Španělský trip: Od Barcy po Gibraltar 1.díl

Jo vážení, tohle bude zase hodně dlouhej článek. Ale na to už jste u mě asi zvyklí.
Dneska vás s sebou vezmu na cestu, která se uskutečnila už v roce 2010, ale do dnes na ní ráda vzpomínám. Tehdy jsem byla ještě vdaná a s mým manželem jsme byli taková ztřeštěná dvojka. Dva spontánní punkáči, kteří se z toho života nepo…

Jeden osudový zářijový den nám tehdy „dovolil“ vydat se na cestu, o které jsme dlouho snili. Jednou takhle ráno jsem šla do práce a tehdejší firma se rozhodla, že propustí pár svých zaměstnanců. Já byla mezi nimi. Ten den jsem dostala výpověď pro nadbytečnost, s okamžitým datem. K tomu tedy nějaký papír o odstupném, ve výši tří platů. Oukej, jsem mladá, něco si najdu. Rovnou jsem tedy posbírala pár věcí ze stolu, rozloučila se a odešla. Nač čekat. Při procházce městem mi volal manžel. A říká mi: „Zlato, musím ti něco říct… něco se stalo“ – já na to tehdy odpověděla „No, mně taky“. Domluvili jsme se, že se za 10 minut srazíme v kavárně v centru – a řekneme si to osobně. Čekat na doma by bylo moc dlouhý. A jak vás napadlo, oba jsme měli kupodivu čas hned. Ten den, když přišel manžel do práce, se v jejich firmě vedení rozhodlo propustit pár zaměstnanců. No a kdo myslíte, že byl mezi nimi? Je to tak, byl to on.

Seděli jsme proti sobě v kavárně a když mi dopověděl svůj příběh, řekla jsem mu svůj.
Z mé strany zazněla otázka: „No… a co teď budeme dělat?“ Z jeho strany odpověď: „No, říkal jsem si, že bychom mohli odjet na ten trip do Španělska, vzít si chvíli volno.“
A tak v našem tehdy klasickém spontánním stylu… jsme se ještě ten den zajeli nahlásit na úřad práce. Odpoledne dali do kupy všechny doklady, domluvili rodiče, aby nám doma zalévali kytky. Večer zabalili kufry. A druhý den ráno vyrazili. Jeli jsme přes Německo a Francii. Po dálnicích, v malým autě. Tehdy jsme měli VW Polo. Ale zvládlo to skvěle. Cesta do Špáňa trvala zhruba 15 hodin. S pár pauzama a jedním přespáním v motorestu někde u Lyonu, jsme dalšího dne dorazili na Costa Barvu.

Barcelona a ubytování na Costa Brava Beach

První zastávkou byla klasika Costa Brava Beach. Tady byl asi každý, kdo kdy zavítal do Španělska.
Na úvod jsme si našli jednoduchý hotel v rezortu u pláže. Už teda netuším, jak se jmenoval. A když jsem se ho snažila dohledat, bohužel nyní nefunguje. Takže těžko říct 🙂 ale pravda je, že všechny ty hotely na Costa Bravě jsou tak nějak na jedno brdo.
Co se mně týče, nějak jsem nepochopila, proč je Costa Brava tak vyhledávaná. Pláže mají docela nepříjemný vstup do moře. Jdete vlastně z kopce, rovnou do hloubky. O čistotě taky nemohla být řeč. A navíc je voda celkem divoká a setkáte se s častými vlnami.
Ovšem Barcelona je skvělá. Pohodlně se z Costa Bravy nebo Costa del Maresme dá jet vlakem až do centra.

Je to město jako žádné jiné. Svou hravostí a netradiční architekturou i designem zaujme nejen umělecké duše, ale i zcela obyčejné smrtelníky. Přesně jako si získalo mně. Zajímavé domy, parky nebo ulice vás jen tak neomrzí. A co teprve bazilika, která se staví už od roku 1882 a stále není hotová. Ano, řeč je o uměleckém skvostu jménem Sagrada Familia. Můžete stát celý den a snažit se zbystřit všechny detaily na fasádě. Ale myslím, že ani tak se vám to nepovede. Antoni Gaudí, který celou stavbu navrhl, si na ní dal záležet. Celkové dokončení se plánuje na rok 2026, tak uvidíme. Dovnitř se bohužel v době naší návštěvy nedalo dostat… a tak si počkám na nadcházející návštěvu Barcy. Dalším skvostem je opět Gaudího stavba, Casa Míla. Najdete ji na ulici Paseig de Gracia. Ta byla kdysi postavena pro jednu vlivnou vdovu Rosarií Segimon i Artells. Zamiloval se do ní totiž vlivný aristokrat Pere Milà i Camps. To víte, z lásky člověk dělá věci… klidně by i lámal skály žejo, a tak se ne nadarmo stavbě přezdívá „kamenolom“. Kde šlo nedodržet přímé křivky, tam se tak stalo. Určitě doporučuji jít se podívat i do vnitřních prostor. Opravdu neobvyklá nádhera. A do třetice Gaudího skvostů zmíním ještě hojně navštěvovaný Park Guell. Jak ho shrnout v pár větách? Nádherný blázinec. Záplava barev. Mozaika. Spousta mozaiky. Když vstoupíte dovnitř, hned první potkáte okázalé schody, jež střeží drak z mozaiky. Není to jen tak, tento drak se vždy používá jako znak prezentující Gaudího díla. Pokud ho tedy uvidíte na dalších budovách, buďte si jistí, že se jedná o Antoniho dílo. V Barceloně jsme tehdy obešli spíše památky. Do Camp Nou na fotbal jsme zajeli až o rok déle, o tom v jiném článku. Pokud vám přijde že trochu spěchám, cítíte to správně… Čeká nás toho totiž ještě hodně. V Barce jsme strávili jen půl dne… a tak jediné jídlo bylo v restauraci Picasso, kousek od baziliky. Tím, že byl tehdy jídelní lístek pouze španělsky nebo katalánsky, pojali jsme výběr docela vtipně. Prostě jsme každý prstem píchli do nějaké části stránky, a to jsme si nechali přinést. Manžel měl tehdy větší štěstí než já. Přinesli mu grilované krevety a chobotnice s chlebem. Přede mně byl přistál obří talíř plný syrových mušlí. Co vám budu. Nejsem zrovna příznivce mušlí… a už vůbec ne syrových… ale 2 obrovské citrony, kterými jsem talíř doslova zalila, docela pomohli k tomu, abych oběd snědla. Za ty peníze to nešlo nechat. Další chvíle jsme takzvaně probloumali ulicemi a prostě se kochali tím vášnivým španělským vibem, který byl všude ve vzduchu. Za mně určitě stojí za to, udělat si do Barcy výlet i samostatně a na více dní.

Valencie

Další zastávkou byla překrásná Valencie. Dojeli jsme sem klasicky autem. Cesta trvala kolem 3,5 hoďky. Tady jsme strávili jen jeden den. Zašli jsme do místního akvária L’Oceanogràfic a na oběd. Akvárium neboli oceánografické centrum je největší v Evropě. Některé části jsou nad zemí a některé pod. V nadzemní části můžete třeba plavat s delfíny, najdete tu u vody i různé velké ptáky a přímořské živočichy. Spodní část je tvořena proskleným tunelem, který vede přímo pod vodou. Můžete tak z první ruky sledovat podmořský život takový, jaký je. Kolem vás plavou žraloci, rejnoci, drobné rybky… Za mě je to jedna velká nádhera. Často mi přišlo teda na mysl, jak silné je asi to sklo a jestli se celý tunel nemůže zbortit a zatopit nás 😀 ale naštěstí se nic takového nestalo. Strávili jsme tady pár hodinek a užili si také představení s delfíny. Oběd se odehrával v malebné restauraci na pláži, pár metrů od moře. Objednali jsme jak jinak než Paellu s mořskými plody. Genialita. O Valencii se říká, že je více pulzující, než Barcelona. Těžko říci, já tu strávila tak málo času, že to nedokážu posoudit. Více vám o Valencii bohužel neřeknu, ale myslím, že stojí za to si udělat čas jen na tohle město a věnovat mu několik celých dnů. Určitě se sem chystáme s nynějším přítelem na samostatný výlet na pár dnů, tak možná později poreferuji více.
Valencie mi ale přišla jako takový pěkný mix historie, přímořského života, i takového toho „měšťáctví“. Architektura je místy řízlá arabským stylem. Stejně tak na jídelním lístku často najedete i typově spíše arabská jídla. Tedy nevím, jak je to o 13 let později, než byla moje návštěva, tak si raději udělejte vlastní pohled na věc.

Určitě stojí za to tady navštívit také planetárium, operu a muzeum. Dejte si záležet ať stihnete také návštěvu tzv. Central Market, to jsou klasické místní trhy, ale za mně pojaté opravdu ve velkém. Živá španělská atmosféra se snoubí se širokým výběrem čerstvých produktů, masa, mořských plodů atd. Však to znáte, není nad přímořské trhy, ty si nikdy nenechám ujít.

Pokud máte rádi zvířata, nebo cestujete s dětmi, za návštěvu stojí také Bioparc Valencia, moc pěkná zoologická zahrada, která je pojatá prý hodně netradičně. Nenavštívila jsem jí, ale z doslechu mám jen samé dobré recenze.
Když by vás nic z toho nezajímalo, prostě s sebou plácněte na pláž. Protože ty jsou tady nádherné. Dlouhé kilometry zlatého písku a křišťálově čistá voda Středozemního moře. Perfektní.