V Chorvatsku jsem byla jedinkrát, a to v deváté třídě se školou. Už tenkrát mě okouzlilo vůní pryskyřice z všudypřítomných borovic. Průzračné moře, které bylo na začátek června nečekaně studené do jehliček. Bylo to moje úplně první seznámení se slanou vodou a asi i proto se mi tak moc vrylo do paměti. Od té doby už uplynulo spoustu času a vzpomínky na něj odpluly kamsi do propadliště dějin. Kořeněná vůně přímořského lesa, ale přetrvala. Jak jsem již v minulosti psala, mám poměrně slušně vyvinutou čichovou paměť. To máme s Ebynou dost společné. 😁 Paní učitelky nás tenkrát vzaly na okružní plavbu po pobřeží. Upřímně obdivuju jejich odvážnost vyvézt tlupu puberťáků k moři a na moře tuplem. Do dneška mám záznam z celého týdne u rodičů na VHS. Ano na VHS (pozn. Pro mladší ročníky – taková velká kazeta s páskou). 😁 Plutí se mi zalíbilo tak moc, že jsem si po zbytek týdne tajně snila na některé v okolí kotvící lodi vstříc vlnkám vyplout.
Dreams come true. To píšu často. Když nad tím tak přemýšlím, sny se mi plní, někdy to chvíli – rozuměj pár let, trvá. V tomhle případě konkrétně 21…, ale na to se už historie neptá. Nabídka přidat se k zářijové plavbě po Chorvatském pobřeží přišla již někdy loni na konci podzimu. Souhlasila jsem bez většího přemýšlení, jak a proč. Protože on, respektive oni. Zima i jaro utekly, jako mávnutím kouzelného proutku a s prvními teplými dny přišel dotaz (už závazný) podruhé. Mezi námi, on už ten první závazný byl, ale bála jsem se těšit. Zkušenosti mě poměrně rychle naučily na věcech nelpět. Jediné, co jsem klasicky řešila, byla Ebyna, páč něco jiného je hlídání na čtyři dny a něco jiného je na 8. Ukázalo se, že větší problém bude sehnat plavky, než „udat“ svou čtyřnohou bejbynu. Na chalupě je a bude šťastná. Rozhodně zde platí přímá úměra, šťastný pes = šťastná panička.
Pro výrazné turbulence v práci strategicky nahlásit zavčasu dovolenou, sehnat ty výše zmiňované plavky a začít se reálně těšit, že 6.9. vyjedeme vstříc zatím mému největšímu cestovatelskému dobrodružství. Do Chorvatska na týdenní plavbu jachtou. Píšu mému, neb Zdenda má za sebou plavby dvě, Juli jednu. Takže za zobáka budu jen já. Nakonec vyrážíme ve čtyřech. Neználci jsme tedy dva, já a Sam. Odjezdu předcházely tradiční nervy. Z práce, ty jsem se snažila vytěsnit. S plavkami… to už šlo o poznání hůř a se zdravím… což spíš nešlo. Úterní paniku, jestli dovolenku dám, vystřídal čtvrteční mood, že mě volno zaručeně uzdraví. Aneb, nám už je to všechno jedno a po nás potopa v jednom (to druhé doslova, vzhledem k návratu do Čech…)
V den D, hodinu H a plní po rakev na střeše auta vyrážíme směr Folmava, kde se kolem půl jedenácté večer setkáváme s druhou půlkou naší plavební Crew. Kafe, energiťák, polštářky, deka, prostě každý to své a vzhůru na jih. 😊
Z Plzně do cílové destinace – přístavu Sukošan (ten se nachází cca 15 km od Zadaru) je to necelých 1000 km a i s pauzami cirka 12 hodin. Klasicky přes Německo, Rakousko, Slovinsko. Plná nádrž v ČR, další až v Chorvatsku. Dálniční známky jsme kupovali dopředu a padlo na ně bez mýtného v přepočtu nějakých 2700 Kč, s tím, že Slovinská známka nám díky zkrácení dovči z původní návratové neděle na pátek stačila jen jedna. Mají 7-denní (a 30ti), což Vám při klasicky strávené týdenní dovče logicky nestačí (dobře vymyšlený to maj…). Zpátky jsme dotankovávali ještě před hranicemi se Slovinskem. Celkem tedy necelé tři nádrže. Mimochodem rozdíl nafty Slovinsko vs. Chorvatsko je 12 Kč na litr. Rozhodně se tedy vyplatí navštívit benzínku v Chorvatsku, neb ji mají na rozdíl od svých sousedů zastropovanou. Pozor, výjimkou jsou přístavy s čerpacími stanicemi pro lodě.
Vyrazili jsme dvě rodiny vč. kapitána. Vaření nás čekalo na lodi, vyjma nějakých večeří, kdy budeme kotvit poblíž „civilizace“. Jídlo tedy s sebou na cestu, trvanlivé potraviny plus, co se vešlo do autoledniček. Zbytek se dokoupí v Zadaru. Noční cestování mám ráda coby pasažér, jako řidič si už tak jistá nejsem. Navrch neumím v autě spát, ani jako spolujezdec. Asi musím intuitivně „hlídat“. Vyplývá z toho nepopíratelná únava, a to pak vystřídání vykoukaného kusu, za stejně mžourající nemá úplně smysl. Nutno podotknout, že jsem nakonec neřídila ani tam, ani zpátky. A hrozně jsem si obě cesty užila. Zdenda řídí skvěle a já se jen kochala. Pro únavu řidiče druhé posádky jsme si všichni dali povinnou odstávku na Slovinském odpočívadle a na půl hodinky si ducli. Pomohlo to znamenitě. Zbylá část cesty už za světla, navrch podél pohoří Velebit, přes jehož vrcholky se líně převalovala nečekaně hustá mlha, byla naprosto boží. Čím níž sjíždíme, tím víc se ráz krajiny mění, až prvně zahlídneme odlesk vzdálené mořské hladiny. Už se culím a nemůžu posedět. Hrozně se těším. Na záda nemyslím, tuším, že je mám, a to bohatě stačí. Při prvním nádechu se mi v mžiku vybaví, dobře známá vůně borovic. Oukej, mission accepted.
V Zadaru společně zajdeme na místní trhy. Nakoupíme ovoce, zeleninu. Projdeme se jen v rychlosti do zadarského přístavu, dokoupíme vše zbylé v místním Lidlu a přejedeme do přístavu Sukošan, ze kterého zanedlouho vyplouváme. Loď měla být nachystaná v 14:00, doufali jsme ale, že nám ji předají dřív. To úplně neklaplo. Nakonec více, či méně nervózní čekáme do 15:30. Horko, únava… no, co si budeme. Úsměvy zrovna neoplýváme. Uvědomuju si vnitřní nervozitu. Těším se ale, co když budu mít mořskou nemoc? Už je to tak dávno… Na pochyby nezbývá čas, už jsme nalodění, poklízíme jídlo a jdeme na to.
Naše jachta Bavaria Cruiser 51 patří už k těm větším. Její celková délka činí bezmála 15 metrů. Nabízí čtyři kajuty, které jsou po dvou rozdělené na přídi a zádi. K dvojici kajut připadá WC a sprcha. Centrální část spojuje kuchyňko-společenská místnost, kde se dá mimochodem také spát na rozkládací lavici. Trochu na punk, ale proč ne. Připlatili jsme si také za motorový člun, namísto klasického s vesly. Je poměrně rozdíl si na véču dojet motorákem, nebo doveslovat. O návratech ani nemluvím. I tak byla cesta z města vždycky vtipná. A upřímně se divím, že člun některá z posádek (mužských, logicky) při plném (pře)ložení nepotopila. 😂 Poměrně častou otázkou bylo, jak je to na lodi s vodou. No, vařili jsme si z balené, tu samozřejmě i pili (občas) a sprchovali se užitnou. Samotná loď má dvě nádoby na užitnou vodu, každá pojme 300 litrů. Jedna se nachází na přídi, druhá na zádi. S vodou je tedy nutné extra šetřit, bo ji při vyčerpání doplníte jedině v přístavu. Kotvení platíte, jak v přístavu (to mi bylo jasné), tak na bójce (to mě překvapilo). Jediná bezplatná kotvící varianta je klasická kotva, nebo opuštěné vodní tunely z druhé světové války. Místa, co nahání husí kůži jen z pouhé dálky. Pro lidi s úzkostmi a klaustrofobií asi nic moc. To kapka teorie.
Vyplouváme.
Day 1.
Ťukáme si pivkem a nervozita se rozplyne rychleji, než spatřená ranní mlha. Dívám se na mizející přístav a cítím hrozný štěstí. A bezmezný klid. Poměrně rychle se adaptuju na houpání, neuběhne ani hodinka a už zkušebně stojím u kormidla. První kotvení na kotvu a první koupel. Do moře jsme po celém dnu hromadně naskákali, jako hopíci. Voda absolutně průzračná a teplota víc než příjemná. Následuje první západ slunce, společná večeře, posezení na palubě. Nevyspání si vybírá svou daň v podobě brzkého odpadnutí nás všech. První noc na lodi. Kajutka je malinká. Pro dva akorát tak na přiDitulení. Obavy ze spaní na moři zažehnány. Alkohol ne, že nevadí, je naopak báječný vyrovnávač. Ono byste na lodi taky asi jen těžko uzemňovali, že jo. 😂 Pohupující se ukolébavka v praxi. Spala jsem jako do vody hozená.
Day 2.
Probouzí nás sluníčko. Kluci jako první skáčou do moře. Start dne v topu. Já použiju míň RAW taktiku v podobě vody z kohoutku. 😊 Rakiji na hezký den a na pomyslné vypálení červa už si ale dáváme společně. Po snídani vyplouváme. Zkoušíme plachtit. Vítr nám úplně nepřeje a po rozvinutí plachet si natruc slábne, ale dá se. Sedím s hrnkem kávy, pozoruju ubíhající pevninu a vlnky. Třpytí se víc, než kamínky od Swarovskiho. Vezu si s sebou téměř 600tiset stránkovou knihu, konečně bude čas ji přečíst. Pro dnešek si ale vystačím s nově nabízeným výhledem. První zastávka na koupání a barva moře v objevené zátoce jasně tyrkysová. No filter needed. Fakt, že jo. Skáčeme z lodi na hned. Den plyne nějak jinak. Pomaleji. Mám přesměrovaný telefon na kolegyni Nikču a právě to vědomí, že se mi nikdo nedovolá, navozuje totální myšlenkový reset.
Popoplujem a zakotvíme na bójce v zátoce Otok Ugljan. Čeká nás první večeře. Po dvou no make-up dnech se solí ve vlasech, nahodit aspoň malý tunning. Z pevniny nás přijede varovat hlídka, před blížící se noční bouřkou. Jsem sice v jiné části paluby, ale jeho větu: „Tonight will be a very bad weather.“ Slyším zřetelně. Nevěnuji tomu ale stejně, jako zbytek posádky velkou pozornost. Vyjma Toníčka kapitána, samozřejmě. Uchycení lodi na noc je zkontrolované. Jedeme na véču. Těším se. O místní rybí restauraci nám vyprávěli barvitě. Skutečnost předčila očekávání. Servírují čerstvé, ten den vylovené ryby a mořské plody. Nejprve Vám je donesou ukázat na podnose, Vy si vyberete a pak už jen čekáte. My dali takový ochutnávkový mix všeho, od kalamár, po tuňákový stejk. V životě jsem neměla lepší. Kluci jsou tu už za ta léta známí a celý servis i účet tomu odpovídaly. Jediné mínus – nemají sladoled (rozuměj zmrzlinu). 😁 Na závěr panáka pálenky, jako poděkování podniku a vracíme se na loď. Pár sklenek na palubě, povídáme. Zdenda vzal profesionálně z Plzně svíčku ve skle, i intimčo bude. Příjemně se zvedá vítr. Jdeme spát.
V jednu ráno mě probudí rány ve větru bouchajících lan na palubě. Bouřka se blíží. Začíná intenzivně pršet. Rychle zavíráme okna. Na naše WC už slušně napršelo. Déšť sílí, vítr lomcuje lodí. Všude je hrozný hluk. Blýská se, tak, že je chvílemi jasný den. Tonda kontroluje palubu. Ještě zvládám ležet, ale už se bojím. Faradayova klec, přece… Snažím se uklidnit. Hromy nabírají na hlasitosti. Bouřka je přímo nad námi. Loď se doslova zmítá na vlnách. Následuje rána, tak hlasitá, že všichni vyletíme z kajut do kuchyně. Blesk musel udeřit do nedaleké pevniny. Vystrašení si necháváme kolovat Rakiji. Každý si lokne, jakoby pil vodu. Tonda nás uklidňuje, že můžeme jít spát. Poslechneme. Kupodivu po chvíli, přitulená na Zděndovi jako klíště, opravdu usínám.
Day 3.
Slunce si dává načas a ani ráno nás s otevřenou náručí nevítá. Unavení pozorujeme dešťové pokračování. Po snídani vyplouváme více na jih za lepším počasím a stále na rozbouřenému moři. To jediné naší holčičí části nedělá úplně dobře. Mořská nemoc to není, ale divno ano. Ukazuje se, že Prosecco je lék na vše, vln včetně. Po druhém souhlasíme i s plachtěním. 😊 Prý jsme statečné. No nevím. Spíš pud sebezáchovy. 😅 Slunce pálí, jako by snad chtělo dohnat ranní schovku. 50tka faktor to jistí. Nutno podotknout, že i přes všeobecné strašení se s pořízenou Biodermou nespálím. Je nejen hypoalergenní, ale i fotostabilní a voděodolná. Stačí máznout ráno a po zbytek dne je klid. Můžu jedině doporučit. Konečně dojde i na knihu a ve spletitém popisu pana Nesboa zapomínám na vše.
Plujeme na ostrov Žut (v překladu žlutý), jež je druhým největším z Kornatských ostrovů. Kotvíme v přístavu. Naše čtyřka ihned zaujme pozici skočmo. Ve vodě strávíme zbytek odpoledne, div, že nám (ženám?) nenarostou žábry. Možná jsem přece jen v minulém životě byla žabka. 😁 Výhodou kotvení v přístavu je možnost využití místního sociálního zařízení. Bez dalšího poplatku můžete do sprch i na toalety. Takový přímořský kemp, ale vybavenost krásná a čistota na výtečnou. Konečně si dát sladoled. Místní zmrzka se stala nejdražším nanukem ever, ale to tak prostě je. Tradičně posedět se západem slunce v tváři a alespoň z části dohnat spánkový deficit.
Day 4.
Čtvrtý den bych nazvala odpočinkový. Přemisťujeme se na ostrov Otok Pašman. Odpoledne strávíme opalovačkou, koupáním a taky je nutné prosolit padleboard a nasbírat mušličky. Na večeři do přístavu na další rybí nálož. Vyvětrat šatičky a udělat řádný foto sběr při západu slunce. Z pivaře je vinař a místní červené hodnotím dost kladně. 😁 Skvělej den. Jsem šťastná a vděčná zároveň.
Day 5.
Po ranní rutině pokračujeme směr Zadar. Počasí se má pokazit a my už další obdobnou noc té nedělní zažít nechceme. Toník se mimochodem přiznává, že i on měl nahnáno. Kapitánské zkoušky má už nějaký ten pátek a každoročně vyráží na plavbu 2-3 do roka, ale i pro něj byla takhle silná bouřka premiéra. Holt vezměte ženský na palubu. Ve středověku dobře věděli, proč byla přítomnost estrogenu na lodích přísně zakázaná. Asi smolíme. 😂 Křest ohněm jsme, ale zvládly na výsostnou. Pánové to prý s námi čekali horší. 😅 To bych brala, jako poctu. V Zadaru nás uvítal nejbarvitější ze západů. Barvy duhy a moře klidné tak, že se až nechce věřit, co pak při hněvu dokáže. Koupačka a noc je ještě mladá. Spát jsme s Peťou šly jako poslední a nad ránem.
Day 6.
Tady se asi sluší napsat, že není dobrý nápad kombinovat červené víno s bílým. Nikdy, to si pamatujte. 😂 Bolehlav a nízký tlak nás v kajutách uvěznil o něco déle, než bývalo na lodi zvykem. Počasí se jeví býti nevyzpytatelné a sluníčko se rozhodlo svou přítomností obšťastnit někoho jiného a jinde. Teplo je ale stále. Ideální na výlet.
Bereme tedy auta a vyrážíme do historického Zadaru. Město krásné. Obehnané středověkým opevněním. Chorvatské uličky malebné a street food na každém rohu. Konečně dostávám hlad a kupuji si pizzu. Procházkou do přístavu. Je hodně návětrný a někoho moc šikovného napadlo v jeho mole vyvrtat otvory, které nárazy vln a stlačením vzduchu „hrají“. Celkem 7 akordů po 5 tónech. Mořské varhany. Rozhodně stojí za navštívení. Fouká neskutečně, moje uši s intenzivním větrem úplně nekamarádí. Jak pak se mi hodí šátek a získaná dovednost v jeho motání z Dubaje. 😊 Na rozlučkovou kávu a trošku víc než smutní zpět do Sukošanu. Zítra je den poslední a bohužel i návratový. Večer opravdu dorazí další průtrž. Bouřky jdou z několika směrů a nad přístavem se potkávají. Velká výhoda kotvení v přístavu. Uchycení lodi ze všech čtyř stran defacto znemožňuje lodi jakýkoliv pohyb. Už se ochlazuje. Lehce předbalíme a hurá do posledních zvlněných snů.
Day 7.
Ráno se slunko opět ukázalo, ale málo naplat. Teploměr hlásí 14 st. ve stínu. Aspoň nás to nemusí tolik mrzet. Během hodinky máme sbaleno. Loučíme se nejen s lodí, ale i s druhou půlkou posádky. Ti vyjíždí až navečer. Ještě přibrzdíme pro snídani v pekařství a už nám Velebit smutně mává na viděnou. BTW. Těžko uvěřit, že jeden den skáčete z lodě do moře a další Vám v Alpách sněží. Počasí má holt vlastní hlavu.
(Den příjezdu vs. odjezdu)
PS: Před odjezdem mi Zdenda říkal, že je plavba tak trochu punk dovolená. Dávám mu za pravdu, že to je v jistém slova smyslu velké vykročení z komfortní zóny, ale to já ráda. Počasí nám možná také úplně nepřálo, ale neměnila bych nic. Splněný sen. Už jen příště vidět ty delfíny.
❤
