Za poslední dobu přišly z mého okolí opakované dotazy na zážitky z řeckých cest. Podnět k sepsání článku se mi chvíli v mysli jen tak líně převaloval. Konkrétní nápad žádný, chuť tvořit s pozvolna narůstající tendencí. Nebyla jsem si ale zcela jistá, jak příspěvek správně pojmout. Během nedávného cyklo výletu (… o něm se nedozvíte zanedlouho) se osnova řeckých dálav začala barvitě skládat. Indikace bílo modrá. Chuť koprově výrazná, s měkkými tóny Violi. 🙂 Dáme si tedy Řecko na pokračování.
Korfu, aneb back in time.
Je to už hezkých pár let, tuším 15, kdy mi v cestovatelském hledáčku uvízl nápad uskutečnit zatím mou nejdelší dovolenkovou cestu a to na ostrov Korfu. V té době jsem ještě při práci dálkově studovala Humanistiku a většinu mého volného času spořádal sport, učení, práce a to všechno na třetí, nebo spíš na desátou. Potřeba doslova utéct povinnostem a užít si pocit nespoutaných možností během dvou týdenní dovolené. Budget dosti omezený, ale nadšení o to větší. Volba padla na cestovní kancelář A-turist, která je mimochodem aktivní dodnes. Najdete ji v Husovce naproti ČNB. Let to byl můj druhý, ale živě si vzpomínám na pocity, kdy jsem si v ruce slavnostně nesla své první zakoupené letenky a přemítala, jaké to asi bude. O letadle se mi i zdálo. V den odjezdu jsem byla regulérně nervózní. S sebou sbaleno víc věcí, než na Severní Pól, tištěný původce nesměl chybět. Let ze staré-dobré Ruzyně s OKáčkem. Dokonce i oběd na palubě nechyběl. Délka letu 2 hodiny a vyjma pár turbulencí na klid. Cílová destinace – letiště Ioannis Kapodistrias (tuším, že název si nezapamatuje nikdo 🙂 ), se nachází pouhé 3 km od hlavního města Korfu. Zážitkem je samotné přistání, páč je runway doslova obklopena mořem a navíc i skutečně krátká. Často se o ní hovoří, jako o jedné z nejnebezpečnějších v Evropě. Ještě jsem tuhle skutečnost nevěděla dopředu. Prudké klesání a ještě prudší dosednutí. Kdo má problém s vyrovnáváním tlaku v uších, jako já, nechť si obrní nervy a přibalí pořádný balík žvýkaček. Bonbon je málo. A ano, tenkrát je ještě rozdávali. Aneb dej si Airwaves a volně dýchej. 🙂
Autobusem do cílové destinace v Acharaví, kde jsme měli zapůjčený apartmán v bungalovu s balkonem a zahradou. Žádný přepych, ale lokace skvělá. Jídlo jsme se rozhodli řešit po vlastní ose, bo cestování a prví naše kroky tak mířili na pořádný nákup. Snídaně své, na svačiny ovoce, vyzrálé na sluníčku a zbytek dle aktuálních plánů. Víno ve větší než velké míře nesmělo chybět. První seznámení s Ouzem, (za mě tekutým pendrekem) a Retsinou (bílým vínem s pryskyřicí). Koho a proč napadlo, do vína přidat právě pryskyřici netuším, ale jako dobrý nápad se mi to nejevilo a nejeví. Rozhodně nedoporučuji zkoušet pryskyřici kombinovat s pendrekem! Bolehlav takový, že se i Budvar stydí. 😀 Západu slunce přiťukout Metaxou a východu jakbysmet. Divím se, že nemám kocovinu ještě dneska.
Na pláž 10 minut chůzí přes olivový háj. Přes olivový háj, který hlídali pejsci přivázaní ke stromkům. Nebudu lhát, první den byly slzy, druhý den mazlení a následující dva týdny každodenní krmení. Zvykli si rychle, po pár dnech kníkáním vítali. Srdce mi to rvalo na trilion kousků. Odvezla bych si je domů všechny. Pláž krásná, Jónské moře absolutně průzračné a vzduch prosycený vůní borovicové mízy. Celý ostrov je na řecké poměry nebývale zelený. Řekla bych, že nejvíc ze všech navštívených. Teplota v červenci atakovala každý den 30tky a moře mělo někde kolem 25. Tak akorát na příjemné ochlazení. První dva dny doslova jen leháro, drinky, procházky a jídlo. Ochutnávka prvních mořských plodů a okamžitá závislost na Grundlích a kalamárech (skloňování slova Kalamár je poměrně oříšek). V místní taverně, jak se řecké restaurace nazývají, jsem se poměrně rychle spřátelila s majitelem panem Nicholasem a domluvila u něj večerní hody v den výlovu. Do dneška si pamatuju, že to byl čtvrtek. Zážitek fenomenální. A to i cenově. Za obří talíř pro dva, plný rybek, kalamárů a chobotnic si Nicholas účtoval v přepočtu okolo 800,-. Dneska by to bylo tuším několikrát tolik. Jako poděkování pravidelným zákazníkům servíroval jím vypěstované hroznové víno, olivy a domácí Focacciu. Všeobecně mě po celou dobu nepřestávala udivovat jejich pohostinnost. Snad v žádné restauraci, v žádném městě se nestalo, že bychom nedostali bonus v podobě vína, nebo zmrzliny ke kávě. Tady jsem se také naučila pít Frappé, pravé, silné a neskutečně dobré a zajídat ho Baklavou s pistáciemi. Top strop kombo. O tučnosti nebudeme radši hovořit.
Řecká kuchyně, ač se řadí do středomořské, je celkově poměrně tučná. Prolíná se s vlivem nedalekého Turecka (historické okénko si dáme v dalším článku) a některá jídla, jsou jen místně pozměněná. Příkladem je řecký Gyros vs. Turecký Kebab. Základem je vždy kvalitní olivový olej, čerstvé bylinky, zelenina v podobě rajčat a lilku, (Musaka), z mléčných produktů sýr Feta a řecký jogurt (10 %). Z masa převážně jehněčí a kozí. A nesmím opomenout tzatziki. Ty ve velkém množství a ke všemu. Z dezertů právě výše zmíněná Baklava a Chalva. Obojí medově sladké.
Po odpočinkové části dovolené nastal čas na bližší poznání ostrovu. Z Čech jsme neměli zamluvené žádné posouvadlo a auto bylo na naše studijní poměry poněkud větší investice. No nic, bude skútr. Zapůjčení proběhlo takříkajíc na punk, ostatně, jako velká většina místních zážitků, ale k těm se dostanu. Skútr nevalného vzezření přivezený šoférem z půjčovny až před náš apartmán. Klíčky do ruky se slovy, ukaž, že umíš řídit. Já na motorce žádné velikosti, jako řidič neseděla. Evidentně ne jako jediná. První rozjezd takový, že jsem si ve vteřině vybavila scénu z filmu Flintstoneovi. Ty cupitající nohy vidím ještě dnes. Brečela jsem smíchy. Jediná. Pán z půjčovny vyděšeně zavrtěl hlavou, popřál mi hodně štěstí a regulérně utekl. Nechala jsem tedy logicky Flintstoena trochu potrénovat po okolí a se sbaleným batůžkem a vírou ve zlepšení nasedla vstříc zážitkům. Objeli jsme na něm postupně celý ostrov. S větrem o závod a s ještě větším ve vlasech. Zn. Copánek je dycky dobrej nápad, páč ten dred večer rozmotávat nechceš. Na to byl i můj Wonder – maska z býčích koulí málo, aneb řecká wonderwomen na hned. 😀
Prvním místem, které nesmíte, jako správný cestovatel minout, je hlavní město Korfu, řecky Kerkyra. Město dvou pevností, jak se mu často říká, nabízí vše. Od romantických zákoutí v historické části benátského opevnění, po nefalšovaný řecký ruch. Jako správné přímořské město ožívá zejména večer po setmění. To když venkovní teplota klesne na vlahé příjemno a do rána je ještě daleko. Nikdy nekončící venkovní party, živá hudba a tančení v ulicích. Ideálně se sklenkou Imiglykosu (řecký překlad názvu znamená polosladké). Snad jediné víno tohoto typu, které mi skutečně chutná. Lehké, jako mořský vánek a stejně tak svěží. S jemnými ovocnými podtóny. U nás jej můžete ochutnat v řecké restauraci Akropolys. Oceňuji i jako pivař. 🙂 Řídit jsem nemohla a nemusela, řádit oproti tomu ano. Půlnoční národní taneček Zorba s asi stovkou mě podobných a komu se „domů“ ještě nechce? Klasika. 🙂 Noční návrat plný divé zvěře v podobě koz, ovcí a jednoho vyřehtaného kozoroha. Mě vozit po lahvi vína fakt nechceš. Prej ráno moudřejší večera. No, nevím. Taky nevím, jestli mě ráno při snídani bodala do očí víc „misis“ kocovina, nebo slunce. Tehdy šlo ještě party vyběhat. A tak jsem běžela. Daleko. Až do nedohledna. Až dokud nabíhající endorfiny nezvítězily nad mozkovou mlhou. Tepovka na topu. O aerobní výši nemůže být řeč. Při cestě nazpět doběhnu pár v mém věku. Trochu mě překvapí jejich český pozdrav. Následný smalltalk a už vím, že bydlí hned vedle, kývnu na večerní posezení.
Pantokrator
Hora Pantokrator (hora všemohoucího), nejvyšší vrchol ostrova Korfu s nadmořskou výškou 906 m.n.m. Pro okolní mikro kopečky se zdá vyšší. Pro skútr nevalného původu ještě vyšší. Ze změti serpentin jde hlava doslova kolem. Ale ty výhledy. Přijdu si jako sovička, jen otáčím hlavičku. Nemusela jsem být ani diagnostik, abych ze slábnoucích zvuků motůrku pochopila, že tudy cesta nevede. Nebo spíš nepovede. Asi tak v půlce zatáček, v naprosto nejméně přehledném úseku, se přibližovadlo rozhodlo zdechnout. Po pár pokusech se motor znovu chytne, ale po mém nasednutí se situace opakuje. Ok, oba nás nevyveze. Za totálního zuření šlapu zbytek pěšky. Hora už mi tak malá nepřijde. Za žhnutí poledního slunce do temene hlavy se cítím, jako grilované kuře. Jen se hezky pomalu otáčet, aby byla kůžička křupavá stejnoměrně. Pěšinku hlavy si spálím tak, že mě večer bolí se jen učesat. Kdo by si taky bral s sebou kšiltovku, když budu mít helmu, že? Na druhou stranu jsem se mohla aspoň řádné pokochat nově nabízenými výhledy. Až na horu na horu se vyjet, ale nedá a poslední kilometry tak vedou po svých pro všechny. Dobrý nápad si jít ráno zaběhat. Na samém vrcholku se nachází nejen kouzelný klášter, který obydlují mniši dodnes, ale naštěstí i občerstvení pro vyprahlé turisty. Vypiju lahev vody a zchladím se frappéčkem. Výšlap za tu podívanou rozhodně stál. Často používám spojení – dech beroucí výhled. Zde ale rčení nabírá úplně jiných rozměrů a šla bych to klidně zas. Panorama na ostrov z výšin patří mezi jasné must seen. Večer se zážitku zasměju spolu s nově poznanými přáteli z Kladna.
Kassiopi
Rybářský přístav Kassiopi leží v klidné oblasti plné zátok a pláží. Obklopený až paradoxně zalesněným terénem. Díky pozvolnému vstupu do moře, jeho průzračnosti a členitému dnu je ideální pro fanoušky šnorchlování. Vydržela jsem podmořský svět pozorovat hodiny (a i přes kvalitní brýle si na následující dva dny uhnala moc příjemný zánět očí 🙂 ). Přímo v přístavu najdete dvě pláže a to Klamionas a Kogevina, na severu pak nejznámější Batarii. Všude perfektní plážová vybavenost a kromě barů a restaurací jsou samozřejmostí lehátka. Stačí si zakoupit kávu a lehátko je na celý den vaše.
Limni
Na pláž Limni, sem jsem se vyloženě těšila. Dostanete se na ní pěšky, a nebo po moři. Varianta dvě se mi tenkrát zdála zajímavější. Za relativně dostupnou částku (tuším v přepočtu 1000,-) a vratnou kauci jsem obratně domluvila zapůjčení malé motorové loďky (ne, nemyslím člun). Dodnes nechápu, kde jsem na to vzala odvahu. Anglicky si vyslechnout pokyny, jak ji „kapitánovat“, vyfásla SOS mobil v nepromokavém pouzdře, rozuměj v igelitovém pytlíku. 🙂 Ach ti Řekové. A vyjeli jsme. Na volné moře, podle mapky. Přesnou vzdálenost z přístavu si už nepamatuji, ale mělo to být 30 min plavby podél pobřeží (takzvaně nadohled). Koupačka na volném moři fantastická, i přes počáteční strach z hlubin pod sebou. Pocit totální volnosti. Nic není nemožné a nemožné je vše. Strachy jsem měla celkem dva, prvním bylo zakotvení, aby se kotva zakousla, následně i vytáhla a pak ze zajetí zpět v přístavu při zpětném chodu. Pláž malinká, oblázková. Aka film Ostrov. Všechno klaplo, i časový limit. Euforie ve výšinách. Tohle přesně na dovolené ve dvaceti zažít chceš. Ale co už zažít chceš o dost méně, je žralok na šlapadle. Kladňáci, nebo spíš mužská část, chtěla pláž vidět také, ale zároveň ušetřit, a tak si na místo lodě zapůjčili na půl den šlapadlo. Ušetřili pětistovku a po kroužení všem dobře známé ploutve v dosahové vzdálenosti si málem utrhli svaly na nohou. Rybku si natočili, o vtípku, tak hovořit nemůžeme. Večerní hádka ve vedlejším apartmánu kulminovala a opět slábla. Chvílemi to už vypadalo na smír, ale to jen slečna nabírala druhý dech. Uklidnila ji až lahev Imiglykosu. Tuším, že na šlapadlo už nevleze. Možná tak na Slapech.
Sidari
Nejrušnější z navštívených měst, ale pro mě doslova povinnost navštívení. Shodou okolností jsem právě v tomto městečku měla měsíc na brigádě sestřenku. 🙂 To nevymyslíš. Lidí je tu přemíra, tomu odpovídá i místní doprava. Jízda v X pruzích, klidně v protisměru, nepřestávající troubení a neustále hrozící kolize. Ital nebo Řek, to máte jedno. Díky bohu, že aspoň zde byl skútr spolehlivý. Se sestřenkou jsme se po chvíli hledání našli. Společně vyrazili na pláž a užili si toho nestandardního setkání. Za zmínku rozhodně stojí světoznámé mini pláže Kanál lásky, které najdete na pobřeží města.
Celá dovča, celé Korfu, moc hezké. A ještě hezčí se po letech do všech těch vzpomínek, chutí a vůní vrátit, byť jen na pár hodin, do pár vět a odstavců.
Dneska bych už cestovku nebrala, k pank naladění vzala jen příručák… protože co víc je potřeba? Nakonec vždycky stačí jen těch pár kousků, následných pár zážitků a dovolenkový pocket je kompletní.
