Dalším oblíbeným místem, kam mířím i několikrát do roka, je oblast kolem Kladské u Mariánských Lázní. Když nad tím tak přemýšlím, volím podvědomě téměř pokaždé místo bez signálu, kde mé veškeré myšlení i okolní dění přepne do offline režimu. Mám ji projetou na kole, běžkách, prochozenou křížem krážem a stejně mě vždy překvapí něčím novým. Dojezdově je ideální, jak na jednodenní výlet, tak na celý víkend a nabízí spoustu možností vyžití, i pro ty, kteří nechtějí jen tak volně při chůzi nasávat energii z okolních lesů.
V každém ročním období je jiná a v každém neméně krásná. Ta zimní má asi kouzlo největší. Dělá to určitě všudypřítomný klid, který pod svou bílou tíhou přináší sníh. I když je v Plzni klasické zimní bahnito, je v Mariánkách téměř vždy bílo. Kdo se chce svézt o samotě na běžkách a nestromečkovat kilometry horských kopců, tomu místní lesy nabízí krásné dlouhé a přehledné rovinky s poměrně slušnou stopou a jistotou, že jestli někoho potká, tak maximálně na parkovišti. Ale vezměme to hezky popořádku. 🙂
Od nápadu k realizaci za pár vteřin
Že ráno vyrazíme „nach“ Mariánky, mě napadlo v pátek po cestě z práce. Tedy výlet takzvaně na otočku. V tom jsem už velmistr. Velké plánování probíhat nemuselo, neb zvolenou lokaci znám a na sbalení mi stačí ranní zhruba 10 minutovka pobíhání po bytě. 🙂 Z Plzně jsme s holčičkama vyrazily hned po snídani. Jsem typ, kterému pocitové volno začíná už momentem usednutí za volant a kýžené zklidnění a nálada „výlet“ se dostaví hned záhy.
Kávoholik & benzínka po Xté
Po půl hodině jízdy brzdím na pravidelnou kávovou zastávku s něčím dobrým na zub. Jakožto kávoholik jsem samozřejmě už jednu zdolala v autě. 🙂 Pit stop na mé oblíbené a léty prověřené Shellce v Toužimi a povinné napojení všech členů posádky, vč. Auta. Často svoji Škodovku pro její sytě zelenou metalízu nazývám Žabkou, troufám si tedy napsat, všech členů smečky. 🙂
Krom milé obsluhy nabízí i fajn sortiment, jež vyjma klasických „benzínovek“ zahrnuje čerstvé dortíky, sladké pečivo, obložené housky a burgery… Přiznám se, že tu často brzdím i při zpáteční cestě. Pro změnu pro kávu a nanuka. Aneb, po sportu meruňkový Míša & cappuccino „needed,“ bez ohledu na roční období a denní čas. 🙂 Ráno sice 10 minut pobíhám s batohem a taškama, ale tady se usadím klidně na půl hodiny. Rovnováha musí být!
Zde přichází zamyšlení číslo dva. Kdo už přečetl nějaký můj předešlý článek, jistě sám vytušil, že vztah k dobré kávě a jídlu mám víc než pozitivní.
Je to taková rovnice o všech známých. 😉
Auto + kafe + ňamka = výlet. A pak jde všechno, vždycky. Problémy nejsou a nebudou. 🙂 A pokud nějaký přece jen nastane, je od toho aby se vyřešil a hlavně beze strachu. Když selže technika, není signál, nebo naopak je vybitá baterka, pomůže intuice a třeba i zajíc! 🙂 (Pozn. pokud si dobře vzpomínám, o intuici – hlasu srdce, mluví i princezna ve snu ke svému nápadníkovi – zachránci – asi Nebojsovi? Ten sice neměl mobil, žádnou jinou techniku a ani kafe, ale taky neměl nikdy strach. Z ničeho. A když se to říká v pohádce, je to jisto-jistě pravda. AHA 😀 ) Tak a popojedem.
Jelene, jelene
Do Mariánek je klasicky sucho, jenže já už vím, že stačí lázně projet a od cedule hlásící konec obce nás budou vítat zachumlané stromky. Cesta udržovaná, ale závěje dají tušit, že v lesích rozhodně neleží jen poprašek. Jsme pár minut od cíle, když v tom nám cestu zkříží můj první naživo viděný Jelen. Žádný srneček, nebo daněk, kterých jsou i plzeňské lesy plné, ale skutečný a NEskutečně majestátný jelen. Kolikaterák to byl, netuším, ani jsem ho pro své dětské nadšení nestihla zdokumentovat, ale před očima ho uvidím navždy. ♥ Jak vznešeně přiklusal, tak i vznešeně odklusal a my vyrazily vstříc posledním kilometrům.
Naučná stezka Kladská rašeliniště
První naší zastávkou je Naučná stezka Kladská rašelinišťě, kterou už bych snad mohla z paměti odkrokovat. Z Mariánských lázní je to autem takových 15 min. Pro nás přesně 8 minut od jelena. 🙂 Parkoviště se nachází v bezprostřední blízkosti okruhu (jen pozor, je extra malé a v zimě jeho plochu ještě zmenšují sněhové mantinely.) My měly, ale štěstí a jedno opuštěné místo na nás čekalo. Z parkoviště se ihned napojíte na cestu, kterou z velké většiny tvoří vyvýšený, dřevěný můstkový chodníček a jejíž celková délka činí zhruba 2,5 km. Po celé trase se nacházejí informační tabule se zajímavostmi z říše flory i fauny. Okruh vede rašeliništěm, pokračuje po břehu celého Kladského rybníka a dále se stáčí přes vřesoviště až na rozlehlou mokřadovou louku. Právem se této oblasti říká česká Tajga a pro svou pestrou vegetaci je od roku 1933 prohlášena za chráněné krajinné území. (pozn. Spadá do CHKO Slavkovský les). Celkový nečeský ráz dodávají Kladské horské chatičky, v čele s vyhlášeným Loveckým zámečkem ve šcýcarsko-tyrolském stylu. Můžete v nich nejen přibrzdit na něco dobrého, ale případně se i ubytovat. Osobně jsem místní ubytování ještě nevyužila, vždy přejíždím dál, ale je dobré vědět, že můžete. 😉
Kladskou křížem krážem
Komu by se stejně, jako mně zdála procházka příliš krátká, může popojet směrem k nedaleké vesničce Prameny (k dříve poměrně vyhlášeným lázním, které jsou dnes paradoxně známější pro svou největší zadluženost v ČR… ) a projít se v okolních lesích kolem Dlouhé stoky – vodního příkopu, historicky sloužícímu k přepravě vytěženého dřeva. Stoka protíná velkou část slavkovských lesů a dnes už její zurčení pomáhá „jen“ dotvářet okolní kouzelnou atmosféru.
Já pro tentokrát nechala auto na malém lesním parkovišti na půli cesty mezi Kladskou a Prameny. (Míst je před závorou k stání asi 5 a ještě mě nikdy volnem nezklamalo.) Vydala se po červené směrem k Mýtskému rybníku, oklikou k Rudolfovu prameni a podél kanálu zpět po žluté. Celkem krásných 15 km. Oproti Kladské, která je za každého počasí plná nadšených turistů, je okolí Pramenů absolutní oázou klidu. Tras je tu nespočet, přehledně označených. Odpočinková místa i se zastřešením a výhledy v topu. Opět bych ale pro jistotu doporučila stažení offline turistických map, do kterých jsem se i přes relativní znalost okolí občas pro kontrolu koukla. Ráz cest a celkově celého lesa mi hodně připomíná Brdy, jen s tím rozdílem, že můžete i mimo vyznačené trasy a to je víc než fajn. Občerstvení po cestě, ale žádné nečekejte, hezky doma nabalit batůžky svačinkou, popřípadě se občerstvit na Kladské a vydržet do Mariánek. 🙂
Všechny tři jsme procházkou příjemně promrzly a únava se pomalu hlásila o slovo. U auta byly holky z největší části zbaveny sněhových koulí, které si na sobě přinesly, troufám si tvrdit, že jich měly víc než parta sněhuláků, zabaleny po čumáčky do dek, proti čemuž zcela výjimečně neprotestovaly a než jsem uklidila zimní výbavu, spaly jako mimina. Jestli já nachodila 15km, ony nalítaly určitě 20. 🙂 A co si budeme, hopsání ve vysokém sněhu pro ně muselo být lehce vyčerpávající. Ale nadšené byly a to je hlavní. Neb spokojenej pejsek = spokojenej páníček. To ví přece každý 😀
A na závěr
Kdo by se nechtěl vracet stejnou cestou, může pokračovat směrem na Horní Slavkov a přibrzdit třeba ještě u rozhledny v Krásně. Aneb krásně v Krásně a rozhledna dělající svému jménu vyloženě čest. Nebo jet do Mariánek, projít kolonádu s oplatkou v ruce a posedět třeba v Kozlovně. Taky možnost a řekla bych, že víc než dobrá. 🙂
PS: po mém nedávném vlakovém tripu, koukám i na další možné Pendolino cesty a v Mariánských lázních staví vlak na trase Plzeň – Cheb…)
PS2: Já to vzala oklikou, ale děsně nečekaně opět přes Toužim… Neb toužim, jako dycky po tom vyvoněném kafi. Jasně, že mě obsluha poznala. Ještě, aby ne. Čárky by si mohli dělat. Trocha kozoroží srandy a všem se nám zas o krapet zlepšil den. 🙂
Domů za necelých 40 minut a stejně jako bobiny, rovnou pod deku. Neb všude dobře, doma nejlíp ♥
