Krušné Hory 2024 | Cestujemezavás.cz

O horách píšu v jednom kuse. O českých i zahraničních. O horách, kopečkách a v podstatě všech nakloněných rovinách. 😊 Jsou mojí externí nabíječkou energie. Power bankou v době vnitřních krizí. To mi funguje. Vždy s úsměvem na tváři. Před – těšením se, po – doplněním vitamínu H. Taky dycky s plným batůžkem dobrot, převlečením (víme) a pro případ velké nouze, i s přibalenou dobrou náladou a nadhledem. To, když mi třeba ve 25 st. horku dojde pití a nejbližší civilizace je vzdálená 15 km. Klidně vypiješ psovi vodu z cestovní (použité) misky, páč zvíře může z potoka. Nebo když naopak v jarních 14 st. projdeš polomočálem a jako řešení totálně mokrých bot si přes vyměněné ponožky navlečeš psí pytlíky na bobky a jdeš si. Ještě, že toho pejska mám. 😊 Obdobných příběhů mám desítky a všechny je spojuje právě ten jeden úsměv na tváři. Občas možná lehce zoufalstvím, ale i to se tuším počítá. Co mi, ale v rámci hor už spoustu let scházelo, jsou hory v zimě. Nemyslím, zimní túry ve sněhem zachumlaném lese. Kdy kolem se rozprostírající ticho, narušuje jen nespokojené hučení běžců, bo jim ťapu v okolí jejich krví a potem prolitých stopách. 😀 Chyběly mi hory z ptačí perspektivy lanovky. Z perspektivy zaříznutých hran v prašanu a šumění větru kolem snowboardové helmy. Nemusím ani zavírat oči a jsem tam. Absolutní svoboda, volnost a lehkost, větší než nejčerstvější sníh. Tenhle omamný pocit přítomnosti mi dokázal ve sportu navodit jen běh dlouhé tratě a právě snowboard. Moment, kdy se vše jedním nádechem zpomalí a cítíte se šťastní. Zdánlivě bezdůvodně, ale o to skutečněji. Aktivně meditativní stav. Jasně, mohla jsem jednoduše napsat, že mi sjezdy chybí, ale to bych nebyla já nepobloudit si v myšlenkách. 😊

Naposledy jsem na snowboardu stála před 12 lety. Trošku doba a trošku čas to změnit. Proto, když přišlo pozvání přidat se ke každoroční výpravě „Apalucha/Kovářská“, neváhala jsem ani minutu. Co, že nemám na čem a dost možná ani v čem jet, že sněhové podmínky bývají poslední roky na počátku ledna víc než nestabilní a v práci po Vánocích největší blázinec. Prostě jedu. Času na přípravy dost. Spolehnout na flow a ono se to nějak poskládá. Svátky a celý přelom roku utekl, jako mávnutím kouzelného proutku a než jsem se nadála, blikalo na mě v kalendáři upozornění HORY 2024 s termínem – příští týden. Nemám nic. Ozkoušeno, zařízeno, nakoupeno. Opět se mi ale potvrdilo, že nejlépe funguji pod tlakem. To, co jsem týdny úspěšně odkládala, se během jednoho odpoledne vyřešilo. Oblečení mi je, neb vážím roky stejně. Helmu nechám vyčistit svou drahou polovičkou od rozleptané vrstvy, která se za ty roky na původním pogumování utvořila. Snowboard nepůjčovat, ale servisovat. Jediné, mi reálně chybí SNB boty a ty mi nadělil k narozkám Zděnda. Prkno jsem odvezla do plzeňského KONIG s.r.o., který nabízí nejen prodej veškerého vybavení, ale hlavně servis a opravy. Po základním zhlédnutí stavu skluznice a hran mi doporučili „malý servis“ a navrtání ochranných krytek na špičky prkna. Odvezeno v úterý, k vyzvednutí v pátek, v pátek před nedělním odjezdem. Aneb není čas, ztrácet čas. V sobotu ještě společný nákup dobrot, a abychom se nenudili, ještě pro brýle, páč ty, co jsou na MÉ helmě, mé NEJSOU. Kde se vzaly, tu se vzaly. Znám jejich původ naprosto přesně, ale víc bych to neřešila. BTW. Nepotřebuje někdo dámské Relaxy? Mám jedny volné. Značka daruji. 😀 Jak jsem cvičená v balení věcí na hory, doly, na opravdové zimní hory jsem se nevypravovala evidentně dlouho. Mám pocit, že se nemůžu vejít do žádného ze zavazadel, co doma mám. Boty, helma a pátéřák půjdou do rakve. Do rakve na autě, které řídí Smrt… 😊 Výborný. Promiň zlato. Z Plzně vyrážíme nach Krušné hory o půl 12 místního středoevropského času já, Juli, Zdenda a paní plyšáková. 😊 Plus po střechu plné auto.

Kovářská – malá horská obec, ležící v údolí mezi vrcholky Špičáku, Kamenného a Přísečnickou horou. Její historické zmínky sahají až hluboko do středověku, kdy byla regionálně významným centrem těžby kovů a jeho zpracování. Odtud tedy odvozenina „Kovářská“. Samotný český název obce vznikl ale překvapivě až v roce 1947. Dříve byla známa jako Schmiedeberg. Byť je obec vzezřením ryze horská, její nadmořská výška nepřesahuje 815 m.n.m., což převyšuje i Brdský Tok. Na Klínovec, kam budeme pro mou neznalost kotev a pom jezdit, je to autem čtvrt hodinky a je se svými 1244 metry nejvyšším kopcem Krušných hor.

Po sněhovém nadělení v prosinci, se leden příliš zimě netvářil, ale doufala jsem aspoň ve sněhový poprašek, páč si neumím dost dobře představit sníh na sjezdovce dohnaný jen technikou. Bílý had v zeleném poli. Nebo ještě hůř za deště. Poměrně úleva, když jsme vjeli do zachumlaného Klínovce. Brzdíme, neb potřebujeme zakoupit u sjezdovky skypas, který si pak podle potřeby dobijeme online. Tenhle systém mohu vřele doporučit. Vstupné je tak o něco nižší, kartičku možno schovat na příští návštěvy střediska. Zálohovaná je 50,-. Směrem ke Kovářské sněhu rapidně ubývá, ale poprašek pro můj dobrý pocit skutečně je. Vynosit všechny tašky a pomalu se zabydlet. Máme s přáteli zapůjčenou chatku na 6 nocí jen pro nás. Obědy zajištěné z místní hospůdky. Vždy dané hlavní jídlo + polévka. Snídaně si nachystáme, svačiny pobalíme do batůžku a zbytek podle aktuálního plánu dne. Povětšinou jsme byli přes oběd pryč a dovezené obědy nám tak zbyly na večeři. Za mě ideální řešení. Jídla jsme si s sebou přivezli asi na měsíc. Lednice v minutě plné a jako externí chlazení využíváme parapety v pokoji. První mrazivá procházka s pejskem po okolí. Míjíme nedaleké vlakové nádraží s osvícenými vagonky, ve kterých si můžete zaplatit ubytování. Takový jiný typ glampingu. Najdete na webu „vagonynahorach“. Cena ojedinělému nápadu odpovídá, myšlenka, ale hezká.

Po silnici dojdeme až k pomníku Švédský hrob – rašeliniště smrti. Název všeříkající. Pietní místo pro v bažině utonulé švédské vojáky a jejich koně. (Více viz. oficiální stránky města Kovářská). Na kamenném pomníčku se v padajícím šeru smutně mihotal plamínek rozsvícené svíčky. Lehce husí kůže. Nejvyšší čas se vrátit. Večer, po příjezdu všech, první společné posezení v „klubové místnosti“. Vyjma žolíků neznám nic. Jsem jediná, kdo ještě nehrál Aktivity. Předvádět mi jde, jsem rozenej šašek. A taková „stonožka“ v mém provedení docela povedená. Občas si přijdu, že jsem doteď žila v jeskyni. Pořád něco neznám, pořád je pro mě něco nové, pořád se něco učím. 😀 Občas je to lehce náročnější, ale snažím se držet krok. A hlavně ten úsměv. Z pár drinků je poměrně slušná pivní plejáda, ale spát se nechce jít nikomu. Sněžííí.

Ráno při snídani rozmýšlečka, zda první horský den odpočívat, nebo hned zkusit pár sněžných obloučků. Hecli jsme se a v 10 dopoledne už na Klínovci po letech zapínám vázání. Nervozita level milion. Bušení srdce a hrozná nejistota. Bojím se zvednout, že spadnu. Úplně jsem zapomněla na pocit napevno zapnutých nohou. Vůbec se v té situaci necítím. Nicméně se pomalu rozjíždím, vteřina, cvak a oblouček. Třesou se mi nožky adrenalinem. Tak jo, tak se to vážně nezapomíná. První kopec takzvaná Dámská s modrou úrovní. Uzavíratelná bublina pro čtyři. Dost se nám lanovky za těch 12 let změnily. Poslední, kterou si pamatuji, je komunistická na Hofmankách (směr Pancíř). Technicky ostrašující příklad, ale tu sjezdovku mám ráda. Klínovecká dámská je jí hodně podobná. Jen s absencí přejíždění silnice. Rozhodně nevadí. Nervozita ta tam. Už si to užívám. Náhlá, prudká a ostrá bolest v koleni. Noha vypíná a já jdu krásnou otočkou k zemi. Na kostrč navrch. Ta mě netrápí, koleno jo. Dávám si pauzu na rozchození. Káva a rychlé cukry v podobě Snickersky to jistí. Noha se uklidňuje z akutního stavu. Typicky kozoroží nátura velí nikdy se nevzdát. JOP. Pokračuju s klukama. Nahoru bublinou s vyhříváním prdky. To mě baví dost. Zkoušíme druhou sjezdovku, tentokrát Turistickou, také modrou s přemostěním přes silnici. Začátek stejný, jen se pak odklání odbočkou kolem lesa. K přemostění to chce jet rychleji, ať se před hupem nezastavíte. V místě zlomu mi bylo dost nepříjemné najet špičkou do „prázdna“. V mžiku jsem si vybavila éru skatování a pokusy o tríčky na U rampě. Hranila jsem na špičkách dobrou pětinu, ale ve výsledku je sjezdovka pestřejší a tudíž i zábavnější. Třetí z vyzkoušených Jáchymovská, je nejdelší sjezdovkou Krušných Hor a svými úctyhodnými 3 400 metry tak v ČR bere celkově bronz. Nebudu ji hned hejtit, ale od samého počátku se mi nelíbila. Spojovací úsek jsem musela snowboard nést. Zrovna začínal Blizard, mlha, husté sněžení a silný poryvový vítr. Každý krok proti větru mě stál vyložené úsilí. Aktuální teplota -10 st., pocitová o dost níž. Aha, odtud asi pochází název Krušné. Zapínám snowboard a ani se nehnu. Nakloněná rovina je oproti tomuhle strmá. Zdenda mě tlačí před sebou, konečně jedu. Prudký náraz větru a stojím. Opět. To už je ale má drahá polovička dál a musí se vracet. Vezu se za hůlku a vnitřně zuřím. Situace se opakuje celkem třikrát. Aneb, jak je dobré míti svého lyžaře. Když pominu začátek nepřející snowboardistům, ani poté se žádné nadšení nekonalo. Sjezdovka je uměle vytvořená. Logicky. Zasekaná do svahu, jak jen to šlo. Úzká, s nekonečnými, klopenými zatáčkami o 180 st. Pro dlouhý snowboard opět nic moc. Sjela jsem ji bez karambolu. Vědět dopředu, co mě čeká, netroufnu si na ni, ale o to pak byla výsledná radost větší. Ve zkratce, viděla jsem, sjela jsem, děkuji a stačilo. 😊 Koleno se začíná ozývat. Mám víc štěstí, než rozumu, bo je jedna z našich přátel fyzioterapeutka. Akupunktura a fyzio kolene za odměnu. Namazat, zabalit a brzy do pelíšku. Ráno je taky den. Upřímně doufám v zázrak. Narozeninový zázrak. Noha mě nenechá skoro ani usnout.

Probudili jsme se do krásna. Bílo a sluníčko, až mi z okolního třpytu slzely oči. Abču taky, ale nenechává se odradit a nadšeně zvedá čumáček hore a sluní se. Naprostá bomba… 36 let stará bomba. 😀 První gratulanti rodinka. Julča už dokonce v 0:00 ♥. Po snídani balíme Abby a přejíždíme na procházku k nedaleké přehradě Přísečnice v Kryštofových Hamrech. Skoro dvouhodinová procházka zakončená kávou a zákuskem v kavárně Kovářská. Noha to dává. Po návratu na mě čeká překvapení s velkým P, (nebo J? 😊 ) v podobě Julinkou upečeného dortu. Vzhledem k vybavenosti místní kuchyně ho musela péct v remosce. Neskutečný. Suroviny si vezla s sebou z Plzně a svíčkami zaúkolovala Zdendu, který je narychlo koupil u místního vietnamce stylem, mají jen 2,8 a 9. Oukej, devítka se otočí a osmička rozpůlí… výsledná 36 jako z katalogu. Jsem dojatá a šťastná. Krásná myšlenka, boží příběh a fantastická chuť. ♥ Narozky jsem chtěla před ostatními nenápadně ututlat. Brutálně nerada jsem středem pozornosti. Nevadí mi dělat srandu a druhé bavit, ale jakmile mám být já, ten rádoby důležitý, nejradši bych se teleportovala do té už jednou zmíněné jeskyně. 😀 Člověk míní, život mění. Jen co jsme se přesunuli do naší party místnosti mi celý zástup jeden po druhém popřál. Slavnostní věta Otty: „Dito, utři si pusu, dostaneš hubana.“ Se zapsala do kovářských memoárů. Směju se ještě teď. Pozdně noční ulehnutí. Děsně fajn den to byl. Stále sněží.

Ráno už venčím Abbynu v závějích. Z bílé koule, je rázem koule sněhem obalená. Zvažuji její použití při stavbě sněhuláka. Ona je jiného názoru a netrpělivě hrabe pacičkou na vchodové dveře. 😊 Pro poměrně extrémní počasí sjezdy zavrhneme a po jídle vyrazíme na trek se zvířátkem. Do ruky svařák, bo je fakt fryšno. Stejně, jako po příjezdu asfaltkou kolem nádraží, dál se ale napojujeme na naučnou stezku, která vede z Loučné a má něco kolem 16 km. Takovou hodinku od naší chaty, se totiž v lese nachází původní Vápenka z poloviny 19 století. Stavbu si vůbec nedokážu architektonicky zařadit a jako správného „stavaře“ mě zajímá. Cíl procházky máme. V podstatě je to takový aka kamenný hrádeček s dvěma věžemi, přístřeškem, infotabulí a pozor, s lesním barem. Ten je ale pro naše velké zklamání v zimních měsících zavřený. Zpátky přes hodinu lesem. Krustou ojíněné, z pod čepice vykukující vlasy, červené tváře a na led promrzlé přední strany stehen. To mi chybělo. 😊 Večerní posezení se noc od noci protahují a divím se, že nám tentokrát na dobrou noc nezakokrhal kohout.

Rána se také pozvolna posouvala spíše k dopoledním a čas plynul nějak jinak. Klidně, ale zároveň i rychleji. Středa den odpočinkový. Po pozdní snídani na výlet na můj oblíbený Boží Dar. Kalamita taková, že je půlka města neprůjezdná. To někdo si množství sněhu naopak v autě užívá. Čtyřkolka snowtestem prošla na výbornou. Procházka, kafe a něco dobrého na zub v Kavárně U Sněhuláka, kde se bohužel od posledně rapidně zhoršila obsluha, neuděláš nic. Se soumrakem nazpět. Páni tvorstva míří ještě saunovat do nedalekého penzionu Avionika. Nabízejí mimo jiné i kombíčko s vířivkou. Šla bych se po procházce vyhřát taky, ale koleno je jiného názoru. Čas už neutíká rychleji, ale přímo letí. Naplno užitý den, střídá do plných užitý večer. Spát se nám nechce, dokonce se jednou z postele k ostatním vrátíme. 😊

S pátečním ránem přišlo nejen slunko, ale i vtíravé uvědomění, že druhý den jedeme domů. Nechce se nikomu. Ve vteřině zaháním myšlenky na práci a všechno co nás v Plzni čeká a nemine a radši se přidám k plánování závěrečného večerního lyžování. Na Klínovci je plně osvětlená dámská a jezdit můžete do 21 hod. Naštěstí je otevřený i skybar pod sjezdovkou, páč se po příjezdu do střediska zjistilo, že mé nebohé prkno zůstalo zapomenuto osamocené v chatě. Chvíli se musím prodýchat, mrzení veliký, ale nic se neděje pro nic. Už před odjezdem jsem dumala co asi koleno…, jestli by klidový režim nebyl rozumnějším řešením. Pak při obouvání zjistila, že mám vlhkou pravou botu. Asi do ní nakapalo od někoho z lyžáků. Nechám se namotivovat a chci jet. Žijeme len raz. Přece. Zapomenutý snowboard už bylo třetí znamení a já nabyla dojmu, že to vskutku není radno pokoušet. Smutného Zděndu přesvědčuji, že bar je super nápad, navrch, když za námi na otočku na večerní lyžování přijedou z Plzně Terezka s Romanem. První Aperol jsem si vypila o samotě, od druhého už se u mě střídali všichni zúčastnění. Prostě pár přátel stačí mít v praxi. Na závěr si s Terezkou zablbnout při bobování. Do zásoby se zasmát, obejmout a zamávat.