Nejsem vyznavač dlouhodobých dovolených u moře. Zaprvé se obecně netěším nikam, kde to znamená být více jak týden bez svojí kočky. Zadruhé, moje kůže má asi pigmentu jako ryba kolen, takže destinace, kde teplota přesahuje dvacet stupňů, jsou pro mě rozsudkem smrti.
Vdala jsem se ale za milovnici všeho, co mi nedělá dobře, takže každý rok musím odkývat nějakou přímořskou dovolenou, která znamená slanou vodu v očích, písek v každém zákoutí těla, spálenou kůži a alergii na sluníčko.
Předloni jsem kývla na dovolenou v Egyptě. Nutno říct, že jsem lesba a veganka. Obé je pro poklidnou dovolenou v Egyptě prakticky oxymoron.
Jakoby vesmír tušil, že se na tuhle dovolenou zrovna moc těšim, snažil se už od jejího počátku vymyslet cokoliv, co by naší dovču co možná nejvíce zkomplikovalo. Koupily jsme All Inclusive pobyt v Marsa Alam. Marsa je podle mého destinace pro chudý, kteří si nechtějí přiznat, že jsou chudí. Dovolená nás vyšla na něco málo přes 30 000 Kč pro dva lidi. All Inclusive bereme zásadně kvůli alkoholu. Nikdy se nám nehodil víc, než na téhle dovolené.
První komplikace nastala v noci před odletem. Jsem dost plašan a celá byrokracie na letišti mi vůbec nedělá dobře. Takže jsem si šla pro jistotu zkontrolovat pas. Platný měl být další 4 roky, takže jsem si dost ulevila. To se rázem změnilo, když jsem si uvědomila, že na něm mám příjmení, které už není platné. Před rokem jsem se vdala a aktuální jméno na pasu už neexistovalo.
Volám do cestovky. V tu dobu se Fisher čerstvě sloučil s Exim Tours, takže jsem dovolala do Fisher, kde naštěstí pracovali až do večerních hodin. Paní mě okamžitě setřela s tím, že nemůžu odletět. Pas s neplatným jménem je neplatným cestovním dokladem. Můžu doložit oddací list, pokud jsem se vdávala před kratší dobou než před měsícem nebo můžu letenku prodat a přepsat jí na někoho jiného. Kdyby se mi prý náhodou nějak podařilo dostat do Egypta, dopouštím se tam trestného činu, pakliže tam pobývám s neplatným dokladem.
Po pár dalších telefonátech s každým, který má zkušenosti s podobnými případy, vyhodnocuju, že největší šanci na odlet mám, když nechám přepsat jméno na letence na mé staré jméno, aby korespondovalo s tím, které mám v pasu.
Legální to není, ale zdálo se, že to funguje. Stihla jsem se ráno zastavit v cestovce, kde mi změnu jména provedli za 170 Kč. Letenka i cestovní doklad mají stejného majitele a může se letět.
A tady přišla překážka číslo 2. Covidový certifikát. Ten mi moje žena, zdravotní sestra, sehnala vystavený na mé staré jméno. Jenže na přepážce na letišti jsme se dozvěděly, že osvědčení musím mít elektronicky v telefonu a mé papírové neakceptují. Takže mě z přepážky poslali do fronty, která se tlačila kolem jednoho počítače, kde všichni hříšníci s papírem odbavovali svá potvrzení elektronicky. Stačilo do PC zadat své jméno a vyjelo elektronické potvrzení do telefonu. Jenže na jméno, které jsem měla na letence i pasu mi počítač velmi decentně písmem velikosti 45 napsal, že takového občana v EU neevidují. Zkouším tedy rodné číslo. Už mě evidují, ale pod mým současným jménem.
Vracím se na přepážku, zamávám telefonem a naštěstí mi už pracovník nevěnuje pozornost a mávne rukou na znamení, že teď už mám vše v pořádku a můžu jít.
Nemusím ani říkat, jak stresující byla každá kontrola, která vyžadovala předložit průkaz identity. Bála jsem se, v jaké chvíli se provalí, že žádný můj doklad není platný. Ten pravý infarktový zážitek si pro mně přišel až ke gatu. Zatímco jsem čekala na možnost nastoupit do letadla, z rozhlasu si zavolali zpátky na přepážku mojí manželku. Původně jsem se bála, že volají mě a oddychla jsem si alespoň trochu, když následovalo její jméno. Prý si musí přendat elektronickou cigaretu do příručního zavazadla.
Do Egypta jsme úspěšně vycestovaly. S vědomím, že nelegálně překračuju hranice EU jsem vypila na palubě asi tisíc litrů Mimosy.
Když nás autobus vysadil v hotelu, vystoupily jsme spolu s dalšími čtyřmi rodinami. Na recepci hotelu nám oznámili, že pro nás nemají přípravné pokoje a musíme počkat do dvou hodin odpoledne. Bylo deset hodin dopoledne! Recepční nám všem nabídla, že za příplatek asi 25 Eur na osobu nám pokoje připraví přednostně a budeme se moci ubytovat už kolem poledne.
My s manželkou jsme to odmítly a přijaly jsme možnost úschovy zavazadel. Převlékly jsme se do plavek a byly jsme připravené svých padesát Eur investovat rozumněji. Třeba na baru. Pásku pro All inclusive nám odmítali vydat, protože technicky jsme ještě nebyli hosté hotelu.
Dala jsem tomu hodinku u bazénu a šla se se smutným pohledem pokusit vyškemrat pásku s tím, že jsme po letu hrozně žíznivé. Povedlo se.
K naší radosti se to dokonce povedlo tak moc, že ti, kteří si připlatili za přednostní ubytování, což nebylo v případě rodin s dětmi zrovna málo, dostali ty vůbec nejhorší pokoje s výhledem do jiných pokojů. My si na ten svůj počkaly a po dopoledni stráveném u bazénu jsme ve dvě hodiny dostaly pokoj v poklidné části resortu, a to přímo nad obrovským bazénem s výhledem na moře. Myslím, že “zaplaťte si přednostně za pokoj” je prostě jenom další způsob Egypťanů, jak z turistů vytáhnout peníze.
Náš hotel Brayka Bay se nacházel v odlehlejší části Marsy Alam. Byl to obrovský resort, tvořený dvěma menšími. Jako milovník bazénu a pohodlí na lehátku namísto písčitých pláží a slané vody jsem si tu libovala. Bylo tu několik obrovských bazénů, různě členěných a překlenutých malými mosty. Přímo v bazénu byl vždycky bar, takže člověk seděl ve vodě zatímco pil drink. Jinak tu nebylo nic moc k vidění. Kromě krátkých procházek k moři, do kterého se nedalo kvůli korálům vejít, jsme mohly opravdu jenom ležet na lehátku.
Hned druhý den si pro mě přišel další zážitek. Už od rána jsem se škrabala různě po těle, protože mi ze sluníčka vyrašila vyrážka. Přestože jsem se jí snažila zažehnat nejrůznějšími způsoby, nedalo se to venku vydržet. Sebemenší vánek mě nutil si rozškrabávat celé tělo. Po pár protrpěných hodinách jsem sebrala odvahu a vyrazila na kliniku, která byla součástí hotelu. Klinika vypadala, jakoby ráno fungovala jako řeznictví, odpoledne jako veterina a navečer měla lucky hour, kdy léčila lidi. Uvnitř seděl sotva dvacetiletý Egypťan obklopený krabičkami s viagrou. Skoro to vypadalo, že jsem první pacient, který kdy přišel s něčím jiným než poruchou erekce.
Přestože mám poměrně dobré mínění o své angličtině, zjistila jsem, že její hranice leží mezi Egyptem a popisem symptomů alergie na slunce. Takříkajíc “rukama, nohama” jsme s doktorem našli společnou řeč a on začal na stůj vykládat mastičky, léky a injekční stříkačku. Znovu jsem si prohlédla interiér kliniky a vyděšeně šeptala manželce, jakoby mi snad měl doktor rozumět, že tady mi rozhodně žádnou injekci dávat nebudou.
Rozjeli jsme tedy “ruce, nohy” podruhé a jaly se doktorovi vysvětlovat, že manželka je zdravotní sestra, a když nám lék a injekci svěří dokáže mi jí aplikovat ona sama. Chvíli si v hlavě opakovat Hippokratovu přísahu, ale nakonec souhlasil. Aplikace vypadala tak, že mi u bazénu manželka sterilizovala pravou půlku zadnice za pomoci panáka vodky, řekla ať zakašlu a píchla do mě neznámou látku od egyptského léčitele.
Jeden večer jsme se šly projít z jednoho cípu resortu do druhého. Cestou jsme navštívily oba krámky se suvenýry a drobným občerstvením. Pro mojí sociální fobii to byl děs, protože na nás pořád někdo pokřikoval, mluvil, házel neslušné poznámky a vnucoval předražené cetky. Chtěly jsme si koupit alespoň tabák do vodní dýmky, kterou milujeme. Prodejce měl uprostřed krámu jednu sishu, kterou zrovna kouřil. Nádoba na vodu byla celá zelená a něčím uvnitř olezlá, tabák divně zapáchal a hadička vypadala jako přerostlé brčko nebo odpadová hadice. Ani tady jsme radši nenakoupily.
Druhá část resortu už vypadala lépe. Armani hodinky za 30 Eur, přesně, jak to máme rády. Haha. Manželka si ihned u vstupu vzala nákupní tašku a sbírala do ní vášnivě suvenýry pro celou rozšířenou rodinu. Když si vybírala sluneční brýle, učarovaly její blond vlasy a modré oči jednomu z prodejců, který směrem ke mně komentoval “She must be angel.” Jeho pozornost nebrala konce, takže jsem se společně s modrookým andělem sebrala a jala se vrátit do hotelu.
Zhruba sto metrů od obchodu jsme si ale uvědomily, že jsme nedošly ke kase! Pokladna byla společná pro všechny obchůdky. Vyměnily jsme si nechápavé otázky: “Ty jsi platila?” a střídaly je záchvatem smíchu nad tím, že náš anděl vykradl hned několik prodejen. Samozřejmě, že jsme se chtěly vrátit, ale v tu chvíli jsme se bály, že už tam na nás někdo bude čekat a nebude nám rozumět, když se budeme snažit vysvětlit, že jsme to nechtěly ukrást. No a tak jsme se nevrátily. Ano. Mrzí nás to. Nadruhou stranu nezakrýváme radost z dobrého “nákupu.”
Od té doby jsme se samozřejmě rozhodly přestat chodit nakupovat. Měli jsme trochu schízu, že by naše fotky z kamer mohli lepit po celém resortu. Takže jsme raději využívaly možností jednodenních výletů po okolí.
Já jsem docela obezřetná, co se jednoduchých a rychlých variant pořizování zájezdů týče. Když mě lanaří cestovní kancelář, ať si výlet zakoupím u ní, je mi hned jasné, že jinde ho seženu o polovinu levněji. A to se povedlo i v Marse. Výlet na potápění jsme si domluvily přímo v zázemí, odkud jsme denně vyděly odjíždět turisty. Půjčily jsme si od nich potápěčskou výbavu, naskočili do mikrobusu a nechaly se odvézt do přístavu, odkud jsme pokračovaly lodí. Potápění je v Marse oblíbená činnost. Na některých místech jsou korály dechberoucí, takže to byla dobrá volba na aktivitu. Na lodi byla možnost oběda. Pro nás veganky to znamenalo další várku suché rýže, protože ničeho jiného, co není maso, se v Egyptě nedočkáte.
Potápět se dalo i v resortu. V jedné části Breyky bylo velké molo, po kterém se dalo sejít po schůdcích do vody. Pochopitelně byl sestup možný až za korálovým útesem, takže to bylo možné pouze pro dobré plavce. Byla tu hloubka, vlny nás nesly na korály a nedalo se nikam stoupnout. Jeden pán se tu během našeho pobytu utopil. Plavčík na mole sice je, ale reálně vidí pouze záda lidí, kteří se šnorchlem a brýlemi sledují život pod vodou. Že se dlouho nehýbete, sotva ze shora někdo pozná.
Přibližně v místech, kde se oba resorty spojují je jediné místo, odkud je možné se do vody dostat z pláže. Boty do vody jsou nicméně nutností, protože větší či menší korály jsou téměř všude. Zhruba sto metrů je prakticky mělčina, takže se nemusíte bát vzít sem děti.
Dalším výletem bylo město, jehož název si už nepamatuju, ale jednalo se o historické místo s velkými tržišti. Já bych to přirovnala k Českému Krumlovu. Jestli jsem ale měla panické ataky v krámu u hotelu, tady už jsem byla úplně bez sebe. Představte si úzkou uličku, kde po jejích stranách, doslova na každém druhém metru sedí muž, který na vás volá, sahá na vás a táhá vás za ním do krámu. Navíc sem náš autobus dorazil v podvečer, takže tu mimo nás nebylo už moc turistů a prodejci tak měli v zorném poli pouze nás. Přiznám se, že tuhle část výletu jsem vzdala a řekla manželce, že raději počkám někde na lavičce mimo centrum.
Krámy jsou samozřejmě plné cetek a napodobenin drahých značek. Kdo to má rád, ten si nákupy tady užije. Já nakupování zrovna nemusím, tak jsem byla ráda, že jsou tu otevřené bary a kavárny. V jednom baru jsme si objednaly vodní dýmku. Nevím, jestli je to obecně rozšířená úroveň dýmek v Egyptě nebo to byl následek pandemie Covidu, ale opět místo hadice plandala kolem vázy hadice z průsvitného plastu složeném v harmonice, jako je tomu u brček. Předražené zklamání jsme tedy zapily alespoň vychlazeným pivem a pomalu se doloudaly zpět k autobusu.
Co obecně nemám na Egypťanech ráda, je jejich potřeba neustále mluvit o sexu. Kdykoliv jsme seděly jen na vteřinu osamoceně někde u bazénu, hned u nás byl nějaký Ahmed, který po pár otázkách, odkud jsme a kolik nám jel, přešel do vyprávění o tom, kolik má přítelkyň, že bude mít hodně manželek a hodně sexu.
Suvenýry také téhle oblibě odpovídaly a jestli si představujete romantické nákupy napodobenin mumií, tak vás zdejší sortiment asi trochu překvapí.
S radostí můžeme říct, že nám se Faraonova pomsta, čili den prosezený na WC, vyhnula. Nejíme maso a nejeden člověk nás upozornil, že Egypt nepřekypuje zrovna kvalitní technologií na udržování masa v chladu, když je venku přes čtyřicet stupňů. Sice jsme týden jedli jen přílohy s přílohami, ale aspoň jsme se nemusely bát otravy z jídla. Přeci jen, na hranolkách s rýží není moc co zkazit. Co nám ale udělalo radost, byl stánek s těstovinami, který byl otevřený vždy v čase oběda a večeře přímo v resortu. Mohly jsme si vybrat druh těstovin, omáčky a ingrediencí jako maso, zelenina, apod. Rýži a hranolky tedy od druhého dne doplnily ještě těstoviny s rajčatovou omáčkou, a to už se na sedm dní dalo zvládnout.
Velkou výhodou Egypta je bezesporu teplo. Je vcelku jedno, kdy sem jedete. Já tedy budu muset překonat ještě svojí fobii z lidí, než se vydám opět do některé z muslimských zemí, kde jsou lidé pokěud kontaktní. Závěrem dodám, že pro milovníky historie nabízel hotel výlety i na pyramidy a jiné egyptské pamětihodnosti. Ale doporučuju se předtím podívat na recenze. Kdo si nechce zkazit romantickou představu, kterou chová v hlavě, kvůli tomu, že jsou to místa enormně přesycená turisty, ten by si měl dopředu zjistit do čeho se chystá.
Navíc nejde o levné výlety, protože z Marsy je potřeba většinou za památkami letět do Káhiry.
