asi ve svém okolí neznám nikoho, kdo by neměl Šumavu rád. Osobně to je jedno z mých nejoblíbenějších míst u nás, které je dojezdově fajn i jen takzvaně na otočku.
Tentokrát zněl ale plán jasně, jet alespoň na jednu noc a to jen já a psí holčičky.
…A tak jsem o jednom nedělním večeru během necelých deseti minut naplánovala celý výlet.
Jako výchozí lokaci jsem strategicky zvolila Prášily, kde je nejen spousta turistických tras, krásných míst k navštívení, ale také je už dobře znám a riziko ztracení se někde v lesích, bylo z mého pohledu minimální. 🙂 Orientační smysl nemám špatný, ale jeden nikdy neví, že?
Ubytování jsem jako vždy rezervovala na Bookingu (představou byla stylová horská chatička…) tu objevený penzion U Jakuba, splňoval na první pohled.
Den „D“
Vyrazily jsme v pátek ráno hned po snídani, auto plné, jako bychom s holčičkami jely aspoň na týden. Vzhledem k aktuálnímu podzimnímu počasí jsem pochopitelně přihodila už i teplejší variaci výbavy. Zbytek kufru zabraly pelíšky, hračky a další děsně nutné potřeby pro psí slečny. 🙂
Cesta byla pohodová, se sluníčkem a úsměvem ve tváři. Vyjma jedné objížďky a asi půl hodinové kolony u Přeštic se jelo doslova samo. Až mne popravdě překvapilo, jak málo lidí v pátek a hlavně, za tak krásného počasí, na silnici jelo. Ale jedině dobře, rallye Šumava tak mohla vesele započít. 🙂 V Klatovech jsem ještě přibrzdila dotankovat žabce benzín, mě kávu a pejskům vodu… a už jsme míjely odbočku na Prášily a po chvíli hledání parkovaly u nejstylovějšího penzionu, jaký jsem doposud viděla a navštívila.
Roubenka jako ze starých časů
Chata U Jakuba je nejstarší dochovanou roubenkou v Prášilech, s krásnou zahrádkou, ohništěm a pokojíčky jako u babičky. Z prostor na mne doslova dýchlo dětství. Takový skanzen mezi vší tou novotou a přepychem.
Jídlo si zde sice každý řeší sám, ale kuchyňka je plně vybavená a když budete mít štěstí na partu, jako já, budete snídat lépe než v lecjakém hotelu.. každý z nás prostě nachystal, co měl s sebou a pojem švédské stoly, tak nabral úplně jiný rozměr. Ale to předbíhám.
Po příjezdu jsme se bleskově „ubytovaly“. Respektive, já vynosila všechna zavazadla a seznámila se s částí osazenstva. Klíče mi k mému údivu předal starší pár z Brna. V rychlosti mi vysvětlili, jak to chodí a také, že majitelé vůbec nepřijedou a prostě věří, že si vše potřebné, od informací po zmiňované klíče předají mezi sebou návštěvníci.. v dnešní době pro mě něco nevídaného.
Rozloučila jsem se, popřála hezký den a už vybíhala na turu s netrpělivě poštěkávajícími teriérkami.
Z vesela na Poledník
Na první den jsem zvolila mou oblíbenou trasu na Poledník, přes Prášilské jezero a zpět. Celkem nějakých 20 km. Počasí nám opravdu přálo. Slunce, příjemný horský větřík a teplota kolem 17 st, no prostě ideální na půldenní ťapkání.
Po pár hodinách jsme došly na Poledník, kde se ten den zrovna slavnostně znovu otevíralo občerstvení.
Nám tedy zakoupení sváči pro velkou slávu nevyšlo, ale naštěstí jsem jako vždy měla sbalenou svačinu i ňamky pro hafany. Po krátkém odpočinku a posilnění se, jsme vyrazily na cestu zpět. Nutno podotknout, že dolů se šlo ještě lépe. 🙂
Celá trasa nám trvala i s pauzou něco málo přes 4 a půl hodinky a nebýt už pozdě, ještě bych ji nejspíš protáhla.
Když se sejde dobrá parta
Po návratu jsme se seznámily se zbytkem nocležníků včetně jejich čtyřnohých miláčků a domluvili se na společném večerním pečení špekáčků.
Já, místní benjamínek, zaběhla pro točené pivko a po návratu mě už vítalo praskání ohně a vůně škvařících se buřtíků. Tábořiště je situováno s výhledem do hor a při soumraku byla atmosféra doslova dech beroucí.
Něco jsme popili a vyrazili všichni na kutě. Přece jen nemalé množství nachozených kilometrů, horský vzduch, večerní chladno a nějaké to pivko, udělaly své. 🙂
Vyspaly jsme se s holkami doslova do růžova. A podle večerní domluvy se opět všichni sešli na snídani. Mě a další části z Ostravy, Brna a Prahy snídaní pobyt končil. Vyměnili jsme si tedy čísla, popřáli šťastnou cestu a již pokračovali každý po svém. My směr Modrava, vstříc dalšímu ťapání.
Z léta rovnou do zimy
Oproti letním Prášilům Nás Modrava přivítala pozdním podzimem. Zataženo, fryšno, teplota o dobrých 10 stupňů nižší a všudypřítomná mlha. Hotová anglická blata. Jen s tím rozdílem, že namísto psa baskervillského, tu byli dva yorkšíři. 🙂 Za mou zcela náhodnou duchapřítomnost vzít s sebou i zimní bundu, jsem děkovala bohu.
Auto jsem nechala jako vždy na centrálním parkovišti, zaplatila parkovné a vyrazila se ještě posilnit kávičkou a vzhledem k plánovaným 25 km, i něčím sladkým.
Modrava křížem krážem
Prvně jsme zavítaly na Tříjezerní slať. Počasí nejspíš odradilo i poslední zbylé návštěvníky, a na cestách jsme vyjma pár podobných nadšenců, byly stále sami. Značka ideál. 🙂
Trasa pokračovala směr Rokyta, až ke Vchynicko –tetovskému kanálu. Odtud jsme už pokračovaly po zelené oklikou na Modravu a celý okruh nám i tentokrát netrval déle než 4 a půl hodinky.
Jako odměna po aktivním odpočinku mne čekal oběd v místním pivovaru Lyer a nebýt řidič, spláchla bych s radostí hovězí stejk (mimochodem moc povedený) rozhodně pivkem. 🙂 Takhle mi nezbývalo nic jiného, než si vzít alespoň jednu petku na ochutnávku domů. Pravda, Plzeň to není, ale doporučit ho můžu i tak s přehledem. 🙂
Ještě koupit rituální kávu na cestu a hurá k autu a domů.
Noo a na závěr mi jako památka na Šumavku zbyla 100 korunová pokuta za parkování, neb za okno umístěný lístek nebyl správně čitelný… náladu nám to ale samozřejmě nepokazilo. 🙂
Snad brzy
Už teď se těším, jestli mi vyjde Jakuba navštívit i v zimě. To až bude chaloupka zachumlaná do sněhu až po dřevěné okenice a praskat bude oheň v krbu. ♥
