Brdy a páteční odpoledne, jako korálek ♥

Někdy je fajn být namísto detailního plánování pro jednou spontánní. O to víc, když cítíte nutkavou potřebu vypnout a doslova na chvíli uniknout běžné rutině.

Byl to pátek, jako každý jiný, jen s tím rozdílem, že mě srdce táhlo ven. Slunce dalo od rozbřesku tušit, že bude výjimečně krásný den. Na jinak v našich končinách šedý, podmračený leden takový malý zázrak. Do práce jsem jela sice zvesela, ale vnitřní hlásek mi celou cestu našeptával, že by nebylo vůbec od věci se vyvětrat. Během dopoledne už nešeptal, ale docela výrazně křičel a chuť nastavit tvář paprskům stále rostla. Spontánně jsem si nahlásila půl den volna a ještě spontánněji se zkusila zeptat kolegyně-kamarádky Marťinky, jestli nááhodou nemá chuť si udělat při pátku volno taktéž a společně vyrazit na krátký výlet… ♥

Kam vyrazíme?

Během pár minut jsme obě sedaly do aut a domlouvaly se, co podnikneme. Respektive já plánovala a Marťa se nechala překvapit. Srdce mě táhlo, jako obvykle do hor, ale na Šumavu na otočku bylo už přece jen pozdě. Bez dalšího přemýšlení jsem navrhla Brdy a procházku na Padrťské rybníky. To je taková moje malá Šumavka, když je potřeba ventil a není času nazbyt.

Doma jsme se jen převlékly, nabalily batůžky čajem, kávou a svačinou, a když ke mně Marťa v jednu nasedala do auta, měly jsme už obě úsměv od ucha k uchu, protože cesta je cíl a my si tu naší užívaly od samého začátku. Slunce, město za zády a dobrá nálada jsou totiž vždycky klíčem k úspěchu.

Až do Mirošova byly cesty suché, okolí spíš připomínající jaro. Dál už se ale začaly pozvolna bělat pole a v Teslínech jsme žabku nechávaly zaparkovanou ve sněhu.

Pozn. V Teslínech nechávám auto vždycky, ať už vyrážím na kolo, procházku, nebo běhat, ale takhle prázdno jsem tu ještě nezažila. Páteční odpoledne se tak zdálo být ještě ideálnějším načasováním. Celý okruh (Teslíny – rybníky – Teslíny), má nějakých 13 km, ale pro tentokrát jsem ho kvůli času a brzké tmě radši zkrátila na 10 km

Padrťské rybníky

Vyrazily jsme procházkovou chůzí, žádný stres. Po cestě nikde nikdo, jen tichý zapadaný les a zimní ostré sluníčko. Marťa měla doslova oči navrch hlavy. Brdy navštívila poprvé a vůbec netušila, jaká krása se nachází doslova za humny.

Sněhu bylo tak akorát, abychom si užívaly křupání pod nohama, ale zároveň se nebrodily po kotníky. K rybníkům (Velký a Malý padrťský) jsme došly asi za hodinku. K mému velkému překvapení, jsme evidentně měly takový nápad jediné a i na tak jindy turisticky frekventovaném místě jsme byly sami.

Prošly se po hrázi, posvačily a jen užívaly „teď a tady“. Příjemně promrzlé jsme se vydaly na cestu zpět. Sice se spolu vidíme každý den v práci a vlastně i mimo ni, ale povídat máme stále o čem. A tak jdeme, povídáme… až jsem najednou zbystřila, neb se mi les přestal zdát povědomý. Ano, to bych prostě nebyla já, nezpestřit nám výlet nějakým překvapením.

Signál je v Brdech nulový, zasněžený les ze všech stran stejný a hodinky neúprosně hlásily, že je čas odjezdu… pokud to tedy chceme stihnout ještě za světla. Představa tmy v brdských lesích se mi ani kapku nelíbila. Zvěře v okolí jistě dosti, teplota pod nulou, jídlo i pití tak na malou sváču. No hlavně nepanikařit. Po předešlých zkušenostech jsem si před nedávnem do telefonu stáhla offline turistické mapy – VŘELE DOPORUČUJI, ale ještě nikdy je v akci nezkoušela. Díky GPSce se skutečně chytly okamžitě a hlásily nedalekou cestičku, která nás měla dovést až k parkovišti. Vzhledem k zapadajícímu sluníčku, jsme se ji rozhodly poslechnout a vydaly se vstříc lesnímu porostu. Vyjma srnek po ní evidentně dlouho nikdo nešel. Sníh byl místy naprosto netknutý. Prošly jsme mýtinou a najednou před námi mokřad, zapadaný sněhem, místy zamrzlý, ale ne dostatečně na přechod suchou nohou.

Konec dobrý, všechno dobré

Marťa byla v klídečku, je to rozený pohodář a že mi prostě věří. Západ se ale kvapem blížil a já dedukovala co dál… pár kroků do vodo-sněhu a v tom vidím na sněhu zaječí stopy… Jako správná holka z vesnice jsem se rozhodla věřit zvířecímu instinktu, protože je logický, že zajíc se určitě v ledové vodě koupat taky nechtěl a ještě je mísťňák, musí to tu znát 🙂 !!

 A tak jsme opatrně kopírovaly otisky tlapek ve sněhu a celý mokřad opravdu přešly bez jediného smočení boty. Na hlavní cestu nás zkratka napojila záhy. A jako zaslouženou odměnu za tu trochu adrenalinu nám sluníčko nachystalo jeden z nejbarvitějších západů slunce, jaký jsem v Čechách kdy viděla.

Kafe!

Na místo Míšovského Grillu pod Brdy (kdo nezná, neb zde přibrzdí) jsem pro naši akutní potřebu kofeinu přibrzdila na MOLLce. Cappuccino umí ta jejich mašinka dobré a náhodně vybraný pistáciový donut mě upřímně víc než mile překvapil. Čistá hlava, spokojené bříško a příjemná únava, aneb nastal čas k návratu domů.

PS: Tímto bych chtěla ještě jednou poděkovat dotyčnému zajíčkovi. Pomohls nám a to dost! Ať ti to hezky hopsá. 🙂

PSS: A podle Marti bych prý přežila i v buši. 🙂 Děkuji, to mi ještě nikdy nikdo neřekl, přísahám!