Přestože si každý rok říkám, že začnu dovolenou řešit s předstihem, skončí to tak, že měsíc před odjezdem běhám po cestovkách, vysedávám u Bookingu a se zmenšující se nadějí hledám něco, co bude odpovídat mému rozpočtu a alespoň trochu mému očekávání.
V loňském roce tomu nebylo jinak. Vybírat na konci července dovolenou s termínem v září znamenalo omezení možností na Turecko a řecké ostrovy. Bohužel pro Turecko, otázka bezpečnosti v tu dobu nebyla zrovna na jeho straně. Bylo krátce po incidentu, kdy tam v důsledku blízkovýchodní války dopadla raketa nedaleko jednoho z resortů a situace v okolních státech byla velmi vypjatá.
Co se Řecka týče, navštívila jsem do té doby pouze Rhodos a Santorini, takže jsem byla otevřena jakékoliv volbě. Rozpočet jsem i přes skutečnost, že vybírám nejlevnější varianty, musela zvednout zhruba o deset tisíc. V cenové relaci bezmála čtyřicet tisíc polopenze pro dvě osoby se nabízel řecký ostrov Chalkidiki. Asi poprvé jsem sáhla po tříhvězdičkovém hotelu, abych se vešla do budgetu. Nicméně na fotkách vypadal malý resort poměrně hezky a k moři to z něj nebylo daleko.
Z letiště nás na hotel klasicky odvezl autobus, který rozváží zákazníky dané cestovní kanceláře. Náš hotel se jmenoval Iris. Tvořila ho hlavní budova s restaurací v obklopení menších ubykací asi o čtyřech pokojích. Uprostřed areálu se nacházela travnatá plocha s bazénem a barem. Na tříhvězdu vypadal areál opravdu hezky a čistě. Hlavní budova byla překvapivě moderní. Já osobně byla ráda za bazén, protože nejsem fanouškem koupání v moři. A místní moře neuspokojilo ani mojí partnerku, takže se bazén stal středobodem naší dovolené.
Tentokrát jsem nebrala polopenzi. Jako veganky máme problém s výběrem, takže jsme si zaplatily pouze snídaně a večeře. Koneckonců na dovolené vstáváme relativně pozdě a o to déle snídáme. K obědu pak preferujeme spíše vychlazené pití a najíme se až u večeře. Počítaly jsme také s tím, že budeme asi hodně jíst venku ve městě. To byl ambiciózní předpoklad, který vycházel z mé zkušenosti na Santorini, kde jsem nevěděla, co jíst dřív.
Samotné ubytování tvořil pokoj s vlastní koupelnou a terasou. Bydlely jsme v přízemí, takže jsme z terasy mohly odcházet rovnou do bazénu. Dá se říct, že pokoj asi odpovídal tříhvězdě. Minimálně strohostí zařízení a nepohodlím, který poskytovalo naše dvojlůžko. Hned po první noci jsem se musela učit znovu chodit, protože matrace byla tak tvrdá, že jsem prakticky spala ohnutá přes vlastní kyčel. Celou noc jsem měla křeče do celého těla a kvalita podloží vyšla nastejno, jakobych spala na zemi.
K bazénu jsme se od prvního dne těšily už jen proto, abychom dospaly deficit v pohodlnějších lehátkách. Světlo do místnosti pouštěly jenom balkonové dveře překryté pevnými žaluziemi, takže v pokoji byla pořád tma. Na druhou stranu to znamenalo chladný úkryt před sluníčkem.
Přestože bazén nebyl největší a lehátek tu nebylo moc, vešlo se sem bez problému osazenstvo celého resortu. Buď tu nebylo tolik lidí nebo to skutečně nebyla nejvyhledávanější lokace. Část lehátek byla schovaná pod pergolou vedoucí od baru, takže jsme korzovaly kolem bazénu podle toho, jak moc zrovna svítilo sluníčko. V září už nicméně takové horko nebylo, takže stín jsme vyhledávaly snad jenom v pravé poledne.
Na pláž jsme to měly pěší chůzí něco málo přes deset minut. Výhodou bylo, že cesta vedla přes ulici, kde se dalo nakoupit jídlo a pití, takže cestou na pláž nás chladilo ledové pití a cestou z města jsme si ještě mohly nakoupit něco k snědku na večer, když by přišel hlad po večeři. Navíc to byl asi primárně krámek poskytující jídlo pro místní než pro turisty, takže se tu dalo nakoupit za pár Eur.
Všude se to hemžilo kočkama, které vyskakovaly z popelnic a schovávaly se v zahradách domů lemující cestu na pláž. Já jsem milovník koček, takže mi to nevadilo, ale dumání nad jejich osudem mi moc dobře nedělalo. Každou cestu k moři a zpátky na hotel jsem doufala, že všech sto koček bude v pořádku. 😀
Pláž v části Siviri, kde jsme bydlely mi, nebyla hezká. Krásnější pláže pamatuju z rodinných dovolených v Chorvatsku. Chaluhy se vznášely nad vodou zakalenou pískem a relativně blízko pláže kotvily lodě, což celkovému dojmu čistého moře také moc nepřidávalo. My jsme sem chodily spíše projít než koupat. Procházkou podél pobřeží se dalo dojít až na skály, kde už bylo moře krásně modré, ale nevypadalo moc bezpečně se tu koupat, protože vlny se tu tříštily o kameny.
Po malých útesech se dalo vystoupat po krkolomných cestách, které občas vyžadovaly doslova přelezení překážek a přeskakování z jednoho útesu na druhý. Přestože jsem se neustále bála, že mi sklouzne noha dolů, stálo stoupání za to. Výhledy byly krásné a určitě byla to asi jediná část Siviri, kde si člověk na chvíli řekl, jak nádherné je Řecko.
Já bych Siviri srovnala asi s nějakým českým maloměstem. Neurazí a nenadchne. Ve snaze užít si krásné a autentické Řecko jsem večer usedla nad mapou a telefonem a našla nám tipy na výlet. Ze Siviri je to všude daleko a já nesnáším cestování hromadnou dopravou. Podívala jsem se na půjčovny skútrů v okolí a hledala možnost, jak Chalkidi prozkoumat na dvou kolech. Šťastnou náhodou jsem narazila na webu na překážku výkladu některých skutečností, takže jsem se vydala na recepci, jestli by mi pomohli s originálním překladem podmínek zapůjčení skútrů. Slečna na recepci mi nejen pomohla, ale pohotově se mě optala, kolik Eur společnost za vypůjčení skútru požaduje. Vzápětí mi ukázala katalog jiné, partnerské, půjčovny, která nabízela cenu asi o dvacet Eur nižší. Vysvětlila mi, že si mám pouze vybrat skútr z katalogu, ona mi ho objedná telefonicky a ráno mi ho řidič doveze přímo před hotel. Byla jsem nadšená.
Ráno skutečně řidič čekal na parkovišti před hotelem. Vysvětlil mi v rychlosti, jak se skútr ovládá, podíval se na můj řidičský průkaz, dal mi podepsat jakýsi strohý předávací protokol, vzal si peníze a zase odjel. Měla jsem mu skútr nechat za dva dny opět na parkovišti spolu s oběma helmami a plnou nádrží.
Podle různých recenzí jsem vybrala dvě pláže, které měly patřit mezi ty nejkrásnější na Chalkidiki. První zastávkou byla pláž Possidi. Jde o výběžek, který tvoří jakýsi poloostrov pokrytý trávou a malými kamínky. Skútr jsme nechaly na vyznačeném parkovišti nedaleko obytňáků, ve kterých tu pobývali další cestovatelé. Na samotnou pláž to byl docela kus cesty a další kus na její nejužší cíp. Tam už, ale na první pohled byla docela velká koncentrace lidí, takže jsme usedly asi kilometr od ostrova, zhruba v polovině pláže.
Moře tu bylo naprosto nádherný! Průzračná voda lemovaná tyrkysovým horizontem, nad hladinou se odrážely sluneční paprsky a člověk konečně dostal ultimátní řecký zážitek. Všude byly mušličky a kamínky. Navíc jsem od pevniny nemusela jít daleko, abych se celá ponořila do moře. Navíc tu nebylo moc lidí, protože bylo ještě před polednem. Na druhou stranu není na Possidi možnost se schovat kamkoliv do stínu. Ani vyznavači sprch po koupání ve slané vodě tu nebudou šťastní. Ti prozřetelnější s sebou měli slunečníky. Současně se tu nedalo koupit žádné občerstvení, a tím pádem ani pití! My musely vydržet s tím málem, co jsme měly jako svačinu při cestě na motorce. Déle bychom tu už asi nevydržely. Hlavně jsme musely počítat s tím, že v horku musíme dojít ještě zpátky k motorce a do nejbližšího města to byl taky ještě kus cesty.
Z Possidi jsme jely do města Pefkochori, které se nacházelo na jihovýchodním cípu poloostrova. Turisty relativně nezatížené město má vlastní pláž, obchody a dokonce zábavný park. My jsme sem zavítaly hlavně kvůli studenému pití, možnosti dát si vodní dýmku a pokukování po krámcích. Je to docela velké město na poměry Chalkidiki, takže jsme se tu pohodlně zabavily až do večerních hodin. O to větší šok byla zpáteční cesta na skútru zpět na hotel. Přestože jsme si přibalily obě nějaký svetřík či bundičku, pocitová teplota za jízdy byla nějakých devět stupňů. Středozemím, kterým jsme se vracely zpět so Siviri navíc nevedou zrovna sofistikované cesty, takže jediným osvětlením za celou dobu byl svit dálkového světla motorky. Musela jsem se za jízdy hlasitě smát, protože partnerka, která seděla za mnou, se mě snažila rukama pojmout tak, aby hřála co největší plochu mého těla. Já já za jízdy jednou rukou překrývala alespoň jedno koleno, aby neprochladla. Kdo viděl scénu z filmu Blbý a blbější, kde na motorce jedou do Aspenu, ten si umí představit, jak jsme vypadaly my dvě.
Na druhý den jsme jely na pláž Orange Beach. I o ní se na internetu píše jako o nejkrásnější pláži. Já jsem z ní byla, přiznám se, trochu zklamaná. Na fotkách je Orange Beach lemována bílým pískem a bílým kamením, ale v realitě už tak hezká nebyla. Skoro mi připomínala běžné přeplněné italské pláže. Nicméně poležení u křišťálově čisté vody bylo i tak velice příjemné.
Celkově mě Chalkidiki příliš neohromilo. Nicméně pro účel, kterým bylo polehávání u vody a odpočinek, to až na nepohodlné matrace dokonale stačilo. Možná jsem si zrovna tento řecký ostrov jen neuměla náležitě užít, protože jsem nevěděla, do čeho jdu, a na co se můžu těšit. Jistě ale bude vyhovovat těm, kteří příliš nevyhledávají společnost dalších turistů.
