Pro dnešek tu mám vzpomínku a současně tip na několikadenní výlet, kterému pracovně říkám Expedice Horal. Já osobně miluju spontánní výlety a vůbec nejraději mám, když je za mě naplánuje někdo jiný. Takže jsem k osmadvacátým narozeninám dostala prostě povel naskočit do auta a jet.
První zastávkou na našem výletě byl Ještěd. Z domova to máme dvě a půl hodiny cesty, takže kdykoliv jedeme někam na sever Čech, spojíme to s nějakou další aktivitou a přespáním. Tentokrát se nám cesta ještě protáhla, protože naše auto má takovou vlastnost, že v nejméně vhodný okamžik začne rozsvěcovat nám ženám nicneříkající kontrolky a na monitoru, kde bych očekávala nějakou bližší specifikaci závady, napíše pouhé “servis”.
Ta nejméně vhodná chvíle byla samozřejmě ta, kdy jsem se s autem měla vyškrábat na parkoviště pod Ještědem. Auto jelo celou dobu automaticky v nouzovém režimu, řvalo jako smyslu zbavené a já si propotila sedačku při myšlence, že mi tu zůstane auto, které se mnou má strávit tři dny cestováním po severních Čechách. Utábořila jsem ho tedy na nejnižším parkovišti, které je ještě níže než vůbec začínají lanovky a doufala, že mu těch pár hodin, než se dobelhám zpátky, bude stačit, aby nabralo síly.
Z parkoviště nás čekalo stoupání do Horního Hanychova, odkud vyjíždí lanovka až k vrcholu Ještědu. Nicméně cestu lanovkou jsem na Ještěd nikdy neabsolvovala, protože vždycky volím stoupání cestou vedoucí pod ní. Nic mi totiž nedokáže zkazit náladu tolik, jako turisti. No a cesta střemhlav tou nejhorší a nejméně pohodlnou cestou je zárukou absence dalších turistů. Navíc jediní lidé, které většinou potkám, mi korzují nad hlavou a to mě ještě více motivuje, potlačit touhu se v půlce bezvládně skutálet zpět do auta a jde se mi ještě lépe.
Stoupání pod lanovkou se nese v duchu příšerného převýšení a bolavých lýtek a výhledu na skokanské můstky. Navíc končí slepou uličkou, která znamená další prodloužení cesty napojením se na některou z turistických tras, nebo horolezeckou vsuvkou střemhlav vzhůru. Rychlostí a elegancí srovnatelnou s hodně starým a hodně postřeleným kamzíkem jsem zdolala těch zbývajících kamenitých pár metrů a podlezla vítězoslavně svodidla. Odměnou mi byl úhledný asfalt silnice vinoucí se k vysílači.
V době, kdy jsem ještě jedla maso, jsem chodila do restaurace nahoře ve věži, kde fantasticky vaří. Jako vegan na takových místech však bývám odměněna vlastnoručně připraveným chlebem s nádhernými výhledy na okolní krajinu, včetně Jizerských hor, Českého ráje a při dobré viditelnosti i Krkonoš.
Na Ještědu se dá dokonce v posledních letech také ubytovat, a to v několika cenovkách podle toho, jak velký “fajnžmeker” jste. Chybí tu ale wellness, a proto tu chybím i já.
Zpátky dolů to bereme už po turistické trase, většinou žluté v příjemném stínu lesa. To bylo na delší dobu poslední “příjemné” na naší cestě.
Naší další zastávkou měl být hotel Horal, který je jedním z vyhlášených wellness hotelů na Špindlu. Jenže v samém srdci Špindlerova mlýna už měly naše telefony dost a ze všech těch navigací, googlování auto kontrolek a ještědských selfíček zcela synchronně usnuly. Nabíječka na nás samozřejmě v dobrém vzpomínala v obývacím pokoji našeho domu, kde jsme jí bez povšimnutí nechaly ležet. Samozřejmě jinou mapu než tu mluvicí z telefonu naprosto neumím ovládat, takže jsme hledání hotelu založily na matné paměti fotek z Bookingu a vnitřním hlasu mé ženy, který jí říkal “asi tak nějak tady to bude.” Můj vnitřní hlas akorát hlasitě řval, jak jsem byla naštvaná, že autem, které sotva jede, mám překonávat jeden horský vrchol za druhým ve snaze najít hotel.
Když jsme konečně vyjely po hodně nejisté silnici k hotelu, který vypadal, že ubytovává pouze podobné zbloudilé duše, dozvěděly jsme se, že jsme na úplně druhé straně Špindlu a od našeho skutečného hotelu nás dělí dva další vrcholy. Protože moje nervová soustava už v sobě neměla zbla příčetnosti, vyhodnotily jsme, že nejdříve najdeme otevřený obchod, který prodává kabely k telefonu a připustíme si, že bez moderních technologií neumíme najít vůbec nic.
Bůh žehnej asiatům, kteří si večerku otevřeli i v nejodlehlejších koutech Krkonoš. Máme kabel, jeden hrneček s Krakonošem a jsme odhodlanější než dříve najít naše wellnessko.
Oreo hotel Horal je taková ta panoramatická stavba, kterých jsou české hory plné. Uvnitř byl ale nad očekávání krásný. Okno s pokoje směřovalo do zelených krkonošských lesů a wellness se nachází ve střešních prostorách s nádherným výhledem. Je tu vířivka, sauny, drinky, bazén, zkrátka všechno, co člověk potřebuje po půldenním cestování po horách s nepojízdným autem. Navíc jsme následující noc měly strávit ve stanu, takže jsme si relax užili o to více.
Před naší další cestou jsme si daly hotelovou snídani. Zpravidla vždy dopředu píšeme do hotelu, zda mají ve snídaňové nabídce něco vhodného pro vegany. Většinou dostáváme odpověď, že je v nabídce rostlinné mléko, muesli, ovoce, zelenina. V lepších případech přidají i jogurt. Tu vůbec nejlepší snídani jsme měly na Lipně, ale o tom napíšu příště.
Po snídani jsme sestoupaly do centra Špindlerova mlýna, odkud jezdí lanovka na Medvědín. Jízdenka se dá koupit přímo v areálu u lanovky. Lanovka nás během pár minut vyvezla k slavnému nápisu na Medvědíně, odkud jsme se po červené turistické trase vydaly směrem k Vrbatově boudě. Cesta zabere asi hodinu a půl. Čtyřkilometrová stezka se vine po hřebeni a je tu krásná tundra a výhledy do okolí. Bouda byla tou dobou v procesu rekonstrukce, takže jsme si tu jen odfrkly a pokračovaly dál směrem k Hančovu pomníku. Už u Vrbatovy boudy nás však zaskočily sněhové jazyky, které jsme tu v létě popravdě nečekaly. A nebyly jsme sami, protože rodiny s kočárky svojí další cestu přehodnotily a vrátily se zpět na Medvědín, protože jim sníh neumožňoval pokračovat dál.
K Hančovu pomníku je to asi kilometr. Pomník připomíná tragický běžkařský závod z roku 1913. Není to nijak majestátní stavba, ale kdo zná celý příběh, pro toho bude tahle nenápadná zastávka silným momentem. Doporučuju předtím shlédnout film Poslední závod, abyste sílu okamžiku a místních hor dokázali plně pochopit. Hančův pomník byl i v létě pokrytý sněhem a ledem. Trochu nás to znejistilo, protože měla následovat cesta kilometr a půl dlouhá na Pančavské vodopády, které jsou nejvyšší v Čechách. A naše obava se ukázala být oprávněnou, protože polovinu cesty jsem absolvovala s nohama po kolona zabořenýma v ostrém zledovatělém sněhu. Samozřejmě bylo léto, takže jsem na sobě měla tričko, kraťasy a tenisky.
Cesta, která má zabrat půl hodiny, nám trvala něco přes hodinu, jak jsme s každým krokem vyprošťovaly nohy z hlubokého sněhu. Stezka prakticky nebyla vidět, protože jde o odhalenou plochu na hřebeni hory. Kolem jsou nízké keříky a to je všechno.
Pančavské vodopády za to ale stály. Voda tu padá do krásné přírody, výhled je impozantní a celé místo tepe krásným neposkvrněným životem. Dál se dá pokračovat po stezce a udělat okruh s návratem na Špindl, ale nebyla jsem si jistá, kolik času to zabere a kolik řezavého sněhu bysme musely ještě zdolat, takže jsme se vrátily stejnou trasou zpět na Medvědín. Celkem trasa zabrala něco kolem 4 hodin včetně krátných zastávek. Potkávaly jsme lidi různého věku a fyzických schopností. Myslím, že největší část turistů odradil právě sněhový jazyk nad Vrbatovou boudou, ale při dobrém obutí to zvládne každý.
Aby té chůze nebylo málo, zamířily jsme si to ze Špindlu do Dvora Králové, kde se nachází unikátní Safari park. Ten se dá absovlovat několika způsoby. Buď jako návštěva klasické ZOO nebo je možnost využít místních autobusů a nechat se provést safari, kde se volně pohybují zvířata a vy máte pocit, že jste skutečně v africké divoké přírodě. Další možností je zaplatit si projížďku vlastním autem. Protože bych někdy ráda spojila ultimátní safari zážitek také s pobytem, zvolila jsem tentokrát návštěvu formou prohlídky ZOO. Ta je tematicky členěná na různé sekce, jsou tu sloni a zhruba tři hodiny bylo neustále na co se dívat.
Máchovo jezero bylo naší poslední zastávkou na naší expedici. Spát jsme chtěly ve stanu, ale dopředu jsme si nelámaly hlavu, kde konkrétně. Polohou nejlépe vycházel Autokemp Sluníčko, který byl přímo u Mácháče. Kemp ještě nezačal sezónu. Nicméně tu pracovníci kempu pobíhali a před sezónou ho připravovali, takže nám dovolili si tu postavit stan a zaparkovat auto, s tím, že nemůžeme využít sociální zázemí a bufet. To nám celkem nevadilo, protože kemp nevypadal zrovna tak, že bych chtěla obdivovat místní sprchy a toalety.
Noc ale byla nebývale strašidelná. V kempu nikdo nebyl, jen čas od času se někdo objevil v dáli a zíral naším směrem přemýšlejíc, co tam asi děláme. Po shlédnutí pár strašidelných videí na youtube nám taky začalo docházet, že dvě holky v nezabezpečeném stanu v opuštěném kempu, jsou statisticky obvyklým začátkem většiny hororových příběhů. Upřímně jsem byla ráda, když jsme ráno sbalily stan a vyrazily zpět do civilizace.
