Taková holčičí verze seriálu Dva a půl chlapa. Dvě jsme, zážitků na pokračování máme také kupu a tu půlku, nejen do počtu v našem případě hravě zastoupí čtyřnohá bejbyna. Snad prvně byl hlavní titulek budoucího článku znám ještě před uskutečněním výletu. 🙂
Že bude vydařený, se dalo tušit od samotného počátku. Termín jsme měly hned, místo nás obě napadlo totožné, neb obrážíme převážně české hory a ty nejvyšší nám společně ještě chyběly. Krkonoše jasná volba. Výběr ubytování trval přesně pět minut. Vzhledem k plánu zdolat právě výše zmíněné Kozí hřbety, byla lokalita daná a první hotel, který mě na Bookingu zaujal, byl tentýž, který uvízl v hledáčku i Terunce. Ještě si přát shovívavost ze strany počasí, bo se v poslední říjnový víkend může od matky přírody čekat asi všechno. Auto na letňákách. Majitel sněhových řetězů nejsem… Celý týden před odjezdem jsem počasí sjížděla, víc než Dagmar Honsová. Řetězy se případně dokoupí, ale nepřezutí mohl být dosti problém. Jestli jsem v předešlých článcích zmiňovala, že se nám daří v rámci jednoho výletu eliminovat XY – více či méně neočekávaných překážek, tady je nutno podotknout, že vše šlapalo líp, jak moje Garmin hodinky.
V pátek večer v klidu pobalit na budoucí tři dny. Všeho spíš víc, než míň, ale zimní výbavu s klidným svědomím nechat ještě odpočívat ve skříni. Vyrážíme v 9 ráno do klasické podzimní inverze. Pro usnadnění cesty jsme si koupily deseti denní dálničku (za 470,-) a žabce do břicha plnou nádrž. Celá cesta tam a zpět nás tak za benzín vyšla na tisícovku. Na dálky je Rapid neskutečně šetrnej a to jsem ho úplně nešetřila, co si budem. Byť se do Prahy jelo dobře, provoz byl hustý. Pražský okruh místy spíš stál, než jel. Evidentně nás za prodlouženým víkendem do hor mířilo víc. Nabraly jsme asi hodinové zpoždění, ale i tak čas dojezdu v půl 2 odpoledne (se 2 zastávkami) poměrně na pohodu. Napříč republikou všudypřítomná inverze. Pocit deky mi na těch našich podzimech vadí nejvíc. Ale jen co sjedeme na Špindl a začneme stoupat, je v tu ránu po mlze. V Bedřichově už nás vítá azuro a neuvěřitelných 17 stupňů. 🙂
Hotel Hradec, typicky horský penzion najdete přímo u sjezdu do centra. Abbyně se zprvu úplně nelíbila blízkost hlavní silnice, měla už v hlavě lesy a lítání, ale zvykla si rychle. I přes pozdější Check-in pro nás měli pokoj nachystaný dřív, ideální stav. Jen vynosit tašky a zajít do hotelové restaurace na oběd. Krkonošská kulajda z čerstvých hříbků bodla dost. Malá dvanáctka ještě víc. S pocitem, že den ještě nekončí, jsme vyrazily na první procházku. Hlavně to před nedělním hikem nepřehnat. Nakonec to bylo necelých 11 km na Labskou přehradu a zpět. Zvířátko v sedmém nebi. V minulém životě byla asi Gumídek, nebo nevím. 🙂 Barevnost podzimních lesů ve zlatavém slunečním světle balzám na duši. Nad Labskou se s námi sluníčko rozloučilo západem, jako z pohledů, které místní krámky nabízejí na každém rohu. Zas jsem Japonec a fotím do 1% baterky. Neb jsem celou cestu jela na navigaci, logicky, že jo. A kdo neposlechl dobře míněné Terči rady o dobití? 🙂 Stihly jsme i první kávu a obrovskou, ultra dobrou kremroli, kterou si dáváme napůl. Drobky před vchodem pak tuším nakrmily nejméně jeden páreček krkonošských holubů. 😀
Hotel jsme vybíraly mimo jiné s požadavkem wellnessu, bo neznám nic lepšího, než si dát po túře dlouhou saunu. Plán na večer je tedy jasný. Zamluvily jsme si ji pro jistotu na dvě hodinky a navrch i s rezervačkou do restaurace, ať nemusíme jídlo pro dnešek řešit. Wellness nepatří k největším, nabízí vířivku (ta byla aktuálně mimo provoz), klasickou finskou saunu, ochlazovací bazének a odpočívárnu se solnou jeskyní v jednom. Za 400,- pro obě. JEN pro nás dvě. Poměr cena/výkon/kvalita zde rozhodně na výtečnou. Saunováním vyhladovělé si k večeři poručíme smažák (zas a znova), ale alespoň namísto nabízených hranolků s vařeným bramborem. Budiž nám (ne)odpuštěno. Domácí tatarku a kostku másla na bramborech nepočítám. 😀 Před výšlapem je potřeba se řádně posilnit. Pokoj krásný, prostorný, s předsíní, mini šatnou a koupelnou. Vzhledem k nedaleké frekventované silnici až s podivem tichý. Spalo se náramně. Všem třem. Paní Abyjová se převážnou část noci nemístně roztahovala na Terky hlavě. Dělá ráda živý klobouk. Jestli byla stejně ráda i protistrana s jistotou nevím, ale neříkala nic. 🙂
Snídaně fajnové, klasicky formou švédských stolů. Nechyběla vajíčka, sladké donutky a hlavně kávovar na zrnkovou kávu. Tu kvituji obzvlášť. Jídlo může být sebe lepší, ale když je ke snídani kakao-káva z automatu, mám po náladě. Posilnění tedy proběhlo kvalitně i podruhé a největším oříškem se jeví výběr outfitu. Sluníčko se sice už do růžova vyhajalo, ale frišno je pořád. Volíme zlatou střední cestu a náhradním oblečením doplníme batohy. Abby vyfásne bundu, kšíry a jen co si vezmu do ruky vodítko, je naštvaná nahned. Pejsek lesní, takzvaně volně běhavý. Nic naplat, panička se poslouchat musí.
Naplánovaný hike na Kozí hřbety má být nejkrásnější hřebenovka u nás. Podle některého průvodce i nejnáročnější. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa. Natož do hor. První kilometr je strmě do kopce. A to tak, že v půlce svlékáme sebe i Abbynu. Základ tvoří funkční první vrstva, větru-vzdorná bunda a čelenku také ponecháme hřát naše opocená čelíčka. Už teď jsme poměrně vysoko, ale ukazatel na rozcestníku hovoří nekompromisně. Výhledy nabírají na parádě.
Zalesněné hřebeny jsou v podzimním kabátku nádherné. Slunce pálí tak, že čekáme připálené čenichy, aneb vitamínu D není nikdy dost. Abbyna ho už černý má, té je to šumák. Následujících 5,5 km jdeme JEN do kopce, méně, či více náročného. Lesem, po štěrkové cestě, dále pak po kamenech a kamenných schodech. Cesta se zužuje, stromový porost ubývá stejně rychle, jako nám síly. Holky jsou statečné. Nevím, která víc. Malá má sice náhon na všechny čtyři, ale taky oproti Terce krátké nožky. Už mlčím, šetřím síly. Sparingpartner se stále usmívá, ale známe své lidi. Krev ve spáncích mi tepe snad i viditelně. To nejhorší nás, ale teprve čeká. Z cesty je kamenolom. Vlevo hora, vpravo hluboký sráz. Nohy bolí a třesou se. Abby je neskutečná, krom pár úseků, kde jsou balvany pro její tělíčko neschůdné, hopká celou cestu.
Míjíme první odpočívající. Tepovka na výši, mi ještě zdaleka ne. Pomalu nám dochází voda. To brzo. Konečně se před námi pomyslná soutěska otevře a my vidíme do kopců. Na jedné straně dech beroucí nádhera, na druhé lehký šok z cílové NErovinky. Na jejím konci jsou patrní pohybující se mravenečci. OK, poslední půl kilometr a jsme tam. Voláme si s Julčou. Spíš poslouchám, než mluvím. Následné ukázkové video ji ale s úsměvem nahrajeme i bez dechu. 🙂 Cesta mění svůj ráz naposledy a nabízí nám feratové kovové schody. Kolik jich bylo, netuším, ale můj zadek je pak ještě pár dnů ucítí. Po schodech zvířátko neseme, oka jsou příliš velká a nechci ani domýšlet, co by se mohlo při případném zaklínění její mikro pacičky stát. Oddychujících skupinek přibývá. My dáváme celý výstup na jeden zátah. Nutno podotknout, že před Terkou smekám. Obdobnou túru ještě nikdy nešla a byla skvělá. Obě. Škoda, že mě nenapadlo v Plzni koupit medaile.
Jsme tu. Vysoko nad mraky. Vysoko nad vším. Nabízený výhled je absolutně nepřenosný. Pocit skoro hmatatelné euforie a čirého štěstí. Smějeme se a děláme klasicky blbiny. To asi ten řidší vzduch. 🙂 Abby nezůstává pozadu a demonstruje radost mocným vrtěním ocásku, že div nevzlítne. Ostatní, nám podobní nadšenci ji nahlas chválí. Houževnatý teriér, ne asi. Posilníme se proteinovkou a čtyřnohá piškoty a masíčkem. Obě hlásíme svým klukům úspěšný výstup. Já si navíc se Zdendou střihnu videohovor. Já z vrcholků Krkonoš, on z lázní v Budapešti, kde jsou s klukama. Hrozně hezký, že to aspoň takhle viděl s námi.
Mission completed, aneb dvě a půl kozy na Kozích hřbetech. ♥
Ještě se projdeme po náhorní planině směrem k Luční boudě. Cestou doplníme vodu z potůčku a zvířátko prvně pije z louží. Hotoví horalové. Zpět se vracíme po stejné, neb si nechceme už víc zacházet. Dolů to upřímně bolí víc kolena, než svaly, ale to se dalo čekat.
Celková délka hiku 14,5 kilometru. Z toho na prvních 5,5 kilometrech – vyšlápnutých 732 výškových metrů. Čas 3 hodiny a 55 minut. Mé čtyři roky staré Garminy hlásí hned dva nově dosažené rekordy. To myslím hovoří za vše. 🙂
Za odměnu na kachnu se zelím, dožďuchnout se kávou s dezertem a zregenerovat opět do sauny. Geniální kombo. Večeři jsme z časových důvodů v naší restauraci už nestihly a vlastně nejen v té… pomohl klasicky strejda google a my si tak na závěr došly najíst do vyhlášené restaurace Locale Friuli. Obsluha v kvádrech s motýlky a my dvě v po saunovém stylu „vstala a šla“. Ale hlad se na dresscode neptá. 😀 Salát s lososem fajnovej, šnyt ještě lepší. Interiér útulný, kožešiny na lavicích navíc příjemně hřály. Únavou se mi klíží oči. Je čas jít do hajan.
Závěrečnou snídani nám lehce pokazila plná obsazenost restaurace, ale kdo si počká, ten se dočká. Chutnala snad ještě líp, než ta nedělní. A světe div se, venku je totálně zataženo a prší. Aspoň malá útěcha na návrat domů.
Byl to absolutní top strop a už teď se těším, kam vyrazíme příště. Laťka je po tomhle víkendu nastavená vskutku hoodně vysoko.
Děkuji, že se máme, kozo ♥
