Jednou mi má kozoroží kolegyně mezi řečí řekla, že nový vztah je dobré otestovat v extrémních podmínkách hor. Že to tak dělá. Cíleně. Že se skutečný charakter při náročné túře ukáže dřív, než je možná i chtěno. Hezky se zažít a každý náročný kilometr prožít. Tenkrát jsem se tomu smála. Přišlo mi to lehce přitažené za vlasy. Přece se nepojedu s někým vzájemně testovat. Jednoduše, buď víš, proč a s kým jedeš, nebo to nedává smysl. Ve skutečnosti spíš myslela, že jeden druhého během x-tého kilometru, zpocení až za ušima, za působení různých povětrnostních vlivů poznáte líp, než vystajlovaní a na sebe se usmívající u šálku kávy a šlehačkového dortu. 😀 To jednohlasně ano.
Už během větrné Rujány jsme plánovali, že společně vyrazíme za poznáním na víkend. Oba nás baví sport vč. chůze, příroda a hory doly obzvlášť. Bude pořádný horský trek. Ani na vteřinu mi před samotným výletem její slova nenaběhla. To až v průběhu, někde pod vrcholky. 🙂 V tom nejlepším možném světle.
Nápadů máme oba plnou hlavu, víkend jeden. V tomhle vidím asi největší úskalí dnešní upracované doby. Úkolů a povinností je spousta, volného času oproti tomu pramálo. Ale jak mi Zděnda na Rujánu napsal:“ Když je vize a snaha, jde všechno,“ tak měl i pravdu. Nemožnosti vznikají ze strachu a obav v naší hlavě, ne v srdci. To má jasno a hodlá podle toho i bít. Ale dost už úvah. Možností bylo ve hře snad tucet. Divoká karta nakonec padla na naše nejvyšší hory Krkonoše. Výstup na Sněžku si necháme na příště a vyrazíme do Benecka.
Benecko, nebo také Nebesko (jak se krkonošsky nazývá) 🙂 je vlastně taková Špindlovská periferie. Nacházející se v Jilemnické oblasti, necelou půl hodinu autem od centra Špindlerova Mlýna. Malá horská obec o tisícovce stálých obyvatel a asi 500 domcích. V zimě si zde parádně zalyžujete, neb nabízí poměrně vybavený sky areál vč. snowtubingových drah. V okolí nespočet běžeckých tras. Po zbytek roku přeje cyklistice, a samozřejmě turistice. Na kolo se sem těším moc. Jen na ta převýšení trošku potrénovat. 🙂
Cesta z Plzně při páteční špičce okolo 3 hodin. Ubytování v penzionu Na Začátku. Na začátku všeho. ♥ Penzion je komplexně boží a taky dogfriendly. Abbyna v něm hned po příjezdu našla kámošky z řad Havaňáčků. Majitelé, sympatičtí manželé z Prahy, pro jejichž mužskou část je typický majstr obchodní duch. To bylo samé… pivečko sem, slivovička tam. Prodal by mrtvému zimník, nebo jak se to říká. 😀 Navíc oplývá specificky chytlavým smíchem. Nutno slyšet. 🙂 Přivítali nás na parkovišti, zeptali se na cestu a než jsme si odnesli věci na pokoj, nachystali večeři. Vaří si sami, to se mi líbí. Véči tedy zajištěny, oběd někde ve výšinách a snídaně klasicky švédským stolem. Časem se přizpůsobí Vašim plánům. 🙂 Po jídle, pivku a nevyhnutelné slivovici, respektive po dvou, bo nepůjdeme na procházku nakřivo, to by se obzvlášť na horách mohlo vymstít, jsme vyrazili vyvenčit zvířátko a trochu se porozhlédnout po okolí. Kamenem úrazu se stal fakt, že Benecko večer zhasíná pouliční osvětlení. Buďto šetří, nebo chtějí návštěvníkům dopřát trochu romantiky. Jenže rázem je tma, jako v pytli a ani svícení mobilem se neukázalo, jako dostačující. Bělounká Abby se bála udělat krok, neb si neviděla na packy. Já trošku zajančila, neb jsme neviděla jí. Otočka a jdeme bydlet. Ráno je taky den. 🙂
Počasí nám přálo na výbornou a probudili jsme se do krásna. Z plzeňských 35 je horských 25 a nahoře na hoře bude ještě líp. Na trek prostě ideálno. Zbožňuji hotelové snídaně, před výšlapem o to víc. Hezky pěkně doplnit energii slaným i sladkým, obří kafe navrch a už balíme batůžky se svačinou a převlečením. Drahá polovička se mému balení lehce podivila, ale já se znám, zpotím se tak, že budu za náhradní výbavu ráda. A byla, ale o tom až dál.
Autem přejedeme na parking do Špindlu, odkud pokračujeme horským busem až pod Špindlerovu boudu. Upřímně jsem ráda, že sedíme, bo se během následující půl hodinky autobus zaplnil tak, že nemůže při případné kolizi nikdo ani spadnout. Venku nás uvítal jiskrný vítr, po Rujáně jsem ale trénovaná, tílko je adekvátní oděv a bundu na nějakou dobu ještě odkládám. Slunce si hraje s mraky na honěnou a na výšlap nám hřeje do zad jen chvílemi. Plán byl asi 18 km okruh končící zpět u auta, i proto jsme ho nechávali ve městě, ať neťapeme po stejné tam i zpět. Následujících 8 km jen stoupáme, poměrně prudce, ale hlavně stále. Abbynka 18 km po horách ještě nešla. Počítá se i s jejím poponášením, ale zatím maká statečně. Vítr chvílemi sílí a bunda se hodí. Mezizastávka na Petrových skalách a kompletní převlékání č.1. Samozřejmě jen mé. 😀 Říkám tomu běžecká termoregulace. Zní to líp, než že se prostě při fyzické námaze potím, jako to růžové čtyřnohé. 🙂 Výhledy začínají nabírat na malebnosti a veškeré starosti a myšlenky zůstávají v propadlišti dějin a o dobrých 500 výškových metrů níž. Minimálně pocitově. Sušenka, pivko, Abby napít a piškot.
Pokračujeme po hřebenu, už spíše polské strany. Telefon nabízí roaming a já fotím o sto šest. Z klasické horské cesty se stává kamenitá strž a připadám si, jako kamzík. Nebo ano, kozoroh. Podotýkám, že s námi celou trasu „jelo“ i pár nadšenců na kolech. Za zmínku stojí jeden manželský pár. Paní kolo z valné většiny tlačí, přes kameny přímo rve. Jak se asi cítí? Ví, že nemá jinou možnost, než se dostat na sjetitelnou cestu. Výraz hovořící za vše. Bála bych se jí nabídnout i pomoc. A jak se asi cítil pan manžel? Ten musel po návratu na hotel dostat hroznou bídu. Za předpokladu, že to byl jeho nápad a já předpokládám, že byl. 🙂
Mraky se honí a v dálce je znatelně vidět bouřková clona. Slunce ostře bodá. Deště se nebojím, ale bouřku na vrcholcích zažít úplně nechci. Je ale daleko, v Polsku se jí líbí. Jen ať si tam zůstane. Nad hlavou nám krouží Orlovec… Není nad to, si před túrou číst příběh o jorkšírovi, kterého před zraky svých nic netušících páníčků odnesl orel přímo do skal. To Abbynu by při její váze odnesl i středně vykrmený holub!! No nic, nespouštím z ní oči… Zaimprovizujeme a prodloužíme si trasu až na Sněžné Jámy. (pozn. Mohutné ledovcové kary). Cesta přes balvany, některé fakt ostré. Podjede mi noha, orvu si ruku (typická já) a vyděšený tlukot srdce je slyšet snad až do Špindlu. Natažené ruky se chytnu, jako topící se stébla trávy. Zvířátko se už pro jistotu nese. Tady by jakékoliv škobrtnutí dopadlo fatálně.
Jestli byl něco můj dosavadní krkonošský sen, který jsem ale nahlas nestihla vyslovit, tak spatřit právě Sněžné Jámy. V létě, kdy jsou obnažené a vynikne tak celý jejich majestát. Aneb, kyvadlo nemám, jámu jo a pořádnou. 😀 Lidé v dálce snadno zaměnitelní za mravenečky. Výhled na vysoko položené ledovcové jezírko, o kterém jsem ani netušila, že v Krkonoších je. Spíš Alpy, než Krkonoše. Naprosto dech beroucí zážitek. Fyzicky i duševně. Nemůžu se vynadívat. Pauzujeme. Abby středem pozornosti, ocásek hore, všechno pozoruje a s nadšením hltá. Doslova. Hrst granulí v jejím mini bříšku zmizí tak rychle, jako jindy s rozvahou žvýká granuli jednu. Na obědovou pauzu zastavujeme na Labské boudě. Smažák a malé pivo. Strašně bodly. Cena víc než vysokohorská, ale to tak prostě je. Relativně odpočatí improvizujeme podruhé a už je naprosto zřejmé, že z původních 18 km, bude jistých 25. Ale každý metr stojí za to!
Stáčíme se po polské straně hor, přes Pramen Labe a pokračujeme na kaskádový Pančavský vodopád. Ten mi v turistickém repertoáru také chybí. Vodopád je nejvyšší u nás, tvoří ho čtyři hlavní stupně a z výšky 148 m padá až do Labského dolu. Máme štěstí, že je po deštích hodně vody a opět se budu opakovat, ale české krajině se okolí podobá, jen pramálo. Rozhodně doporučuji přibrzdit na Ambrožově vyhlídce, ze které je úžasný výhled, jak do Labských dolů, na Kozí hřbety, ale i na pro mě zatím nepokořenou Lysou horu (viz. Jeden z předešlých článků 🙂 ).
Za hlasitého zurčení postupujeme dolů, přes mostky, podél hladkých stěn až do Labského dolu. Abča se už průběžně nese, ale je teda megastatečná. Po cestě dolů už se ozývají nejen znavené svaly, ale hlavně uběhaná kolena. Brzdíme každým krokem, klesáme stejně prudce, jako jsme stoupali. Stáčíme se kolem (zatím-spíš) říčky Labe, která Zděndu vyloženě láká ke koupeli. V jednom klidnějším meandru, který se otevírá přímo pod dalším vodopádem, už nevydrží a volání řeky vyslyší. Asi vteřina a už se koupe. Upřímně nedokážu odhadnout teplotu vody, ale mým nožkám to do křečí stačilo. Ač se už pátým rokem otužuju, představa ledové koupele, ale hlavně následného sušení se na horském vzduchu a bez ručníku, mě neláká. Ale zážitek to byl i tak pro oba. Situace se opakuje dvakrát. Jen s tím rozdílem, že podruhé už já nesmočím ani prstík a on si nejprve naprosto v klidu ve vodě sedne (asi hybernuje) a pak se rozhodne (ještě lepší) jít korytem a mikropeřejemi ještě níž. No jasně, trošku pískám, páč se o něj bojím. Logicky. Jakože cože? Jsi byl v minulém životě lední medvěd? ♥
U auta vypínám své Garminy na 25 km. Tak to bychom měli. 🙂 Cestou do Špidlu mi ještě vezme na Labskou přehradu, za jejíž hráz se zrovna rozhodlo schovat sluníčko. Moc hezký.
Finální západ slunce pozorujeme z verandy, přes sklenici pivka. Ještě hezčí. Povídáme. Líbí se mi, že s námi celou dobu až do pozdního večera sedí i majitelé, ač u jiného stolu, ale také spolu. A také povídají.
Spíme jako koťata a ráno lehce rozmrzele balíme tašky. Snídaně po předešlém dni ještě větší. Kafe pro jistotu dvě. A vzhůru do oblak. Vyrážíme za dalšími výškami tentokrát směr Kořenov na rozhlednu Štěpánka. Kopeček se zdál zprvu zanedbatelný, ale po včerejším horolezectví, je poměrně citelný. Abbyna už ťape jako oslík, ale pořád se drží v tempu. Navíc je výrazně tepleji, páč jsme výškově níž. Další bod zdolán a další z topových výhledů do okolních vrchů a vršků zaznamenán. Telefonem, očima a hlavně duší.
Původně to měl být poslední zážitek před návratem domů, ale mistr improvizace mi splnil další přání a my jen přejíždíme do nedalekých Jizerek, které mám v cestovatelském hledáčku dlouho. Opět s bouřkou v zádech. Co v zádech, spíš za krkem, zdoláváme okruh po Jizerské magistrále. První část, po betonové cestě, jako by z oka vypadla těm mě tak známým brdským. Vzduch voní po houbách, já koukám doprava, Zděnda doleva. Abbyna rovně a evidentně se modlí, ať nejdeme zase 8 hodin. Rčení, že něco roste, jako houby po dešti, vzniklo dozajista tady. Houby, doslova kam se podíváš. Hřiby a hříbky všech velikostí a tvarů po desítkách. Houbařské srdce plesá. Dobře, plesalo by, mít je tak v čem odnést. Mám sice náhradní převlečení pro případ jara, podzimu i zimy, ale vyjma plného batohu nic. Škoda převeliká. Abbyně je to jedno, té víc vadí, kam pořád z cesty lezeme. Ve chvíli, kdy každý míříme do jednoho „pangejtu“ je mírně řečeno nesvá. Smečka má být pospolu. 😉 Mě to štve, jeho víc. Potutelný úsměv a začne tahat na cestu větve. Nechápu, ale čekám. Za chvíli je jasno. V místech největších nalezišť vytváří důmyslné větvové šipky, to aby to další nadšenci měli snazší. V duchu přemítám, koho by asi trklo, že značení vybízí ke sběru hub? Legenda tu nikde není, text pod čarou také ne… jdeme dál a po pár minutách se míjíme se skupinkou turistů s košíčky. Ano, přichází chvíle „Zet“. Vysvětluje šipkové značení. Vzájemně si popřejeme fajn den a pokračujeme. Má radost. Já mám radost, že on má radost a Abbyna je spokojená, že jsme spokojení my. Kruh se uzavřel.
Druhá půlka celkem 12 km okruhu je o dost kochatelnější. Procházíme horskou tundrou. Louky prošpikované rašeliništi a jezírky. Ukazatel ji doslovně nazývá unikátním vrchovištěm. Nový pojem. 🙂 Jen pár kilometrů a ráz krajiny absolutně odlišný. Bouří už přímo nad námi. Nabírám svou taktickou pochozí rychlost a Abča se nese, na to už její mini nožky nestačí. Bouřku prosím nechtít. Jsme naštěstí rychlejší. Projdeme i síť mokřadů po mých oblíbených dřevěných chodnících.
Od osady Jizerky a obědu nás dělí už jen procházka loukou a první horské chaty. Hladoví, jako vlčáci zamíříme do restaurace, jak jinak než na Jizerce. Zvířátku automaticky přinese pan číšník vodu a lehce nás odrazuje od objednání dvou hlavních chodů. Prý jen ty mé ovocné knedlíky jsou pro dva. Je vidět, že nezná hladovou Ditu, pravda, poslední si dal Zděnda jako sladkou tečku, ale i to mu přišlo nevídané. Chuťově paráda a obsluha vážně moc milá. K autu už „jen“ vystoupat poslední krpál a unavení, přejedení, ale total happy zamíříme k domovu. Dnešních 16 km stačilo. Fyzicky. Jinak bych nejradši zastavila čas a dala to celé odznova. 🙂
PS: omluva všem za délku elaborátu, ale nějak to nešlo pokrátit. 🙂
PS2: Jo, Smrti neutečeš. Ani nechceš. Kdo chápe, ten ví. Kdo nechápe, pochopí třeba v dalším článku.
Schválně, kam to bude příště?
♥
