Jasnou výhodou mého zaměstnání je možnost občasného pracovního vycestování. Když tedy došlo na školení v Táboře, ani chvíli jsem o své účasti nepochybovala. Jako jedno z mála jihočeských měst mi totiž v mém cestovatelském repertoáru chybělo. 🙂
Zpátky do minulosti
Když slyším slovo Tábor, jako první se mi automaticky vybaví ten letní, známý z našeho dětství a dospívání. Osobně jsem na tábory jezdit „nemusela“, nýbrž chtěla. Když ostatní děti plakaly, že nechtějí jet nikam pryč, já naopak moldánkovala, když jsme se vraceli. Ne, že bych se domů netěšila, to naopak, ale byla to pro mě vždycky absolutně nejdobrodružnější část prázdnin. Malé kozorůže totiž potřebuje nejen společnost, sport, přírodu a poznávání doposud nepoznaného, ale i dobrodružství, řád a výzvy. To vše a ještě mnohem víc tábor nabízel. A doma to přece znám, nejsem pecivál, ne asi? Mohla bych vyprávět, jak jsem ve třinácti letech vystřílela s puškou vleže bronz a viděla pak tátu prvně dojatého… Proděravěný terč měl na nástěnce v práci a kopii ve své dílně. Tam visí tuším dodnes. Tenkrát jsem jasně pochopila, že geny se prostě nezapřou a moje mamka, že padání ze stromů, rozbitá kolena a motání kolem aut ke mně patří a patřit nejspíš i bude. ♥
A do současnosti
Výjimečně jsem si před cestou nehledala zajímavosti, kam vyrazit, co vidět. Jednak jsme v rámci školení měli osnovu programu jasně danou a také mi přišlo poměrně fajn si zbývající volný čas nechat skutečně volný. Neplánovat a do ničeho se nenutit. Namísto škatulky musím… chci. 🙂
Prozatímní představa města byla pro ze školních lavic známého pana Mistra Jana, jednoduše dobová, husitská (nevím, jak jsem si vlastně husitství, jako takové představovala). Pro chválu mého okolí jsem byla zvědavá, jak moc městečko uspěje v porovnání s našimi historickými „velikány“ v čele s Krumlovem, Loktem, nebo třeba Kutnou Horou.
Druhou výjimečností bylo mé NEšoférování. Se mi často nestává, že na silnici hledím z místa spolujezdce. A povím Vám, je to fajn! Samozřejmě, pokud pilotuje osoba zdatná a nemusíte půl cesty instinktivně prošlapávat vzduchoprázdno pod nohama. 🙂 Já štěstí na řidiče měla a po krátké noci s upřímnými díky, místo směrového navaděče radostně přijala.
Vyráželi jsme v pondělí v půl 8 ráno. Po neděli to první vstávání bolí nějak víc, či co. Z garáže střemhlav do husté mlhy a směr práce. Vždy, když vidím hustou mlhu, vrátím se opět – nečekaně do dětství a vzpomenu si na tolik oblíbeného Rákosníčka. Aneb za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, neleží rybník Brčálník, ale Bolevák. 🙂 Přesednout z jednoho Rapidu do druhého a papa Plzničko. Kormidlo na jih (pozn. to říká právě táta) a v první řadě na kávu, neb ta dělá ráno i celý den. A pondělní obzvlášť. Jen, co jsme najeli na dálniční přivaděč, byla rázem mlha ta tam. Plzeňský dolík v praxi.
Předpověď sice hlásila pozdní babí léto, ale věřil tomu v půlce října asi málo kdo. Nelhala. Najednou je ten podzim naprosto jiný. Krásný. Spadané listí nepůsobí ani trošku depresivně. Zvesela hraje všemi barvami. Mlha se probleskujícími paprsky slunka slavnostně třpytí… opakovala bych se po sté, ale bez slunce bych dost pravděpodobně zašla, jako letní kytička. Kávu jsme si s holkami dopřály sice benzínovou, ale hezky venku a jen co se nadály, vjíždíme do Sezimovo Ústí, kde pracovní program začínal i končil. Z městečka toho moc nevím, snad jen, že jako táborská periferie mi z okna přišlo milé. A také stojí za zmínku restaurace U Bilíků. Typicky česká kuchyně, příjemné posezení a milá obsluha.
Město Tábor
Po školení krátký přejezd do Tábora. Ubytování ve vyhlášeném hotelu Palcát. Možno bloknout přes Booking, anebo a lépe přímo přes oficiální stránky hotelu. 😉 Pokojíček, jako pro panenky a příjemná recepční, aneb první dojem na jedničku. Po vybalení nejnutnějšího hned na procházku a řádně obhlédnout místní terén a také zdokumentovat možnosti, co, jak a kde. To dělám vždy, když dopředu tuším, že je a bude navštívené místo článkové. Náhodou nalezená vyhlídka kousek od Kozlovny rozhodně stojí za přibrzdění. Pivko v Kozlovně rovněž. 🙂
Další kroky míří k náměstí a já pomalu, ale jistě ožívám. Doposud jsem město hodnotila kladně, ale historicky na mě úplně nepůsobilo. Ale, čím blíže náměstí, tím dobová atmosféra stoupá. Dlážděné, křivolaké ulice s roztomilými domečky, jež zdobí restaurovaná sgrafita a výrazné domovní štíty. Malinký Krumlov s mnohem méně turisty. Fotím snad jako jediná. Nepřekvapivě. Jsem takový česko-japonský turista s očima navrch hlavy.
Náměstí překrásné, v čele se sochou Jana Žižky, který nesmí pochopitelně chybět. Víc než socha mně osobně zaujal gotický kostel, měšťanské domky a přenádherná Radnice, která je národní kulturní památkou a pyšní se hned dvěma zajímavosti. První jsou hodiny s jedinečným 24 hodinovým ciferníkem, namísto klasického 12 hodinového. Často jsou nazývány táborským orlojem. A druhou je gotický sál, který je pro svou rozlohu 250 m2 druhým největším u nás. Přišli jsme ve správnou chvíli. Sluníčko zrovna po celodenní úspěšné štaci zapadalo a jasnou oblohu pozvolna barvilo do nachova. Poslední paprsky dne nám zamávaly přesně nad radničním towerem, kde je i vstup do Husitského muzea a hlavně podzemí.
Oficiálně jsou návštěvní hodiny do 17:00, my měli, jako překvapení domluvenou večerní prohlídku. Pro klaustrofobiky asi nic moc, pro nás zvídavé a tajemno vyhledávající paráda. 🙂 Průvodčí nás hned v prvopočátku postrašila, že v předešlém turnusu na jednu paní zapomněli a ta pak strávila v podzemí hezký večer nejspíše rozjímáním o tom, že se nevyplácí zůstávat pozadu, ale zdali je to příběh pravdivý, ví jen vypravěč. Věřtě – nevěřte. Celé podzemí je příjemně osvětlené a jediné doporučení krom nezapomnění se, je se teple obléci. Teplota o dobrých 15 stupňů nižší. Kdo navštívil kupříkladu Koněpruské jeskyně, ví, o čem mluvím. Podzemní chodby se táhnou pod celým náměstím a důmyslně z nich lze dojít do sklepa každého domu. Nebo spíše naopak. Dříve tak umožňovaly rychlý a efektivní úkryt před nájezdníky. Dnes jsou již dveře pochopitelně zazděné. Prohlídka je formou okruhu s barvitým vyprávěním. Ve středověku sloužilo podzemí nejen jako uprchlická skrýš, ale trvale zde bydlely chudé, ovdověné ženy, jejichž muži zahynuli v husitských bitvách. Vyhloubená místnost v syrovém kameni, o velikosti 2×2 metry, s výškou „stropu“ 1,5m, bez dveří… pochopitelně. Všudypřítomná zima, vlhko a absence světla. Podmínky pro vše, jen ne pro život. Spíše pro přežití. V hlavním sále si můžete vhodit do vody minci pro štěstí. Bacha na mobily, také si jich zde už pár zaplavalo. A pro mne nejzajímavější část – podzemní muzeum obrazů s výjevy z dob husitských. Sečteno podtrženo, nikdo se neztratil, telefony neuplavaly a po chvilkovém zápasu paní průvodčí s vchodovými dveřmi, jsme se všichni dostali bez újmy ven. 🙂
Řádně vyprocházkovaní jsme zamířili na další štaci – večeři. Trošku jsem čekala stylovku v podobě středověké krčmy, ale rezervačka na nás čekala v Táborsko-kubánském baru Havana. Nutno podotknout, že kubánský má nejen název, interiér, ale hlavně drajv. Na uvítanou jak jinak než rum. Kuchyně vyjma jihoamerických specialit nabízí i senzační stejky a pro vegouše jídla bezmasá. Sice jsme si na večeři chvíli počkali, ale rozhodně to stálo za to. A kdo má po jídle rád stejně, jako já sladkou tečku, ať si nechá v bříšku kousek místa! A k dezertu kávu, jak jinak než malou, silnou, doslova opojnou. Rozloučení opět s rumem a už se kolíbáme půlnočním městem k hotelu… Když jsem zaslechla ponocného odříkávajícího dvanáctou hodinu, zauvažovala jsem, kolik že těch rumů vlastně bylo?! Ale ne, neblázním, vskutku po náměstí ponocný chodil a zvesela hlásil a vytruboval. Naprosto nevšední zážitek na závěr báječného dne. Procházkou na slehnutí nazpět a nenechat se zlákat k pokračování formou tanečků. To by mi šlo. A bavilo. Moc. Ale nemilosrdný budíček je za chvíli a navíc pan školitel ostrý, jako břitva. Není radno pokoušet!
Jak už víte, zbožňuji snídaně a ty hotelové pochopitelně nejvíc. Vždycky se těším a zároveň doufám, že si hotel nepokazí reputaci právě jimi. Palcát rozhodně nezklamal, ba naopak neuvěřitelně překvapil. Mají vlastní pekárnu a jejich pečivo, domácím chlebem počínaje a křupavými croissanty konče, je naprostý top strop. Vajíčka krémová, kaše ve skle, čerstvé smoothie, freshe. Prostě všechno. Shodli jsme se jednohlasně, že mít více času, protáhli jsme si snídani na brunch.
Hotel mimo jiné nabízí i krásný wellness, který jsem protentokrát z časových důvodů nestihla, ale mám v plánu absenci dohnat při příští návštěvě města. Ale jakožto správný pisálek zvídavý jsem do něj po dohodě s recepční alespoň nahlédla. Prý se těší, až článek vyjde. Tímto slečnu zdravím a ještě jednou děkuji za vstřícnost. 🙂 Kdo by tedy zatoužil po dávce relaxu, může využít jednu z mnoha místních saun, vypít si sklenku sektu ve whirlpoolu a na závěr se zchladit kupříkladu v Knejpově chodníčku. Bonus na konec v podobě masáže. Na výběr jich je víc, než dost. 🙂
Školení uteklo díky bohu, jako voda ve výše zmiňovaném chodníčku. Jen mezi námi, nebyla jsem toho dne nejostřejší tužkou v penálu. 😀
Závěrečná procházka po Táboře, nasát poslední doušky podzimního města a na viděnou příště. A že bude příště. I s Abbynou… ale o ní také až příště.
PS: Na rozloučenou nám začalo pršet štěstí. Načasování na jedničku. Ve všem.
♥
Pár výletnických typů na závěr
Za návštěvu jistě stojí Muzeum čokolády a marcipánu… (Hmm, vědět tak o muzeu dřív… ), nebo ZOO Tábor a pro ťapálky, či neúnavné na procházku hradním parkem kolem vodopádu Jordán až ke stejnojmennému rybníku.
