Fuerteventura
Pokud se mi kanárský ostrov Gran Canaria líbil, pak Fue (jak se jí často zkráceně říká) mi přímo učarovala. I přes jejich nedalekou vzdálenost od sebe, je zcela jiná. Moje obavy, že je méně zelená, vzaly za své hned po příletu. Ano, je vyprahlejší, ale pocitově jsem si na první dobrou přišla, jako někde v Jižní Americe. V Mexiku třeba. Celkový ráz krajiny, široké kaňony, kterými vedou upravené silnice, na lány kilometrů nikde nikdo, jen písek a atypické, takové aka skalisté hory mají do Evropského vzezření opravdu daleko. Hotová prérie… a na ní jen Vy, všudypřítomné žhnoucí slunce a horký vítr. Z vegetace se opakují sukulenty a přibývají kaktusy. Ty zmiňovanou atmosféru dost podtrhují. 🙂 Jen při té vzpomínce se mi znovu vybavují ústřední melodie známých westernů. Tu z „Tenkrát na západě“ mám vrytou proklatě hluboko. Mimochodem její česká verze v podání Věry Špinarové je mamky nejoblíbenější písní vůbec, a že jsem si ji broukala po celou dobu, přiznávám až nyní. Holt něco na tom bude. Myslím na tom tvrzení, jaká matka taková dcera. Celý život mám dojem spíš „potatění se“, až zjišťuji, že jsem se i „pomamila“. 😀 Jak jsem se již v minulosti zmiňovala, naši jsou vášniví čtenáři každého článku, takže mami, moje přiznání máš černé na bílém, ale mluvit o tom už nebudeme, ano? 😀 Takhle ti to musí stačit! ♥
Fue letem, světem
Délka letu z Prahy do cílové destinace Fuerteventura – Puerto del Rosario trvá celkem 6,5 hodiny. Z toho počítejte s hodinovým mezipřistáním na Lanzarote. Tam mají, jen tak mimochodem, poměrně krátkou runway a přistání i vzlet jsou trošku ostrejší, ale žádný stres, dá se s přehledem a i bez Kinedrylu. 🙂 Opět časový posun mínus jedna hodinka.
Jestli je na Granu dobré mít zapůjčené auto, tady je to snad povinnost. Pokud ovšem nechcete trávit celé dny opalováním, to by byla jiná. A taky škoda. Veliká – převeliká. Ostrov je druhý největší a zároveň nejmladší obydlený a i přes to stále (díky bohu) z velké části divoký, ale k tomu se dostanu. Pro svou „měsíční“ krajinu je hojně využívaný filmaři. Točila se tu celá plejáda filmů. Planeta opic kupříkladu. Zmiňuji právě ji, neb ten film zná každý, že? Tak ať víme. 🙂
Ostrov prosperuje převážně z cestovatelského ruchu. Další podstatný příjem pak tvoří prodej Aloe Vera, která je díky zdejším klimatickým podmínkám „nejkvalitnější“ v Evropě. Její zdravost, dá-li se to tak nazvat, je srovnatelná se zelenými příbuznými vyrostlými (nečekaně) v Mexiku a zároveň díky kratší a efektivnější logistice vyjde nákladově lépe. Svá pole, nebo spíš plantáže tu má i německá společnost LR, která sílu zdejší Aloe využívá nejen ve svých drincích. Stejně jako na Granu, i na Fue se těší z chovu koz. Jsou všude, místo pejsků. Asi. Nejsou limitované žádnými ohradníky ani ploty. Jen se tak líně prochází prérií, občas zmateně vletí do vozovky, ale vy to čekáte, v klidu je pustíte a ještě Vám jejich hopkání vykouzlí úsměv na tváři. ♥ Některé zahlédnete i vysoko v horách. Si asi z nudy hrají na kozorohy, nebo nevím. 🙂 Trochu mi to připomíná (jo, to už tu dlouho nebylo) pohádku Třetí princ. Klidné tisícihlavé stádo a jedna lehce svéhlavá narušitelka vysoko ve skalách. Také bych ji zachraňovala, ostatně i tu Zemi Lva máme s hlavním hrdinou společnou. 🙂
Každopádně z kozího mléka vyrábí nejen veškeré mléčné produkty (a opět hurá, nejsou cítit), ale i kosmetiku. Citliváčkům, jako jsem já, mohu vřele doporučit. Pleť jako miminko zaručená! 🙂 Každá z farem nabízí výrobky z aloe i kozího mléka přímo k prodeji. Pozn. Dárečky domů tedy vyřešeny. Spokojenost oboustranná.
Pláží má Fue nespočet a každou jinou. Někde jsem v minulosti četla, že se hovoří o tisíci barvách Fuerteventurského písku. No, tisíc jich ve skutečnosti není, ale 13 minimálně a napříč celou barevnou škálou. Bílou počínají, černou konče. Pro svou malou lidnatost a velkou rozlohu, si tu každý najde své jedinečné a ostatním turistům ukryté místo.
I počasí je lehce odlišné Granu. Celkově teplejší, ale zároveň i větrnější. Také o to zrádnější, neb pocitově je vždy o pěkných pár stupínků méně. Síla slunka neskutečná, rovníkovým zemím srovnatelná. Při příjezdu na hotel jsem se smála připekle vyhlížejícím tvářím ubytovaných, až jsem druhý den sama pochopila. To většina sto pro podcení. 🙂 Odpolední pohoda se tak večer mění v mírné překvapení. Značka – bolavá noc zaručena. Takže mazat, mazat, mazat. Pro jistotu nejen kůži, neb hydratace je taky důležitá. 😀 Ostatně, proseccem Vás vítají již při Check-inu, přivolávají jím slunko u snídaně, to samé pro jistotu u oběda a u večeře se zapíjí úspěšnost. Dvojnásob, možná trojnásob, neb noc je ještě mladá. Žít umí, to se musí nechat. A komu Prosecco chutná, jako mě, bude nadšen. I to umí. 🙂
Výletění
Jedna velká kapitola sama o sobě. Auto se opravdu vyplatí. Jednak je mezi jednotlivými cílovými body poměrně velká vzdálenost, druhak bych úplně nedoporučovala spoléhat se na jejich MHD. Busy jezdí, vlaky také. Avšak, auto je auto a po cestě tolik míst jen tak k „zastavení“.
Carralejo
Národní park Carralejo se stejnojmennými písečnými dunami, které jsou jako na Granu naváté ze Sahary. Jen mnohem větší. Rozlohově jde o území o velikosti 10,5 km na 2,5 km. Hory písku kam oko dohlédne. A když dohlédnete daleko, můžete vidět v dáli břehy ostrova Lanzarote. Je vzdálený jen pár desítek kilometrů. Pocitově jen doplavat. Nezkoušela bych. Plavbu lodí na sousední ostrov a zpět, ale ano. Oceán je v těchto místech doslova, jako smaragd. A všudypřítomný saharský písek jemný tak, že se v něm chcete bořit napořád. Malé doporučení pro návštěvníky – velký pozor, kde zaparkujete! Případné vytažení z písku opodál stojícími a na neznalé turisty vyčkávajícími řidiči 4-kolek trvá všeho všudy minutu. Taxa čítá 50-80 euro. Opakuji, za minutu! Tomu říkám rychlý prachy! Pojistka se na tuto událost samozřejmě nevztahuje. 😀
Ajuy
Stejně, jako pro Hawai, i pro Fuerteventuru jsou typické pláže s černým pískem a spousta turistů míří na ostrov právě za nimi. Nejkrásnější pláž tohoto typu naleznete v Ajuy. Kontrast s kobaltově modrým mořem neskutečný. Pokud Vám zbude čas a chuť, navštivte ještě místní jeskynní systém. Pevnou obuv s sebou!
Cofete
Pomyslný předěl mezi severní a jižní částí poloostrova Jandia tvoří Pohoří Pico de la Zarza. Tato část ostrova zůstává turismem a výstavbou nedotčená. S přírodní pláží Cofete, jež lemuje celý poloostrov, dech beroucími horskými výhledy, které musí chytit za srdce každého. Divokou krásou umožňující nahlédnout do prapůvodního vzhledu ostrova. Místo je díky stoupavým vzdušným proudům hojně vyhledávané i paraglidisty. A i když to není sport, který bych nutně potřebovala vyzkoušet, tady to chápu. To pomalé, tiché snášení se z hor k pobřeží bylo krásné i jen dokumentovat, což potom ho zažít? 🙂
Villa Winter
A konečně i Villa Winter. Jedním z nejzajímavějších míst ostrova je vila na samém cípu pláže Cofete. Klasickým osobákem se na ni nedostanete, nebo byste se dostat neměli. Čtyřkolkou ano. I tak, ale počítejte se 40 minuty po uzounké prašance s kamarádem silným větrem v zádech. Místní o vile hovořit nechtějí. A když ano, jen velmi stručně. Je opředena tajemnem a dost možná ještě dnes skrývá, anebo zakrývá podrobnosti, které by pozměnily historii?! Delegáti Vám o ni poví v rámci fakultativního výletu, protože business. Google také, konspirační teorie nejlépe. Kde je pravda, ví ale asi jen bůh. Sama jsem strávila nemalou chvíli hledáním a utvářením si tak vlastního názoru. Ale k věci. Vila stojí sama samotinká uprostřed ničeho. A to doslova. Už z dálky děsí a co teprve uvnitř. Stísněnost s úzkostí by se v domě daly podle mého reálně měřit. Pojmenována je po německém inženýrovi, konstruktérovi Gustavu Winterovi, který zde zůstal při svém útěku do Ameriky. Historii bych tu mohla rozepsat, ale nechám na samostudiu těch, co budou chtít. 😉 V domě měl provádět pokusy a hlavně prý přešívat obličeje německým „hlavounům“. Zde počíná fáze konspirací všeho druhu. Jednou z nich je i ta o Hitlerovi. Dům je skutečně vybaven podsklepením a to dosti důmyslným. S laboratoří a operačním sálem. O budovu se léta, co léta, celá desetiletí stará stále stejný manželský pár. A nemluví. Jen se dívají. Očima, jež zažily mnohé. S výrazem ze kterého mrazí. Možná oněměli z toho, co ve vile zažili a možná je vše úplně jinak. Pravdou ale zůstává, že pohyb němců na Fue byl a je i historicky zdokumentovaný… dál je to už na úsudku každého. 🙂
Oasis Park
Největší ZOO s botanickým parkem na Kanárských ostrovech a zároveň největší botanická zahrada kaktusů v Evropě. Myšlenkou, která se podle mého víc než podařila, bylo co nejbližší spojení zvířátek, lidí a rostlin. Zvířátka se zde pohybují převážně volně. Vidět tak můžete, co do počtu největší stádo velbloudů (a zakoupit si i jejich ultra zdravé mléko), nebo pokud budete mít štěstí, jako já, pohladit si z altánku v koruně stromů Žirafu. Pěkně po čumáčku a čele. A parůžky, ty taky! Držela, jako pejsek. Přísahám! ♥ Dalším lákadlem je roztomilé bazénové vystoupení lachtanů s jejich cvičiteli. Povětšinou je mi drezurovaných zvířátek líto, ale tihle lachtani byli tak šťastní… a přiznám se, že jsem se v jednu chvíli regulérně dojala. Jo jsem vyloženě tvrdej kozoroh 🙂
Z měst rozhodně stojí za zmínku La Oliva – dříve hlavní město ostrova s krásným a hlavně turistům přístupným kostelem. Dále již výše uvedené Puerto del Rosario – současné hlavní město a hlavně pak městečko Los Molinos, kde nacítíte původní ráz ostrovního života. Bez zkrášlovadel, ale s o to větší emocí.
Hory
A na závěr moje zbožňované hory. Ano, jsou vulkanického původu, ostatně jako všechno. Ale opět nesmírně překvapily. Jejich velkolepost nahání až husí kůži, výhledy z hlaďounkých vrcholů do modré dáli oproti tomu vhání slzy do očí. Z fotek mám dojem, jako by je někdo nakreslil, nebo alespoň upravil pomocí dnes tak oblíbeným filtrů. Zde ale skutečně platí „no filter neededed“.
A psala bych dál a také se dojímala. Na tuhle krásu je jeden článek neskutečně málo.
Aneb… Jednoho dne se vrátíš (m). To vím jistě.♥
