Už nějakou dobu se nám s mou SKOROrodinou z Havířova nedařilo sladit termín plzeňské návštěvy na Moravě. Když nám konečně vyšel volný víkend a ještě týden před Vánoci, nebylo o čem…
Cestu autem jsem při představě zasekané D1 výjimečně zavrhla a zkusila pohodlnější, bezstarostnou jízdu vlakem. Po krátkém hledání na IDOSU jsem objevila přímý spoj Pendolina Plzeň-Ostrava, bookla místenky a těšila se jako malé dítě. ♥
Vzhledem k předvánočnímu a víkendovému termínu k tomu, byla cena o něco vyšší, ale při rychlém přepočtu na benzín a hlavně x hodin řízení mi přišla naprosto adekvátní.
Balení bylo tentokrát trošku oříšek. V hlavě jsem měla vyrazit jen s příručním zavazadlem a kabelkou, ale vzhledem k plánovanému výletu na Lysou (v plné zimní výbavě), by musel být příručák takříkajíc nafukovací. Noo, po přibalení dárečků jsem se jen horko těžko vešla do klasického kufru. 🙂 To je, ale asi jediný mínus oproti cestování autem, který jsem upřímně zaznamenala. Ač mě všichni varovali, že Pendolino mívá téměř vždy zpoždění, přijelo načas a v 8:00 jsme už svištěli směr Praha.
Usazená v pohodlném křesle, s objednanou kávou a snídaní jsem se připojila na wifi a až do Havířova pozorovala míhající se krajinu za oknem a Spotify v uších. Musím říct, že napříč republikou jsme projeli snad čtvero roční období a míjeli lány, hory a mě nějak sentimentálně došlo, jak je ta naše země neskutečně rozmanitá a hlavně krásná! ♥
V nadšeném moodu jsem vystoupila v Ostravě Svinově a toužebně vyhlížela mou havířovskou holku Nikču.
Shledání po víc jak roce a půl… emotivní, co Vám budu…po cestě domů jsme ještě přibrzdily ve sportu zakoupit Nikče boty na hory (neb před tím nebyl čas, že Niky? 🙂 ) a k mému velkému překvapení zamířily na oběd k její babi s dědou, protože z Plzně cesta daleká a ta malá Dita (kterou si podle jména představovali aspoň 180 cm vysokou), musí mít hlad. 🙂
Jestli v něčem Morava nad Čechy vítězí, tak vřelostí a řekla bych skoro až familiárností.
Havířov z auta
Kdo ještě ode mne o Nikče neslyšel, neví, že je nejen mou skvělou kamarádkou, ale také zakladatelkou a jednatelkou společnosti DUHA, (www.domacipeceduha.cz) která poskytuje tolik potřebnou sociální péči seniorům. A to doma… tedy žádné ponižující stacionáře a LDNky. Holky jsou neskutečné srdcařky a já měla čest ještě týž večer navštívit jejich kancelář při okružní jízdě předvánočním Havířovem.
Plzeň mám ráda, Havířov už také… Oproti Plzni je tu vše ucelenější, menší, klidnější. Kupříkladu hlavní Havířské náměstí je až roztomile malinké, ale na kráse a atmosféře mu to rozhodně neubírá. Koná se tu pravidelně spousta akcí, festivaly jídla počínaje a koncerty konče. Hlavní třída, taková naše Klatovská, září po obou stranách osvětlenými stromy doslova, jako v pohádce.
Stejně, jako je nedaleko Ostrava a Frýdek-Místek, je z Havířova jen pár minut autem do Moravskoslezských Beskyd.
Hory jsou moje srdcovka, dobiječka energie a čistička hlavy. Beskydy k tomu navíc nezmapované území a o to větší lákadlo. O sobotním plánu jsme měly jasno hned. Po večerním posezení u vínka jsme zapadli všichni do pelíšků načerpat energii na následující den.
Lysá hora, královna Moravskoslezských hor
Ráno jsme po povinné otužovačce a vydatné snídani (i přes venkovních 5 stupňů a mrholení), naskákaly do zimní výbavy a vyrazily směr Malenovice, odkud naše výprava na Lysou začínala. Tras je na vrchol hned několik, my zvolily zlatou střední cestu. Můžu ji vřele doporučit.
Celá trať měla mít nějakých 17 km ostrou chůzí, se slušným převýšením. Mnou odhadovaný čas na vrchol a zpět k autu byl nějakých 6,5 hodiny i s krátkou pauzou na občerstvení. Vzhledem k časovému skluzu, který jsme jako typické ženy nabraly, bylo zřejmé, že není čas ztrácet čas. Hlavně, že jsme se stihly doma nařasit, že?! 🙂 Kafíčko do ruky v restauraci u parkoviště a vyrazily jsme vstříc sněhu. Počasí na úpatí žádná sláva. Vítr, zamračeno, sněhánky, ale přitom jsme ťapkaly v bahně. Vidina sněhu = náš hnací motor vpřed.
Asi kilometr od startu je hezky značená odbočka k Satinským vodopádům. Kdo bude mít víc času, než se dostávalo nám, určitě může sejít po stezce až k nim. My je jen okoukly hezky z vrchu a za zurčení vody v zádech pelášily dál. Sníh stále nikde, ale teplota šla dolů nejen pocitově.
Asi ve třetině cesty jsme u stylové horské chatičky U Veličků „vystavěly“ výškový tábor. Žízeň zahnaly jedním 12 st. Radegastem (ano, i já plzeňák 🙂 ), záda nahřály u kamen a s o mnohem lepší náladou pokračovaly dál.
Chatička je pomyslné pomezí mezi podzimem a zimou. Les za ní již pomalu bělal a během následujících 3 km jsme křupaly v čerstvém prašanu. 🙂 Stromy ojíněné a snížkem zafoukané, jako v pohádce o Mrazíkovi. Jo i na báseň o štíhlé jedličce došlo a to dvojhlasně! 🙂
I kozorozi se umějí (výjimečně) vzdát
Před odjezdem jsem manželovi Nikči, Markovi slíbila, že jako zdatný horal (no nevím…) na nás dám pozor. Kdo mě zná, ví, že se jako správný kozoroh dopředu nevzdávám a takřka se nebojím žádného cíle. Ovšem, dokud nenesu zodpovědnost za někoho dalšího a o to víc, na kom mi opravdu ze srdce záleží.
I přes naši velkou snahu a odhodlání bylo jasné, že se nestihneme vrátit k autu za světla. Chyběla nám právě ta ranní hodinka. S absencí čelovek a už pouze jedním nabitým telefonem to byl poměrně hazard.
Ne nadarmo se Lysá považuje pro svou kamenitost za nejnebezpečnější horu u nás. Kam se za ní hrabe Sněžka. Pomníčky lemující cestu to jen potvrzují. A tak nebylo zbytí a asi 2 km pod vrcholem jsem jako hlavní šerp zavelela k ústupu. Chvíli se nám naše povahy a srdce snažily namluvit, že když mákneme, dáme to… ale zvítězil rozum a asi i trošku strach. Jako motivaci jsme si na cestu zpět vizualizovaly obídek a pivko a cesta dolů byla jako lusknutím prstu za Námi.
Nevím, jak Vy, ale my máme po túře vždycky chuť na něco ultra nezdravého. Myslím, že výběr zarazil i obsluhu, ale „pravý“ moravský smažený sýr s domácí tatarkou a máslovými brambory zněl, jako nejlepší nápad dne a taky, že byl. Co by na to řekl Pohlreich nevíme, ale nám chutnalo nemálo.
Odjížděly jsme opravdu za tmy, uťapané, přejedené a hlavně spokojené. Sice jsme Paní Královnu napoprvé nezdolaly, ale tak nějak tušíme, že nikam neuteče a na jaře si to s ní rozdáme zas. A to nás už nedoběhne nic. V tom vidím dost velkou výhodu delších dnů! 🙂
Kulinářské typy
A kdo by si chtěl v Havířově pošmáknout, neb si zajde do restaurace Nelli, nebo do Zappa´s restaurantu. Jo a na kávu s dortíkem třeba do Bobule. 🙂
