O Mallorce jsem v minulosti již jeden článek sepsala. Poměrně zevrubně s pohledem na celý ostrov. Ten jsem měla možnost během všech svých návštěv projet téměř křížem krážem. Tentokrát se zaměřím na jeho tlukoucí srdce – hlavní město Palma de Mallorca. Při poslední návštěvě mé rybky přímořské jsme si slíbily, že přiletím brzy. Sama. I bez Ebinky.
Nevím, jak to máte vy, ale já povětšinou, když je to „TO“ správné, moc nepřemýšlím. Vlastně spíš vůbec a jednoduše dělám, co cítím. Někdo tomu říká vyslyšení přání srdce, někdo volání duše, jiný nikdy neomylná intuice. Ať už onen životní akcelerátor pojmenujeme jakkoliv, jedno je jisté, funguje a vede vždy tím správným směrem. Mozek, ego… hlavní řídící jednotky strachů a obav jsou odpojeny a po dobu nezbytně nutnou pro rozhodnutí nemají přístup k velení. Dobře, že tak. 😊
Jen co mi tedy Mirča poslala návrh termínu, jednohlasně jsem souhlasila a letenky zakoupila. S Ryanair, jako vždy, ale prvně s odletem z Prahy… Prodloužený víkend v červnu. Lepší začátek léta si nemůžu přát. Vše ostatní se vyvrbí, páč je únor a času dost… Ebinka byla v té době ještě malé štěňátko, které trápily vleklé zdravotní problémy. Unavovaly, jak jí, tak mě, neb je to moje psí láska a udělala bych pro její zdraví a štěstí cokoliv. Když jí v březnu hrozila operace v Praze, uvažovala jsem, jak situaci dál řešit a poměrně rychle dospěla k závěru, že lepší bude zkusit se i přes ten hrdlo svírající strach spoléhat na neomylný vnitřní hlas. Go with the flow. Mimochodem, nedávno vyšel nejmenovaný summer „hit“ v jehož refrénu se tato věta objevuje opakovaně. Hezké. Nesčetněkrát jsem nějaké situaci nerozuměla, hlava ji chtěla řešit, srdce se seklo a prostě TO nešlo… Dostala jsem do vínku k empatii i poměrně silnou intuici. Jakmile se probudí, nehnu s ní, respektive se sebou. Jako kozoroh šplhám po skále nahoru. Jako zdánlivě tupý oslík jdu za mrkvičkou. Ale já prostě jen vnitřně vím, že odměna bude sladká. A tak tedy čekám. Mezi tím jdu, běžím, tančím. Prostě žiju.
Každopádně, aby vše nebylo jen zalité sluncem, se strachem o Ebinu přišly i pochybnosti, zda jsem přece jen neudělala s plánovaným odletem chybu. Štěndo nezvyklé na samotu, natož hlídání někým jiným. Na vodítku jsem ji neučila, protože je šikovná a ťape vzorně u nohy. No jo, ale mě, ne nikomu dalšímu. Přiznám se, že v této době došlo i na zjišťování storno podmínek letu. Tíhu okolností utnuly až výsledné Ebinky testy. Dopadly až neuvěřitelně skvěle. Kámen ze srdce, který mi onu sobotu ráno spadl, musel být slyšet až do Palmy. Světlo na konci tunelu se najednou nezdálo nedohledné, ale rozlilo paprsky endorfinů do všech mých buněk. Po dlouhé době jsem brečela štěstím. Konečně došlo na plánování a dohánění psích restů. Týden před odletem jsme s kamarádkou dokonce stihly cvičnou hlídací noc a všechny tři se tak dost zklidnily. 😊 Najednou mohlo přijít i těšení. Poslední vrásku na čele mi dělal let, který mě prvně v životě čekal bez parťáka. Vystoupení z komfortní zóny level milion. Ale zároveň pokoření zbytku letového strachu. Když jsem pak pár dnů před odletem zjistila, že stejným letadlem cestuje i kolega s kamarády, neb měli v Palmě přestup na letadlo do Valencie, musela jsem se usmát. Sama tedy nebudu, minimálně po cestě tam. Aneb to fakt nevymyslíš. Let klidný, plný legrace a smíchu. Co, že jsme měli dvě hoďky zpoždění a nechali nás celou tu dobu čekat na palubě. My se bavili a já už v letadle zapomněla na všechny starosti a strasti posledních měsíců.
Přílet do mé cílové destinace ve 22:05. Ještě bez klopýtnutí proběhnout obří letiště a už se s Mirkou mačkáme, seč nám síly stačí. Busem popojet a rovnou na pozdní véču do vyhlášeného baru s Tapas. Procházkou po historickém jádru až k moři. Cigaretu na terase domu, kde Mirča bydlí a ve dvě ráno do hajan. První večer provoněný solí z moře a slzami shledání. Boží. ♥
Ubytování, jak jste jistě pochopili, jsem měla zajištěné u kamarádky. Bydlí v centru hlavního města, navrch v jeho romantické, starobylé části. Krásný moderní bytový dům, vkusně nenarušující celkový urbanistický vzhled. S rooftopem v topu. Seděly jsme na terase každý večer. Piknikovaly, popíjely vínko, uzobávaly domácí tapas a pozorovaly dorůstající měsíc až do jeho jasného úplňku. A povídaly. Balzám na duši.
Mirča si vzhledem k aktuální vytíženosti nemohla vzít dovču a jediný společný celý den, byla hned neděle po mém sobotním příletu. Na snídani jsme vyrazily do kavárny Riu Tort a místní Cookies s arašídovým máslem – jasné must have. Z toho se poté stal náš rituál. Každodenní snídaně v kavárnách všech stylů, barev a chutí.
Ta první chutnala nejsvátečněji. Výhled do překvapivě zelené aleje a žhnoucí slunko daly tušit báječnému dni. Pravda, pálilo předbouřkově a nad horami, kam naše výletnické kroky směřovaly, se stahovala mračna. Ale jen tam. V mysli větší jasno, než jaké je možné na obloze spatřit. Prvně jsem na Mallorce bez auta, neb chci užívat, klidně si dát s klidným srdcem mimosu k snídani, pivko k obědu a koktejl k večeři. Neřešit parkingy a stresy v horských serpentinách. A to řízení, a v serpentinách obzvlášť zbožňuji. Ale polední půl rok nepatřil k nesnadnějším a já cítila, že životní baterka je už vybitá do základu. Autobusy se ukázaly k mému údivu být spolehlivým dopravcem a umožnily mi kochat se krásami místní pestré krajiny z pro mě doposud nepoznaného úhlu pohledu. První zastávkou je horské město Sóller.
Sóller
Připomíná mi Francii, Azurové pobřeží. Nevím, zda je to architekturou, nebo její kombinací s barevným přístavem a širokou promenádou. Rozhodně stojí za navštívení. Město obklopené horami. S průzračně křišťálovou vodou, která je podstatně chladnější, než byste čekali. A do které je na konci jara nutno se přemluvit. Výhled z moře do hor Vám, ale jehličky v těle rychle vynahradí. Patří mezi mé horké favority. Přístav upravený, loďky jako malované. Restaurace nabízející mořské plody, Paellu a Tapas. Zajímavostí je historický tramvajo-vláček projíždějící podél pobřeží, kterým se samozřejmě můžete svézt. Nadšení budou nejen špunti. 😊
Před bouřkou, kterou jsme tušily od rána, na schovku na oběd. Ochutnat všechny speciality vč. několika druhů piv a na strávení všech dobrot vyrazit ještě vysoko nad město na místní vyhlídku. Pohled z aka ptačí perspektivy dechberoucí. Jak na město, tak do příbojem omletých skal končících až hluboko v kobaltově modré vodě. Bouřka se vyřádila v horách a zanechala za sebou jen mračnou scenérii. Nebe, jako našlehaná mléčná pěna Cappucina. Fakt, že jo. Mirča vše fotí. Fotografku v sobě prostě nezapře. 😊 Následuje přejezd busem do další horské vesničky Valldemossy.
Valldemosa
Tu miluju. Kompletně a komplexně. Atmosféra kamenných, historických budov, jejich vůně prolínající se s vůněmi z restaurací, kaváren, ale i stromů a květin v truhlících domů, na terasách a v parcích. Srdce hor řekla bych. Proťapat vesničku z jednoho konce na druhý a zase zpět. Výhled na Klášter do údolí mi pokaždé navodí husí kůži a vžene slzy do očí. To místo má neskutečnou vibraci. A pro čichově vnímavé, jako jsem já, i aroma. Jeho vůni si dokážu vybavit hravě i tady.
Při toulkách jsme objevily příjemnou kavárnu s venkovní vyvýšenou terasou. Slunce akorát zdravilo vrcholky hor a příjemně hřálo. Zlatá hodinka. Tady doslova magická. Ještě chvíli se nahříváme a je čas vyrazit směr domov. Prvně nás autobus pozlobí, neb přijede o x minut později, ale hlavně, že přijel. Celou cestu zpátky mlčíme a jen se usmíváme. V myšlenkách bloudíme nedávno prožitým. První véča na střeše, spánek až v lehce pozdních hodinách. Protože teď a tady…
Další ráno už bylo v lehce odlišném rytmu. Procházkou na snídani do kavárny Plumo, která je současně i cykloservisem. Naprosto boží. Za ta léta, co tu Mirča žije, jsou ti dva kamarádi – provozovatelé, skoro, jako její rodina. Děsně milí a ochotní kluci. Kolům rozumí a zároveň dělají nejlepší ovesný Flatwhite. O jejich veganském skořicovém šneku bych mohla napsat báseň. Nejvláčnější a nejskořicovější ever. Doprovodit rybku do přístavu, kde sídlí společnost, ve které pracuje a vyrazit s lahví vody a sluchátky na procházku. 15 km po promenádě levou zadní. Další, tentokrát jen můj rituál následujících rán a dopolední. Tak intenzivní restart systému, který se procházkováním s přímořským větrem v zádech a vzhůru stoupajícím sluncem v tváři sepnul, jsem nikdy nezažila. Bdělý meditační stav, kdy není cítit krom čisté radosti žádná únava. Žít tam, nedělám asi nic jiného. 😊 Na obídek „domů“. Hezky s Apple maps a Mirčou zaslanými souřadnicemi. A pro změnu procházkou na pláž. Opět prvně v životě sama. Jen já a moje myšlenky. Sluchátka byla nejlepší kámoš na většinu dne. Přijdu si tak nezávislá. 😊 Vše je najednou zvládnutelné, vize téměř reálné, a naopak nic nemožné. Pořád se usmívám. Místní mě dokonce zdraví. Nepůsobím na ně, jako turistka. To mě baví. A moc. Přijdu si za neskutečně krátkou dobu sžitá s městem tak, jako by bylo mé rodné. Jasně, navštívila jsem ho už několikrát, ale tohle je jiné. Intenzivní a zároveň přirozené, že skoro cítím v krvi španělský temperament. Cha, to by mi taky šlo. 😀 Konečně vím, odkud vítr vane. Z Mallorcy! S tím dokážu žít.
Rychle zpět a za pár minut vyzvedávám pracanta. Společně na procházku (nečekaně 😊) na zmrzku (hned vedle katedrály je stánek s nejlepší pistáciovkou, nutno ozkoušet na vlastní jazyk!), kávu, drink, projít nepoznané památky (vyjmenuji jen heslovitě na konci), uvařit véču a přes sklenku šampusu sledovat západ slunce a vycházející úplněk. Trošku smutně naplánovat následující den, pro mě už zas odletový.
Jsem si myslela… si Mirča myslela… si vlastně všichni mysleli. Měsíc se mnou měl, ale jiné plány. Nebo vesmír. Těžko říct.
Přesně ve 21:14 mi přichází zpráva od kamarádky hlídající mi Ebynu. Doslova: „drahá, s kým, že zítra letíš? Já jen, že koukám na letový provoz a Ryanair zítra žádný přílet nemá.“ Nebudu popisovat paniku, která mě ve vteřině atakovala a po zjištění, že můj let je nejen zrušen (škoda, že mi to jaksi zapomněli napsat preferovanou SMS zprávou), ale jsou zrušeny všechny lety na následující 4 dny. Neb stávka ve Francii. Díky moc! Zkoušíme další aerolinky. Nic. S přestupem v Barceloně. Také nic. Stres mě lehce paralyzuje, protože nejbližší možný spoj je v sobotu. Já ale nemůžu na ostrově zůstat do soboty. Práci neřeším, to by jistě vedení pochopilo, jsme taková Pročeramí rodina, ale štěndo a hlídání. Poslední možnost (nepřeháním) byly Czech aerlines. Jsem ve stavu, kdy absolutně neřeším cenu letenek. Holt si připlatím, ale musím se dostat domů, a to co nejdřív. Systém hlásí poslední tři volná místa na palubu nočního letu ve středu. Bez možnosti výběru sedadel ani online Check-inu. To je to poslední, co bych řešila. Jestli zakoupení letenek sem byl rychlé, tohle snad netrvalo ani vteřinu. Průšvih relativně zažehnán a tím pádem pobyt prodloužený o celý den a půl. Oléé, mám si asi fakt odpočinout. Úsměv zpět a bouchnutá další lahev… už ne rozlučková, ale oslavná. Jak je to všechno relativní a pomíjivé. 😊
Další den přivítat zas skvostnou snídaní, procházkou na opačnou stranu pobřeží. Po 15 km se rovnou plesknout na pláži a opravdu celý den jen odpočívat. Samozřejmě s výjimkou procházek, které tvoří značnou část programu. Každý den mám nachozeno v rozmezí 25-30 km. 😊 na plánovaný běh sice nedošlo, ale pohybu mám rozhodně víc než dost 😊.
Vyzvednout Mirču, společně zajít na drink a tapas. Největším překvapením pro mě byl drink Michelada tvořený z piva, rajčatové šťávy, chilli a limetky. Děsně dobrý, přísahám! Trošku společně zashoppovat.
Co pořídit?
Rozhodně doporučuji navštívit outlet Manga. 😊 Šaty za 10 euro. To chceš. A sklízí úspěch napříč Plzní. Stejně tak jsou naprosto boží ručně vyráběné Espadrilky. Můžete si vybrat z nepřeberného množství barev a úprav kůží. Krásné a taaak pohodlné. Bačkůrkový efekt zaručen. Kdo dává přednost dobrotám, může sáhnout po Chamonu z Iberyjského prasátka, ovčímu či fermentovanému sýru, klasičtěji samozřejmě po olivách, oleji. A jako prezent vezměte domů sůl z rodinného podniku Flor de Sal. Jedná se o 100% BIO sůl, která se suší na slunci a není rafinovaná. Patří k nejkvalitnějším na světě. 😊
Závěrečná snídaně polosmutná. Rozloučit se s kluky z Plumo a pro změnu na prochajdu. Tentokrát ale s cílem. Vydávám se s batůžkem do hor na obhlídku barokního hradu Castell de Bellver.
Castell de Bellver.
Cesta kolem celého přístavu. Právem patří k jednomu z největších v Evropě. Pak už jen stoupám. S výškovými metry nabývá na síle větru a mračna se stahují. Cítím vodu a tuším déšť. Vstupuji do areálu parku, na jehož špici se hrad nachází. Ještě vyjít všechny ty schody do nebe. A jsem tam. Makačka slušná. Broukám si ústřední písničku z Rockyho. Nabudím se a chvílemi je vybíhám. Tepovka někde u 170. Ale stálo to za to.
Hrad krásnej, patří „nečekaně“ španělské královské rodině, jezdí sem prý pravidelně… výhled na město, jako na dlani. Posvačím a sbíhám dolů. Běží mi to samo, dole se mi ale nožky mocně třesou. Ono se to brždění pocitově nezdá, ale je snad náročnější. Zpátky v přístavu už cítím na rozpálených ramenou první vlahé kapky a než dojdu ke Katedrále, prší krááásně.
Vzduch voní, ale v mžiku je všude kolem jedna velká sauna. Potím se, jako po doběhnutém půlmaratonu a vlásky vlhkostí nabývají objem. Vzpomněla jsem si na Moniku z Přátel a její dovču na Barbadossu. 😊 Sranda musí být. Celý tento dopolední 12 km výlet zvládám bez navigace. Jsem tu, jako doma. Po necelých 5 dnech poměrně úspěch. Dobalit a už vyrážíme busem nach letiště.
Odlet mám z gatu C60. Po každé mě překvapí, jak rozsáhlé letiště v Palmě je. Runway má takovou „dálniční“ přípojku, kam najíždí letadla do nekonečné kolony a odkud jsou pak plynule po dvou minutách pouštěna ke startu. 😊 Ke svému gatu jdu 15 min ostrou chůzí. Nekecám. Milým překvapením na závěr byla nejen kožená a mega pohodlná sedačka, ale hlavně fakt, že ta dvě poslední neobsazená místa jsou vedle mě. Natahuji uťapkané nožky, nandavám sluchátka a papa Mallorco.
Kam v Palmě rozhodně vyrazit:
- Katedrála La Sea – Nejkrásnější „Paní“ katedrála, bez jejíž návštěvy se nemůžete vrátit do ČR!!!
- Palác Almudaina – Maurský palác.
- Parc de la Mar – Park v bezprostřední blízkosti historického centra a katedrály.
- Plaza Mayor – Historické náměstíčko.
- Paseo Maritimo – Přístavní promenáda.
- Oliver market – Jeden z největších krytých trhů.
- Castell de Bellver – Již výše zmíněný gotický hrádek.
- Muzeum Pueblo Espaňol – Unikátní muzeum pod širým nebem.
PS: Zas brzy na viděnou.
PS2: Něco mi říká, že příště to bude jinačí jízda.
♥
