Jaro, období, kdy se vše probouzí z dlouhého zimního spánku. Čas prodlužujících se dnů a nekonečných večerů. Stejně, jako příroda, i já ožívám s přívalem nové energie. V zimní sezóně je možnost venkovního sportování logicky dosti omezená. V našich zeměpisných podmínkách o to víc. Sníh je láska, přeje skluznicím všech tvarů, ale kolečkům ne. A ač se už roky otužuju, dávám přece jen přednost tepelnému komfortu. Konečně tedy nadešel čas oprášit zazimovaná kola a otlačit zadnici prvními kilometry. Na to se těším. A moc. Jako malá jsem na kole strávila dětství. Každý víkend jsme vyráželi s kamarádkami a jejich rodiči na výlety po okolí a pár let zpátky jsem s radostí na tuhle tradici navázala. Ukázalo se, že mi dvoukolý dopravní prostředek sedí dost a v sezóně neznám hezčí začátek dne než projížďku do práce. Předloni nám dokonce vedení nechalo udělat zázemí. Firemní „ProCyklo“ nabízí nejen zastřešenou stáj pro naše stroje, ale i soukromou sprchu. Aneb z dresu do lodiček nahned. Na víkendy z dětství jsme se Zděndou plynně navázali celodenními výšlapy a letos tomu nebude jinak. V plánu máme vyrazit cyklovlakem do Brd, a z nich pak přes kopečky domů. Bude třeba trošku poladit formu, ať ta převýšení tolik nebolí, ale na tom pracujeme průběžně.
Loni se nám jeden takový celodenní výlet dosti povedl. Tip na trip pro stejné nadšence, jako jsme my. Značka – Sváču radši s sebou. 😂
První máj, lásky čas
Plán byl jasný, využít volného dne na maximum. To se nám rozhodně povedlo. Pravda, vyrazit zrovna po Májce se zprvu nejevilo jako ideální, ale večer jsme byli rozumní a se zapadajícím slunkem zamířili nabrat sil na ráno. Probuzení do sluníčka a na květen do nečekaně teplého dne. Pobalit věci a chvíli před desátou vyrazit směr hlavní nádraží. Ještě den předtím jsem narychlo sháněla cyklokraťasy s plínou (tak jim říkám), bo není prostor na frajeřinky a otlaky nechce nikdo. O tom, že jsem je koupila s výrobní vadou a musela se jet zpátky do obchodu domluvit, jak to provedeme, neb neměli další v mé velikosti, ani nemluvím… Mám na tyhle věci vyloženě kliku. Nebo pech. Nevím. Ale jak říká moje Terunka, to jsou malé věci. Kolem a kolem, kraťáky mám a jedu i s dírou ve švu. 😂
Konstantinky
Z hlaváku vlakem do Konstantinových Lázní. Na nádraží ještě povinné kafíčko a už sedíme s výhledem do ubíhající krajiny. S batohem, těšením a trochou nervozity navrch. Nikdy jsem ještě 60 km v kuse nejela, natož v kopcovitém terénu. Ale kdo mě zná ví, že mám ráda výzvy a jakmile si něco umanu, jdu do toho po hlavě. Mission accepted. Po hodince vystupujeme a nasedáme ke krátkému přejezdu na oběd. Takový byl plán. Posilnit se a pokračovat. Kámen úrazu v podobě zavřených restaurací se zdál zprvu vtipný. Přejížděli jsme od jednoho hotelu ke druhému a u každého se situace opakovala. Ve státní svátek nevaří, nebo mají zavřeno úplně. Hm, už poměrně hladoví zkoušíme benzínu za městem v domnění, že si koupíme alespoň bagetku. Benzína fajn, výběr nečekaně nula. Proteinovky a čokoládky máme z domova, nemá smysl kupovat další. Gastro okénko se nekoná. Konstantinky mám ráda. Procházka k Panence Marii ve skále je skvělá, stejně tak zatopený lom Hradišťský vrch a o bazénech se saunami v hotelu Konstantin ani nemluvím. Tentokrát ale zklamaly.
Studánka lásky
Rozhodneme se vyjet a posvačit někde cestou. Trasa krásná, lesem, kolem potoka se zastávkou u Studánky lásky. Docela tematické, když je ten první Máj. Mácha by měl radost. Romantika a kýč, jako bič v jednom. Hynek Zdeněk nám načepoval do lahví místní železitou (rozuměj průsíkatou) pochutinu a já jako správná Jarmila chtěla zamilovanou pusu pod rozkvetlou třešní. Po snědení první proteinovky jsme zapomněli i na chybějící oběd.
Mimochodem, k místní studánce se váže neméně romantická báje. Společné napití prý zajistí milencům nekonečnou lásku. Ochutnat je tedy nutnost!❤️ Studánka je součástí asi 6 km Naučné stezky. Nabízí informační tabule a odpočívadla. Hezká a poměrně nenáročná trasa, která se dá projít i pěšky. Jen kočárek bych nebrala. 😊
Pro nás stezka zde končí a dál pokračujeme po lávce přes potok. Lesem, nebo spíš pralesem. Kořeny a popadané kmeny, kam se podíváš. Chvílemi je nutno kola přenášet. Ale na nás si nepřijdou. Já mám Zděndu a on má sílu. Co mi to tak připomnělo. Čufír…😊
Tak trochu opičí dráha
Sjezdy mě baví, kopečky k tomu patří. Počasí je ideální a příroda malebná. Míjíme zříceninu hranu Gutštejn a potkáváme první turisty. Jsou tu i tábořiště na opečení buřtů. Ty jsme si měli vzít a bylo po hladu. Další komplikací se stává řeka, kterou pro „zkrácení“ trasy brodíme. Voda ledová, ale na nohy příjemná. Na druhé straně nám poměrně rychle dochází, že tu něco nehraje. Jasně, jsme na soukromém pozemku. Elektrický ohradník se lehce podlézá, ale špatně podjíždí. Můj kluk si jako vždy poradil… netřeba více rozepisovat. Kravičky čumí překvapeně. To máme společné. 😊 Je jich tu dost. Býček se úplně netváří. Úprkem na sjízdnou cestu a dělat, že nic. Sranda musí být. Dalších X kilometrů po „zelené“ rozoranou loukou. To byl nejnudnější úsek celé výpravy. Travnatá koryta nás brzdila a cesta vůbec „neutíkala“. Bohužel nešlo jinak.
Btw. Okolní vesničky nenabízely ani potraviny, natož hospodu. V představách vychlazená Plzeň a ideálně smažák. Taková naše klasika, ale na tu si ještě počkáme.
U Křelovického potoka nás čeká stoupání. Prý bude POMĚRNĚ znatelné. Kopec bych v zimě hravě sjela na snowboardu, ale vyjet ho opačně na kole nemůžu zvládnout. A to se nepodceňuju. Zkoušíme ho zdolat. Já to vzdávám po pár metrech, Zděnda bojuje pár desítek, ale sesedá také, aby mi pomohl. Mám totiž problém kolo vůbec vytlačit. Tepovka červená, stejně, jako moje tváře. Finálně si JEN jdu a on tlačí obě kola sám. Zvládá ještě i mluvit. Já zvládám nadávat. Na výbornou. 😂 Výhled shora krásný, ale úplně ho nedocením. Po dalším ostrém stoupání, které už šlapeme, cítím slabost. Silnou. Nahoře na hoře doslova odhazuji kolo a vycucnu na jeden zátah snackgel. Díky bohu za něj. Hypoglykemie není dobrý kámoš. Chvíli pro jistotu ležím. Po celé snickersce můžeme pokračovat.
Stoupák k Pernarci vede už po silnici. Táhlý, klikatý a pocitově nekonečný, ale kupodivu se oběma jede dobře. Žene nás blížící se Stříbro. Pocit, když zjistíme, že se nenajíme ani tam, nebudu popisovat. Víc než naštvání asi rezignace a přetaženost. Řehtám se, jako malá. To fakt nevymyslíš. Ještě, že vždycky beru kilo sladkostí. A co je nejdůležitější, že se všemu dokážeme společně zasmát.
Cílová rovinka
Touškov ani nezkoušíme a po předchozí domluvě míříme na jistotu do Křimického Roští, kde si v 16:40 konečně objednáváme lehce pozdní oběd. První pivo zasyčelo. Druhé už vychutnáváme. Smažák je nebe v puse. Nohy začínají bolet. Po pivu navíc citelně tuhnou, je čas zvednout kotvy. Cyklostezku k ZOO si už neskutečně užíváme. My to dali! Ještě na skok do cyklobaru Bikeheart u Viktorky. Zhodnotit dojmy, užít dne do posledního slunečního paprsku a naposledy rozhýbat svaly v kopci domů.
U domu vypínám hodinky s celkovým časem 5 hodin, 48 minut.
A s ujetou vzdáleností 62,26 km. Neskutečný a strašně skvělý.
Díky, že můžu, ale podruhé už tohle zlato nejedu. 😂
PS: do Brd s sebou beru tousty, buřty…, klidně i pivo. Jistota je jistota!
