestou do dalšího ubytování jsme si udělali hromadný výlet na rýžové terasy. Nádhera. Pořád jsem jenom fotila. Jeden výhled hezčí než druhý. Povel od Gedeho ukazují prstem někam do dálky byl jasný “Jděte touhle cestou, já budu TAM s autem a pak pojedeme dál” Jenže najít TAM bylo složitější, než se zdálo. Napřed jsme se pořád tak nějak drželi party, nebo viděli aspoň někoho v dáli. No jenže pak přišlo na řadu moje pověstný čůrání v tu nejnevhodnější dobu že jo… Zavelela jsem tedy, že jdeme najít WC. Sešli jsme z cesty a jak už vám asi došlo, ztratili jsme se.. Slunce pražilo jako o život, nám docházela voda… a kamkoliv jsme odbočili ve víře, že teď už jdeme po správné cestě, nás dezorientovalo ještě více. Když jsme se ocitli u nějaké divoké řeky, přes kterou vedl jen hodně rozbitý most a orientační smysl prostě radil jedinou variantu – jej přejít – bylo to šílené. Špatně se mi dýchalo ze strachu i vedra. Jirka nemluvil a soustředil se na cestu za nosem. Hodně zvláštní situace. My celý mokrý, totálně z nás lilo. Bez naděje, že ještě někdy najdeme auto jsme došli do nějaké vesničky a nejednou tam stála naše parta a Gede. Jo, celé jsme to obešli kolem dokola, přitom stačilo před WC zahnout doprava. Promiň lásko, že Tě moje čůrání opět zavedlo do šílené situace. Ostatně jako na každé naší dovolené 😀
LÁSKA v Canngu
Když jsme celí zpocení dojeli do dalšího ubytování, ve městě Canngu, ukázalo se klasické špinavé Bali, kterého jsem se bála. Škoda těch hor. I když se usínalo těžko, bylo tam oproti tomuto místu nádherně. Cannguje typické špinavé asijské městečko. Podobné těm v Thajsku, nebo třeba Malajsii. Bydleli jsme v chatkách (myslím že to ani nemělo žádnou hvězdičku), jenž nesli název Kubudiuma. Každá chatka měla nade dveřmi pověšený nějaký děsně spirituálně lazený název. A na nás – jediný pár z party – vyšla samozřejmě chatka LOVE.
No, upřímně vám řeknu že mezi námi a touto chatkou se žádná láska nezrodila. Šlo o typickou, architektonicky nelogickou dřevěnou chajdu na betonových sloupkách bez oken, uprostřed s postelí a děravou moskytiérou. Později jsme zjistili že bylo několik děr i v podlaze. A v této části Bali vám rovnou řeknu že to prostě NECHCETE… Chodili jsme sem opravdu jen spát. Nenechte se zmást fotkami na webu, pokud nechcete, aby vám krysy běhali po střeše, nebo abyste potkali švába na podlaze, neubytovávejte se tu. Okolí bylo ale docela ucházející. Chatky se nacházeli v zahradě, na jejímž konci bylo jezírko, jógová šala, malá modlitebna a soška Ganeshi. Na druhé straně, směrem k hlavní cestě byl bazén. Záchrana. Hned první den, po zážitku v polích, jsme do něj s chutí skočili.
Canngu zblízka
Ve městě se střídali parcely zhruba následovně: pětihvězdičkový hotel / random travnatý plac na kterém se pásly krávy / rozestavěná stavba / skládka / luxusní restaurace / pětihvězdičkový hotel a tak dále. Ráda bych Canngu romanticky označila jako plné kontrastů, ale … ten hezký protipól nějak ne a ne najít. Blízko ubytování se nacházela pláž Pererenan, s podivnou sochou jednoho z hinduistických bohů, jedoucím na sloní rybě. 😀 Zní to zajímavě, ale za chvíli dojdete až k fotce a uvidíte, že si nevymýšlím.
Pláž lemovala tamní stranu Indického oceánu. Velmi divoká voda, ani jednou jsme se nevykoupali, ale to se dá čekat… Tato část je vhodná hlavě pro surfaře, protože vlny dosahují klidně více než pěti metrových výšek… A pláž jako taková? Špína, tmavý písek, psí exkrementy, vajgly. No, nepoležela bych si tam..
Když jdete delší dobu po pláži, potkáte řeku, která se do oceánu vlévá. Nevoní zrovna vábně a je plná odpadků. Přijde mi, že ve městech používají řeky jako takové plovoucí popelnice. Všechno … a tím myslím VŠECHNO se tu hází do řeky. To nás pak v Evropě mohou bičovat s ekologií, jak chtějí, ale pokud se něco nestane v těchto zemích, budou moře i oceány pořád plné plastů a chemikálií, i když se tady Evropané přetrhnou a budou mít výčitky svědomí z toho, že nevědí, do které z barevných popelnic patří krabice od mléka.
Ráj na zemi (?)
Jak je asi cítit z posledních vět, první a druhý den tady v Canngu jsem začínala být z Bali dost zklamaná. Ten ráj na zemi a vytříbený mindset… spiritualita kam se podíváš… šťastní lidé… kouzelná energie ve vzduchu… léčivý ráj pro všechny, kdo si potřebují “něco vyřešit” … to všechno je jenom propaganda z filmu. Ten den jsem byla trochu naštvaná. Za tenhle bordel vyhodit tolik peněz. Odpoledne mi trochu vylepšila náladu perfektní tradiční balijská masáž, která zanechala mojí kůži provoněnou jasmínovým olejem. Ještě teď ho cítím, když zavřu oči. Péče o tělo mně navnadila tak, že jsem si před večeří udělala svou chvilku a zašla k místním slečnám do salonu na pedikůru. S Jirkou jsme se potom sešli na půli cesty a vyrazili na místní street food u dvou mladých slečen ve stánku. Čekala nás ochutnávka tradiční Nashi Goreng (rýže) a Mie Goreng (nudle) s tofu, tempehem, vajíčkem a chilli. Za dvě jídla včetně pití dát 67 000 rupií = asi 100 Kč znělo víc než lákavě. Večer bylo na programu povídací sezení s našimi balijskými průvodci, kde jsme se mohli zeptat úplně na cokoliv. Tím se dost změnil můj pohled na věc a pochopení se vrátilo .. 🙏
Zapsala jsem si následující poznámky:
– Náboženství je kořenem všeho … !!!
– Je to tu těžké se svatbou – mohou se brát jen stejné kasty.
– Vždy se musíš postarat o svoje rodiče i rodiče své ženy (nebo všech žen, které máš).
– Gedeho krédo: “Miluj sebe, protože tu jsi a žiješ hlavně sám se sebou. Miluj lidi, protože od nich občas budeš potřebovat pomoc. Miluj přírodu a zemi, protože na té tu žiješ. Nestresuj se. Raději vydělej méně peněz, ale usínej po boku své milované ženy.”
– Pořád samé ceremonie. Pro každý chrám musíš uspořádat ceremonii 1x za 6 měsíců. Chrámů je na Bali ale kolem 3000 = Ceremonie každý den.
– Musíš mít vlastní domácí chrám (kde děláš ceremonii), chodit do místního chrámu, který spadá pod tvůj konkrétní druh náboženství (Brahma, Vishnu, Shiva)
– Přátelé a partnery si můžeš vybírat jen ze stejného okruhu náboženství.
– Samotný okruh náboženství lze změnit jen svatbou. Ale vždy MUSÍŠ mít víru. Máš ji zapsanou v občance.
– Stát se hinduistou není jednoduché, tím se rodíš.
– Přejít na muslimskou víru také není jednoduché, stane se tak jedině, když si vezmeš bohatšího partnera a ten je muslim. Pokud by byl chudší než ty, musí on přijmout tvé náboženství.
– Muž může mít více manželek, ale všechny musí uživit. Včetně jejích rodičů.
– Žena vždycky musí porodit kluka. Když ne, máš “právo” najít si další ženu, které se to povede.
– Můžeš mít až 4 ženy. Lepší je se rozhodně nerozvádět, protože je to další velká a velmi drahá ceremonie. 😀
– Žít na Bali znamená pořád samé ceremonie za hromady peněz.
– Jiným jazykem mluvíš s přáteli, jiným s rodiči a jiným se svatými.
– Čím více turistů z Evropy tady vídáme, tím více nám zamotávají hlavu tím, jak to může být jednoduché. Narodili jsme se ale na Bali, a tak to bereme tak, že nic jiného není, a tak to je.
– Odejít z Bali není jednoduché. Dle druhu náboženství máš vytrhané i zuby. Každý tě snadno pozná, když utečeš. Jsi zapsán ke svému náboženství a také živíš všechny rodiny – svou, manželky a dalších manželek. A ty tady přece nemůžeš nechat. A tak se smíříš s tím, jak to je a žiješ, jak se dá.
– Ke každému jídlu musí být rýže. Když není rýže, nedá se odpovědět “ANO” na otázku, zda už jsi dnes jedl.
– Historka s policii: Nejlepší zaměstnání na Bali je být policistou, protože Balijci věří na Karmu, tudíž je kriminalita velmi nízká a policie se jen válí. Lidé tu z ní nemají strach. Dokáže vás zastavit i za to, že se neusmíváte a chtít vás za to dát na 3 měsíce do vězení nebo po vás chtít zaplatit pokutu. Když ale nemáš jak, žiješ život pro rodinu a vyděláváš na rýži a ceremonie, tak to nejde. Stačí říct policajtům “dej mi rýži zdarma” a půjdu si sednout. Tak se většinou vzdají, protože ví, jak to tu je.
– Ohledně manželství – vždy spolu mohou být jen žena a muž. Pokud se oženíte, musíte mít dítě. Neexistuje být v manželství a nechtít nebo nemít děti. Pokud nechcete děti, neženíte / nevdáváte se – to ale nefunguje, protože děti mít prostě podle všech náboženství musíte.
Teď se na chvíli zastavte, nechte to doznít …. a uvědomte si prosím, jak se tady, v České republice máme nádherně.
Výlet do Tabanu
Motýlí dům
Probuzení do dalšího dne s sebou neslo o mnoho více soucitu k Bali. Dnes byla v plánu výprava do místního motýlího domu a na kešu farmu. Gede nás ráno naložil do mikro busu a za zhruba hodinu cesty jsme se ocitli před Bali Butterfly Park Tabanan.
No.. Už jsem teda viděla motýli v lepším stavu. Každopádně celý areál je pojatý jako malá džungle s vodopády a hromadou sladce vonících keřů a květin, kde si motýli mohou poletovat, jak chtějí. Často mají bohužel kvůli vrchní síti polámaná nebo alespoň olámaná křídla. Můžete tady ale vidět mnoho nádherných tropických exemplářů. Dokonce je součástí i jeskyně, kde se to brouky, pavouky, štíry a další místní jedovatou drobotinou jen hemží. Projít park zabere tak půl hodinky, je to tu docela malé, ale doporučuji svým vstupným alespoň přispět na provoz.
Farma
Když jedete pár minut lesem, otevře se před vámi několikero polí a sadů s ledvinovníky. Ano, právě jste se ocitli na místní farmě, tady v Tabaně, kde se pěstuje kešu. Součástí je malá příjemná kavárna s výhledem na pole, kde můžete něco malého zakousnout, ochutnat i zakoupit. My si objednali ledové kafe s místním kešu mlékem a k tomu místní speciální sendvič, který byl s kešu máslem, kuřetem, rajčetem a cibulí. Nevěřila bych, že oříškové máslo bude na tento slaný způsob chutnat tak dobře. Poté nás čekala ochutnávka různých příchutí kešu oříšků. Pořídila jsem si domů louhované v espressu. Brzy si je musíme otevřít a připomenout tu skvělou chuť. Milá obsluha nám ještě nabídla ochutnávku místních medů. Med z tropických květů byl novinkou, kterou jsem v životě ochutnala poprvé a mohu jej jen doporučit. Pokud se sem budete chtít vydat, vezměte si s sebou pořádné kapesné.
Místní svatba
Nejde nezmínit, že jsme cestou potkali místní svatební ceremonii. Proti té naší o dost obyčejnější. Představte si na silnici postavený žlutý stan, ve kterém je pár židlí. Všichni jsou v klasickém oblečení, které nosí každý den, jen žena má třeba k teplákům halenku a muž žlutý šátek kolem pasu. Kvůli svatbě byla na hodinu zablokovaná silnice a všude hrála hlasitá místní hudba.
Návštěva UBUDU
Dopoledne v léčivé pyramidě
Dalšího dne nás čekal výlet do jogíny oblíbeného města Ubudu. Právě tady se nachází pyramidy, speciálně postavené pro léčivý soundhealing. Za mne to bylo nádherné. Kdo neví, co je soundhealing, snadno si může toto slovo rozložit na dvě a zjistí že jde o léčení zvukem. Uprostřed velké pyramidy se nacházelo několik bubnů, gongů, píšťal, skleněných váz, tibetských mís a dalších hudebně spirituálních nástrojů .. Všichni jsme si polehali na předem připravené matrace poskládané kolem vnitřních stěn pyramidy, na oči si dali polštářky naplněné rýží a bylinkami a uvolnili se. Celý prostor zhasnul a teď už se jen zaposlouchat a nacítit sám a sebe. Jakmile jsem zavřela oči, promítl se mi před očima celý můj život. Mluvil se mnou můj nedávno zesnulý táta, máma která už tu taky není… honila se mi před očima práce – kterou jsem v tu chvíli neměla a taky spousta otázek… o vztahu, rodině, dětech, budoucnosti… tom, čeho se chci zbavit, co chci pustit.. V čem mi není dobře, v čem naopak ano… Hudba se rozlévala do celého těla a opravdu léčila a odnášela s sebou vše, na co už v životě nebyl prostor. Možná se přeci jen na tom Bali děje něco zvláštního. Po hodině přišlo probuzení plné lásky, odpuštění a odhodlání do další životní etapy. Jirka to prospal, ale prý moc hezky 😊
Clear Café
Poté jsme se hromadně přesunuli na oběd, do domluvené restaurace Clear Café také v Ubudu. Mohu doporučit. Perfektně jsme se najedli. Měla jsem Nashi něco, ale Goreng to nebylo😀Rýži s tuňákem, krevetami a džus z vodního melounu. Seděli jsme na zemi, v nádherných interiérech… moc hezký zážitek, chutné jídlo. Opravdu mohu jen doporučit.
Ubud Market
To je ale dlouhý článek co? 😀 ale ještě z daleka nekončíme. Tak se pohodlně usaďte a jedeme dál. A to na Ubud market. Nebo spíš Ubud markety.
Milujete čičarády se spirituální tématikou, všelijaké sošky, držáky na vonné tyčinky, lapače snů, kalhoty se slonama, háčkované crop topy, lněné oblečení, proutěné kabelky, doplňky do domácnosti a mnoho dalšího? Vydejte se do Ubudu na trhy. Je jich tu hned několik. Ubud STREET MARKET taková kreativnější vietnamská tržnice. Oblečení, padělky, kabelky od návrhářů, hračky a spousta dalších věcí které nikdo nepotřebuje. Dále nádherný Ubud ART MARKET. Právě na něm najdete místní dřevořezby, drobný nábytek, dekorace, nádobí, hinduistické i buddhistické symboly, obrazy, svíčky, oleje .. a mnoho dalšího. Třetí Ubud ARTISAN MARKET tady objevíte home made látky, tradiční oblečení, výrobky od místních a mnoho dalšího. Čtvrtým je Ubud SOUVENIR MARKET. Tam narazíte na směs všech tří předchozích marketů a k tomu ještě šperky, magnetky, sněžítka a další upomínkové předměty, které si chcete (a potřebujete) odvézt domů. Ceny jsou příznivé, dá se snadno smlouvat. Ale když vidíte místní, dejte jim plnou cenu. Vám neUBUDe a jim to pomůže. Všechny zmíněné markety mají dané stálé umístění a snadno je najdete třeba na google mapách.
Abych posdílela, co jsem si přivezla já, tak mám buddhovo ruku na vonnou tyčinku, sošku Ganeshi, vonné tyčinky a pár magnetek pro přátelé.
To se nepovedlo
Po výletě jsme se dohodli, že zajdeme na večeři do místní indické restaurace. Ta přece tady v INDOnésii musí být dokonalá. Jelikož jsme prvních pár dní na farmě jedli jen vegansky, tady v Canngu skoro všechny dny jen zeleninu, rýži, tempeh a tofu, dostala jsem chuť na nějaké pořádné maso. V indické u nás v Plzni si jednou za čas dám úžasně se rozpadající jehněčí vindaloo. Dám si ho i tady.
Po návratu z Ubudu jsme skočili do bazénu, chvíli zaplavali a pak již tradičně s mokrými vlasy a v rozevlátém oblečení vyrazili na večeři. Usadili se v restauraci, já si objednala jehněčí, Jirka nějakou rýži s kuřecím… No a když to přinesli… zjistili jsme, že indická restaurace je ta terasa za rohem. 😀 Seděli jsme bohužel v “Taste of Bejrut” … špatně umístěná cedule, no.. Dostala jsem tedy skoro syrové lojovité jehněčí, posypané mátou a rozinkami.. Za neskutečnou pálku peněz. Asi nejhůř chutnající věc, kterou jsem kdy měla na talíři.
Volný den
Po delší době přišel den bez plánu. Ráno byl čas se pořádně prospat. I když .. Na dřevěných chatkách v Kubudiuma bylo vůbec nejhorší, pokud jste vstávali až po plném rozzáření místního slunce. Procházelo totiž do chatky všemi otvory – a tak chápejte – jste všechny ty otvory, díry a nedoléhající dveře, škvíry viděli… a naplno si uvědomili kudy k vám může přijít nějaký tropický nezvaný host. 😀 Na snídani jsme se vydali trochu zaprasit, do pekárničky, kde dělali krásné skořicové šneky na všechny způsoby. Jmenovalo se to Sinamon.
Trochu (víc) jsme to přehnali a dali si každý dva šneky. Netušili jsme totiž, jak budou velké a syté. Ale co, jsme přece na dovolené a sladké jsme neměli celou dobu co jsme tady. Abychom to ze sebe dostali, po příchodu zpět “domů” si dali hoďku plavání v bazénu a pak se vydali na dlouhou procházku kolem oceánu. Oběd byl už mnohem lepší než večeře předchozího dne. A to v oblíbené restauraci Wasabi, kterou vám doporučuji navštívit, pokud se tady v Canngu někdy ocitnete. Zbytek dne jsme strávili v bazénu.
Pura Tirta Empul
Je to tu. Výlet kvůli kterému jsem v podstatě na Bali letěla. Zažít očistnou ceremonii – jinak řečeno rituál Purifikace – právě v posvátném chrámu Pura Tirta Empul bylo mým velkým přáním. Rituál má kompletně pročistit váš život a očistit vaši duši. A to jak v minulých životech, současném životě, tak prý vstoupíte očištění i do životů budoucích.. Tento chrám je jedním z nejznámějších na Bali a je jím protkáno celé místní náboženství. Odjížděli jsme z hotelu už v 6:30.
Pokud se budete chtít do Tirta Empul vydat třeba po vlastní ose, doporučuji vyrazit co nejdříve. Otevírají ráno v 8 hodin, ale už v 9 nebo 10 tu bude hlava na hlavě.
Co s sebou: plavky, ručník, ručník na hlavu, hřeben, suché spodní prádlo
Když jsme vstoupili do prastarého posvátného chrámu, dýchla na nás historie a také určitá tíha náboženství. Tady jsem ale pocítila to správné spirituální napojení, pro které jsem přijela. Po uvedení místním průvodcem do prostor chrámu jsme si museli obléknout sarongy, aby nám jednak nebyli vidět nohy a druhak jsme všichni “ladili” s místními. Čekala nás malá procházka nádvořím, místní průvodce nám lámanou angličtinou vysvětlil, se kterými svátky je chrám propojen, odkud teče posvátná voda z hor a jaká socha náleží kterému bohu.
Je čas jít do šaten. Tady nám byli vydány zelené saténové sarongy s červeným páskem. Ženy si klasicky překříží rohy látky za krkem a v pase převážou páskem. Muži ovážou ve stylu zelené sukně a do pasu také pásek. Jiříkovi to moc slušelo. Miluju a obdivuju ho za to, že se mnou jde do takových věcí, i když sám není naladěn do spirituálna. Průvodce nás vzal do blízké šaly, kde nám vysvětloval rituál, který bude následovat. Následovala společná meditace s tradičními miskami z palmových listů s květy a vonnou tyčinkou na očištění (ty se mimochodem válí po úplně celém Bali). Dále jsme se přesunuli na zem přímo před chrám, a provedli první rituál očištění.
Nebudu vám říkat, jak přesně rituál s květinkami, i ty další probíhají. Myslím, že si každý má prožít sám tu svou magickou chvíli. Tak vám ji nebudu kazit vyprávěním. A teď už jsme se konečně mohli odebrat přímo k pramenům. Očista má svá pravidla. Některé z pramenů jsou pouze pro omývání zemřelých, na ty budete ale upozorněni na místě. Kolem vás plavou ryby, podlaha klouže. A vy postupně procházíte všemi prameny, ve dvou bazéncích, kde si omýváte hlavu a ruce specifickým způsobem. Možná se na mně budete zlobit, ale myslím, že tato ceremonie je opravdu posvátná a vzít vám zážitek z ní tím že ho do podrobna popíšu, mi přijde jako jeho zneuctění. Poradím vám tedy – řiďte se pokyny místních, pokud jim nerozumíte, sledujte lidi, kteří jdou před vámi. A co je podle mne nejdůležitější? Zvědomte si ještě před návštěvou Tirta Empul to, od čeho se chcete očistit. Co už vám nevyhovuje, nechcete to žít a je potřeba tuto oblast v životě změnit. I já postupem dní na Bali došla k mnoha uvědoměním .. a mohu vám říci, že když se teď ohlédnu a podívám se na svůj život, posvátná voda opravdu odnesla, co měla. ❤️
Ještě jeden malý tip – vezměte si špunty do uší. Co si budeme, je to v Indonésii a denně se tam koupe hromada Indů a dalších hinduistů..
Voda asi nebude 100% čistá. Sama jsem si domů dovezla oboustranný zánět uší 🙂
Hlavně alternativně
Po ceremonii jsme se přesunuli na domluvený oběd v Healty Food.
Pokud jste vegani, jogíni nebo si ujíždíte na těžké alternativě, budete tady jako ryba ve vodě. Dřív jsem taková byla a to hodně. Ale můj život časem nějak “znormálněl” a přestala jsem hledat všechno, čím bych se mohla odlišovat a vyhraňovat a raději se přijala taková, jaká doopravdy jsem. Zato Jirka nebyl alternativní nikdy. A tak, když si objednal Pad Thai v milé víře, že se skvěle nají.. první sousto těstovin ze studeného syrového kokosu ho nepříjemně překvapilo. Když jsme se zrovna smáli tomu, co je sakra špatného na těstovinách – i třeba bezvaječných, z bezlepkové mouky.. prostě proč je potřeba nahrazovat je syrovým kokosem, přistál mi na stole Matcha burger se seitanem. Za mne ale v pohodě. Jen Jirka se tlemil a nechápal, co se to tady děje za spiknutí 😀 Po obědě byl rozchod. A tak první, co si dal, když jsme vyšli z restaurace byla pořádná žlutá Camelka. Aby prej ho to zdravé jídlo nezabilo. No já zas tyhle extrémy nezastávám, ale každý jak má rád, že?
Pohřební ceremonie
Když jsme si přošli všechny trhy, nakoupili, a chystali se na domluvený sraz k návratu zpět do Canngu, naskytla se nám příležitost přihlížet pohřební ceremonii přímo na parkovišti autobusů uprostřed města.
Ulicí šel hlasitý průvod, jehož členové nesli velkou opentlenou konstrukci. Čas od času ji protočili nad hlavami a synchronizovaně pochytali zpět do rukou. Lidé tleskali, chřestili, bubnovali a zpívali. Netušili jsme o co se jedná, až do té chvíle, než Gede ukázal prstem a řekl „kremacion“ … Tato konstrukce byla celá bílá, ovázaná žlutými saténovými fáborky, měla žlutou stříšku a když ji místní postavili na random plac a jednu část zapálili, brzy se před námi zjevila vnitřní konstrukce a postava posvátné krávy. Mysleli jsme, že je to na znamení nějaké náboženské pocty. Ale Gede nám vysvětlil, že uvnitř krávy je tělo. Skupina balijců brzy zapálila i tuto konstrukci a nechala jí hořet na ulici.
Gede nám vyprávěl, že ví, o koho šlo. Byl to tatínek jedněch známých tady z Ubudu. Nevím, jestli mám jít tolik do detailu, ale myslím že to pomůže k nacítění celé té situace tady. Jedna tato ceremonie vyjde místní na asi 100 milionů rupií. Když to přepočítáme, jde o zhruba 1,5 milionu českých korun. Průměrný plat balijce je 6 000,- Kč měsíčně. Je jasné že není snadné našetřit tak šílenou částku „jen“ na pohřeb. No.. ale věc se má tak, že kvůli svému náboženství tuto ceremonii uspořádat prostě musíte, jinak by blízký nedošel klidu a vy byste porušili svou víru a nahněvali bohy. Do té doby, než tedy našetříte zmíněnou sumu, máte zemřelého blízkého doma. V tomto případě jej měli doma 6 let. Také je vám z toho tak úzko? Myslím, že většího klidu by celá rodina došla, kdyby mohli blízkého zakopat na dvoře bez ceremonie, a nemuseli se na něj roky dívat „v obýváku“.. já vím, jsem až moc detailní a není to příjemné. Jen si prosím znovu uvědomte, jak hezky se nám žije. Často si přejeme dělat věci po staru, být více spirituální, blíže smrti.. stát se tehdejšími domorodci.. ale všechno má své a myslím že my Evropané bychom v místních podmínkách moc dlouho nevydrželi.
Jen když jsem měla „tu čest“ navštívit místní tradiční obydlí, zvedal se mi ještě dlouho žaludek. Squat na uplácané hlíně, šváby, krysy, zkažené jídlo na staré dřevěné desce prožrané od dřevomorky – sloužící asi jako kuchyňský pult, … a v tom binci si hrající děti, ležící umírající babičku a kotlík ve kterém se vaří nějaký místní „street food“.
Když všechno opentlení dohořelo, zbytek torza byl uhašen, část „hozena“ místním psům a zbytek smeten do řeky. Nechám tento pocit zase doznít.
Salty Breeze
Po návratu nás čekala poslední noc v Canngu. Další den jsme se přesouvali na poslední ubytování. Ráno při balení mi na rozloučenou proběhl šváb po noze.. takže jsem všechno oblečení znovu vybalila a vyklepávala, ať si něco nevezu domů.. Pak ještě druhá a poslední masáž s jasmínovým olejem. Stihli jsme si zajít ještě na skvělý oběd do Wasabi. Měla jsem Tacco s tuňákem a avokádem a ledové kafíčko. Tak a jedem.
Přejeli jsme na poslední ubytko jménem Salty Breeze Bali. Jedná se o poměrně velký komplex, kde najdete všechno. Fitko, jógovou šalu, restauraci, obří odpočinkovou zónu u bazénu, hernu s kulečníkem a krásný bazén s rozlehlou terasou .. to celé zasazeno do džungle, kde se ke svému ubytování dostáváte takovou dá se říci stezkou v korunách stromů. Dřevěné cestičky vysoko nad zemí jsou propojeny samostatnými vstupy do chatek. Ubytovaní jsme tedy byli v domku na stromě. Tady už to bylo hezčí, než v Lásce 
Typický surfařský ráj, kde si každý najde i své místo pro dlouhý nádech a výdech.
Zahráli jsme si kulečník, skočili do nočního bazénu.. pak už jen sprcha a spát.
Je tady poslední den. Dopoledne jsme strávili na pláži, s pivkem a výhledem na oceán… Povídali jsme si o tom, jak se nám líbilo na Bali. Co bylo fajn, co nás pobouřilo, zda bychom se sem vrátili a tak dále. Pak už jen pobalit, odnést kufry a transfer na letiště.
Zpátky jsme letěli opět s Emirates, přes Dubaj. Cesta krásně utekla a pak už honem domů za kocourkem.
Za celou dobu pobytu jsem si psala do mobilu zápisky, abych vám pak lépe zpracovala tento článek a předala pocity.
Za poslední týdny jsem tu viděla jiné věci, než které běžně sdílí lidé na fotkách z Bali. Chtěla jsem vám na závěr napsat, že pokud se sem chystáte na dovolenou a chcete za ni utratit šílené peníze, nedoporučuji vám to. Celou dobu jsem měla pocit, že turismus na Bali je jen parazitováním na nevzdělanosti a chudobě místních obyvatel, kteří jsou uvězněni ve své zemi svým náboženstvím. Chtěla jsem vám napsat, že to za to absolutně nestálo a žádné duchovní probuzení se vám tady nepřihodí.
Ale víte co? Leťte sem. Všichni.
Při správném nacítění pobyt tady opravdu přináší uvědomění, duchovní růst a probouzí hlubokou vděčnost. Nám tady bylo vlastně krásně. Jen bylo bolavé vidět všechno to, co se děje, když se skutečně díváte otevřenýma očima s otevřeným srdcem… A nejen očima turisty, který chce machrovat na instagramu.
Těším se příště.
S láskou Martina ❤️
